(mOnkey)

Neo(nový) Noé.

Pokud jste viděli celou Trávu, pak vás jméno Jenji Kohan v titulcích ani v nejmenším nezaskočí. O podobné téma (jak vězení, tak lesbičky) se totiž lehce otřela už v sedmé sérii výše zmíněného seriálu. Do Orange Is the New Black si dokonce přizvala Shaneova „mentora“, detektiva Ouelletta, zde Sama Healeye, v podání Michaela Harneye. Většina hereckého ansámblu je velice příjemná, v čele s hlavní hrdinkou a její svůdnou femme fatale. Akorát mi nejde na rozum obsazení těch dvou polen z Prciček, která mi každou svou scénou tuto báječnou podívanou akorát znepříjemňovala. Proč svou roli získal Jason Biggs pochopíte ve třetí epizodě, ale ten důvod se mi vzhledem k tomu, že neumí vůbec hrát, zdá velice mizerný a málo opodstatněný. Poslední dobou se mi zamlouvají tyhle seriály na Netflixu, které vyvrhnou celou sérii najednou, takže když to člověka chytne, může si dopřát svou pravidelnou dávku čtyř epizod denně a nemusí týden co týden odpočítávat hodiny do vysílání nové části. Ale rok čekání na další sérii ho pak stejně nemine. Na tohle vydařené drama se silnými komediálními prvky (Nebo že by to bylo naopak? No, to asi ne.) se ovšem počkat vyplatí. P.S. Moje milovaná Regina svou skladbou z openingu trefila opět do černého.

Wheatley se vydal do pekla, aby tam podepsal smlouvu s ďáblem, pak se vrátil zpátky na povrch zemský a o svých zážitcích natočil tenhle film. Svůj zatím nejpropracovanější, nejosobitější a nejzábavnější. A s houbičkami. // Pokud nějaký film vidíte desetkrát během jednoho roku a pořád se ho nemůžete nabažit, pak to znamená jediné - že se jedná o zatraceně kvalitní a působivou podívanou. Ano, ano. Titulky naleznete zde. 90%

Podívaná pro ty úplně nejmenší, ale i taková má právo na život. Japonci navíc oproti některým svým západním kolegům (jejichž pohádky mám často taky rád, ale většinou z úplně jiných důvodů) nevštěpují dětem do hlavy hodnoty, že pokud chtějí být oblíbené/milované, ale náhodou vybočují z řady, nemůžou počítat s tím, že je společnost přijme takové, jaké jsou, ale musejí se nutně změnit, což je podle mě myšlenka naprosto ohavná. You Are Umasou ve svém jednoduchém příběhu o dinosaurech, kteří se pohybují v prostředí, do kterého nepatří, naopak oslavuje toleranci k lidem jiných národností, barev či tvarů. Podle toho jednoho obrázku ve zdejší galerii to vypadá, že Umasou je jedním z nejlépe vypadajících animovaných snímků vůbec. V pohybu se však jedná spíše o mírný nadprůměr, ale vše plně vynahrazuje pestrá paleta barev, které stejně zajímají děti mnohem víc než nějaká technická stránka. Vzhledem k tomu, že se ve filmu vyskytují pouze a jen všemožné druhy dinosaurů, podařilo se do něj tvůrcům velmi nenásilnou cestou zakomponovat elementy kaidžu, takže se přerostlí ještěři v jeho průběhu několikrát seřežou. Postavička malého Umasoua je navíc tak mile nadabovaná, že bych si tuhle roztomilou potvůrku vzal okamžitě domů. To by ovšem nesměli dinosauři vyhynout před 65 miliony let (tohle dětem raději neříkejte).

Sir David má tentokrát k dispozici pouhých pět dvacetiminutových epizod a na prostoru sto minut se věnuje celkem deseti živočichům (dva na každý díl), které příroda obdařila nějakou nezvyklou fyzickou „anomálií“. Mezi zkoumanými zvířaty nalezneme například žirafu a její dlouhý krk, motýla a zebru s jejich specifickým zbarvením nebo chameleona se svým mrštným jazykem a schopností přizpůsobovat své zbarvení okolnímu prostředí. I když slovo zkoumání je v tomto případě mírně nadsazené - každému zvířeti je věnována pouhá desetiminutovka, takže na nějaké hlubší rozbory jejich života nedojde. Ani technické zpracování nenechává diváka oproti jiným Attenboroughovým dokumentům v němém úžasu nad tou krásou, kterou se podařilo trpělivým tvůrcům zachytit, Davidův zasvěcený a poutavý komentář naštěstí nechybí. Stanice Eden, na níž Natural Curiosities běželo, už objednala druhou sérii, která bude tentokrát obsahovat rovný dvojnásobek epizod. Vysílat by se měla ještě tento rok. 75%

Vlastně jsem podobným filmům vděčný. Díky nim totiž nabývám stále silnějšího přesvědčení, že musím natočit vlastní film. Pravděpodobně bude působit stejně kontemplativním a vyprázdněným dojmem jako Mamay Umeng, a pokud jej někdo nařkne z bezobsažnosti a zároveň bude obhajovat snímky jako tento, budu daného člověka považovat za vrcholného pokrytce. Ačkoliv to může znít absurdně, protože dané snímky nemají pranic společného, při sledování jsem si vzpomněl na rozšířené verze Pána prstenů. U nich mi taky přišlo, že tvůrci v mnoha momentech pokoušejí mou trpělivost. Představte si například následující situaci: Více než osmdesátiletý dědeček, který z profilu připomíná želvu, si to vykračuje asi 20 metrů po náspu (což v jeho případě znamená zhruba minutový přesun), poté na něj kdosi zavolá, on se otočí na pětníku a stejně dlouhou dobu jde zase zpátky (tato scéna se pak objevuje také na konci, ale dědeček v ní tentokrát přejde celý, odhadem stometrový, úsek). Nebo: Dědeček stojí nahý před zrcadlem a pozoruje se (jedna minuta). Prostě záběry, které mi jako už dostatečně znavenému divákovi připadaly nekonečné. Mamay Umeng drží při životě pouze umírněná stopáž, mít film tři hodiny, nemilosrdně bych jej spláchnul do odpadu (případně bych u něj - a to je ještě pravděpodobnější - usnul).

Prince Avalanche je ta nejlepší mainstreamová artová komedie (respektive dramedie), jakou jsem měl tu čest kdy vidět. A že jsem už žádnou další neviděl (a čert ví, jestli ještě nějaká taková vůbec existuje) jeho kvality ani v nejmenším nesnižuje. 85%

Od úterka se na webu neobjevil nový díl Vylomenin, takže to chápu tak, že byl pořad buďto zrušen, nebo má letní přestávku. Tak či tak, jednu sezónu máme (zřejmě) za sebou, a tak si dovolím ohodnotit. Vylomeniny rozhodně nejsou nijak originálním počinem, inspirace u nejrůznějších zahraničních kolegů je naopak zřejmá a ani tvůrci se nesnaží tento fakt nijak zastírat. Přesto se jedná o veskrze příjemnou zábavu a za hodně dlouhou dobu vlastně jedinou, která mě týden co týden donutila zapínat (alespoň zprostředkovaně skrze archiv Primy) televizi. Poměrně brzy se však potvrdilo, že formát skryté kamery není uzpůsoben na nějaké dlouhodobé vysílání, jelikož se úkoly začaly nepříjemně brzy opakovat. Zahřívací zakomponování nejrůznějších slov do konverzace se v drobných obměnách objevuje prakticky každou epizodu a mně se pomalu ale jistě začíná zajídat. Chápu ale, že prostor restaurace je poměrně svazující a s novými nápady se nedá přicházet donekonečna. Když už je řeč o úkolech, docela by mě zajímalo, jestli s nimi moderátoři přicházejí za pochodu (tipuju, že ne), protože někteří soutěžící se musejí na výhru nadřít mnohem víc než jiní (naopak to platí taky). Samozřejmě ale také záleží na tom, s kým mají tu „smůlu“ do restaurace přijít – kamarádům se některé věci říkají přeci jen snáz než nové přítelkyni nebo manželce, se kterou jste dvacet let. Pokud se budou Vylomeniny od září opět vysílat, rád se na ně budu dívat. 70%

Přiznávám, že Kingovu knihu jsem nečetl především proto, že mi její námět připadal poněkud jalový. A příhodně jako první padne kupoli za oběť právě jalovice (i když troufám si tvrdit, že tohle nebyl záměr, kterým by tvůrci chtěli pomrkat na našince respektive mě samotného : )). Na seriál mě nalákala především účast Deana „Hanka“ Norrise, který na něj zhruba v posledním půl roce systematicky upozorňoval na svém Twitteru a zároveň si krásně dělal legraci sám ze sebe, když tvrdil, že pod kupolí žije velkou část svého života. Pilot mě příjemně překvapil, představil několik postav a jemně načrtnul vztahy mezi nimi. Některé charaktery (přesněji řečeno jeden) mi sice připadají po prvním dílu svým chováním kvůli dosud nevyřčeným motivacím značně mimo (zdravím kolegu s protiatomovým krytem), ale to se dá seriálu s podobným tématem asi odpustit. Nehodlám dělat ukvapené závěry, počkám si na to, jak se bude Under the Dome dál vyvíjet. Na víc jak jednu sezónu to s ním ovšem nevidím, ale nechme se překvapit, americké publikum má občas velice zvláštní vkus, což mi naposled dokázalo prodloužením mimoňského a dle mého velmi nepodařeného Bates Motel.

Na pokračování Ztraceného kostlivce z jeskyně rozkladu je dobré se podívat nedlouho po prvním filmu. Uchovají se vám tak v hlavě postavy a nebudete muset úmorně lovit z paměti (tak jako jsem musel já - bez úspěchu), co vtipného provedlo jednovaječné dvojče toho kterého člověka, když už se tu na něj vzpomíná. A možná že neprovedlo vůbec nic a tvůrci jenom chtějí nějak zaonačit, že tu hraje stejný herec, jehož postava v původním snímku umřela. Ale tohle je přece záměrné béčko, u něj nám podobné věci vysvětlovat nemusíte, páni autoři. Jinak je to opět vcelku solidní legrace, bohužel však o něco menší než v případě jedničky, která vyhrává především díky tomu, že byla první - tohle mi totiž připadalo pouze jako její lehce obměněná verze. Jinak tu naleznete staré známé propriety jako ufony v alobalu, lidi navléknuté do gumových kostýmů monster secvaknutých sešívačkou (!) a tradiční štěrkovité kalifornské kopce a prašné cestičky, jež tentokrát nesuplují, ehm, štěrkovité kalifornské kopce a prašné cestičky, nýbrž amazonské deštné pralesy. V nich sice neprší, ale v plné síle praží slunce, ale dokonalou iluzi nehostinného prostředí se daří vyvolat několika tůněmi, které výhružně bublají, krepákovými palmami (ano, palmami) či gumovými masožravkami. Prostě Bear Grylls hadr.