Adramelech

Není to špatně vymyšlené. Sice trochu překombinované, ale je tam pár dobrých vychytávek. Představa, že bermudský trojúhelník vyblije zpátky, co kdy sežral, je věru roztomilá. Mám rád filmy o hrátkách s časem nebo časoprostorem. Přikládám záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o tabatěrkové Bibli (v noci z 6. na 7. září 2019) - - -     Je horké léto. Nějak vím, že se píše srpen 1969. Sedím v hospodě mezi samými mladými lidmi. Všichni mě evidentně vidí v mém tehdejším věku. Bavím se s nějakou šestnáctiletou slečnou ve slušivých minišatech. Slečna drží v ruce sklenku červeného vína a opatrně z ní upíjí. Pak mi ji podá s tím, jestli bych ji nechtěl dopít, protože ona už na víno nemá chuť.      U vedlejšího stolu sedí nějací mládenci. Chvílemi na sebe pokřikujeme různé vtípky, vše ve velmi přátelském duchu. Z této útržkovité konverzace se dozvídám, že slečna je tu docela známá a že má přezdívku Svízel přítula.      Jdu na WC a při návratu si všimnu, že se čas posunul o padesát let dopředu, i když všechno vypadá stejně. Slečnu, která si mezitím objednala pivo, si přišla vyzvednout její matka. Zakoupení půllitrové sklenice piva v roce 2019 ovšem představuje nemalou investici, a proto matka pivo dopíjí. Slečna se tváří dost otráveně. Najednou sebere z podlahy kovovou tabatěrku a podá mi ji se slovy, že jsem ji ztratil. Otevřu tabatěrku a koukám, že na její pravé straně je upevněná miniaturní tabatěrková Bible. Vlevo se nacházejí cigarety, aby si člověk při četbě Písma svatého mohl zakouřit. Slečna říká matce, že člověk, který s sebou nosí Bibli, je určitě slušný a důvěryhodný. Nemohla by v hospodě pod mým dohledem ještě nějaký čas zůstat? Alkohol by už nepila.      Matka na mě zkoumavě pohlédne. Zdá se, že dvanáctka, kterou do sebe urychleně kopla, jí poněkud zatemnila úsudek, protože to vypadá, že o dceřině návrhu uvažuje. Také je zřejmé, že mě vidí jako starého chlapa. Slečna na mě spiklenecky mrká. Dojde mi, že tu tabatěrku vyčarovala. Šikovná holka!

Naprosto neskutečná slátanina. Kdyby k Červené Karkulce a Popelce přidali ještě Sněhurku a Šípkovou Růženku a pojednali to jako pornofilm s účastí trpaslíků a vlka, tak by se na to snad i dalo koukat. – Kdybych byl filmovým tvůrcem, tak bych se Japoncům za zprznění dvou krásných evropských pohádek pomstil. Zjistil bych si, které dvě pohádky jsou v Japonsku nejoblíbenější, smíchal bych je dohromady, udělal bych z nich špionážní fantasy thriller a ještě bych to okořenil postavou lišky. V Japonské mytologii jsou lišky velmi populární, jejich charakter může být dobrý i zlý, ale hlavně je bytostně erotický. Jenomže to já přece nemusím vědět. Proto by ve filmu figurovala česká liška Bystrouška. Liška jako liška, ne? Ono by Japoncům došlo, že naše kulturní bohatství nemají mršit.

Netradičně uchopené téma cestování časem, jakkoli výsledek je na můj vkus poněkud přeslazený a sentimentální. Občas se mi zdává o jiném tématu – o možnosti posílat zásilky v čase, viz přiložený záznam snu. - - - Sen o poštovních doručovatelkách (v noci z 16. na 17. února 2016) - - -     Probouzím se a zjišťuji, že bydlím v nějakém jiném bytě. Je úžasně rozlehlý. Uvědomuji si, že mě dnes čeká něco důležitého, ale nemohu si vzpomenout co. No nevadí. Každopádně nejdřív je třeba se nasnídat. Hledám něco k snídani, ale moc tu toho není. Tak si aspoň naliji panáka rumu. Potom objevím kávu. No sláva. Jenže by to chtělo ještě něco k zakousnutí. Rozhlížím se a spatřím skleněnou dózu s bonbóny. Dóza vypadá prvorepublikově, ale cukrovinky vyhlížejí slibně. Jeden bonbón si vezmu. Chutná skvěle. Sahám po dalším, ale v tom zaslechnu z předsíně velký hluk. Jdu se podívat, co se tam děje.      V předsíni stojí dvě děvčata. Jedna holka se omlouvá, že nemohly zazvonit, protože u dveří nemám zvonek, a vysvětluje, že jsou poštovní doručovatelky. Sjedu je kritickým pohledem. Vypadají, jako kdyby se podělily o jeden poštovní stejnokroj a zbytek doplnily ze svých šatníků. Ona si mého nedůvěřivého pohledu všimne a objasní, že jsou jenom brigádnice. „Pochopte, pane, zásilky v čase nikdo nechce doručovat... A my jsme vám je dopravily až do bytu.“      Koukám, že v předsíni stojí obrovský lodní kufr. Je opatřený petlicí a visacím zámkem, u něhož je na provázku připevněný klíč. Doručovatelka mi říká, abych si zkontroloval obsah zásilky. Mně však najednou svitne a odpovím: „Není třeba, je to v pořádku, poznám to, sám jsem to balil.“ V duchu se divím, jak dvě subtilní holky dokázaly vynést do prvního patra asi tak tři metráky munice.      Druhá zásilka je ještě objemnější. Je to menší nákladní automobil. Nějaký starý typ, tohle tady mohlo jezdit tak za války, říkám si. Vůz je však ve znamenitém stavu a v předsíni vůbec nepřekáží; klidně by jich tam mohlo parkovat několik. Tady si náklad přece jenom zkontroluji. V bednách jsou pečlivě zakonzervované zbraně: pistole, pušky, samopaly, ba i jeden kulomet. A zase náboje. No výborně!      „Tak nám to tady podepište,“ říká děvče a předkládá mi dost velké lejstro papíru. Čtu tam: „Doručit do konce února 2016.“ O. K. Podškrábnu to.

Dovolím si zde s drobnými změnami parafrázovat recenzi jednoho kolegy. – Nezajímavý hororový nízkorozpočťák s přihlouplým dějem, který diváka více či méně po celou dobu udržuje ve stavu na rozhraní nudy a podřimování. Ani nelogická pointa to nezachránila. Ale hlavně mě vůbec nebavil ten vykulený ocas v hlavní (a taky téměř jediné) roli, jehož trapné přehrávání bylo asi to nejděsivější, co se ve filmu dalo vidět.

Zaujala mě anotace: „Mladý slibný rapper s temnou minulostí potřebuje sehnat peníze na nahrávací studio. Drogový kšeft vyřeší jeho finanční trable, může ho ale stát mnohem víc.“ Hm, takže mládenec by na svůj projekt vzhledem ke své temné minulosti asi nedostal bankovní úvěr, a proto se rozhodl získat peníze trestnou činností. A co takhle kdyby žádné studio nezakládal a místo toho šel někam dělat nebo se třeba pokusil uplatnit v politice? Vždyť i zpěvák se v partajnickém, chci říci demokratickém systému může stát ministrem. To by si pak na to nahrávací studio jistě snadno vydělal. Aha, film spadá do žánru krimi/drama, nikoli do žánru „rodinný film“ nebo dokonce „pohádka“. Tak či onak mi nepřišel ničím výjimečný ani zajímavý. Na to, že jde o polský film, to byla slabota.

Proboha, to je ale nápad! Jihokorejští misionáři ilegálně vstoupí na území Afghánistánu a diví se, že jsou zadrženi a uvězněni. Afghánistán, blbečkové, neleží v Evropě, kam může prakticky kdokoli ilegálně vniknout a očekávat, že jej tady luxusně ubytují a ještě mu budou platit sociální dávky a on je na oplátku kulturně obohatí. Muslimové o žádné kulturní obohacení křesťanstvím nestojí. Kromě toho do Afghánistánu každou chvíli někdo vtrhne a chce tam zavádět své pořádky. Tamější obyvatelé jsou na to zřejmě už alergičtí. Zdá se, že mají specifickou mentalitu, neboť když je chvíli nikdo neokupuje, bojují sami mezi sebou, ale proti zahraničnímu agresorovi se dokážou spojit a zatím všechna cizí vojska odtamtud potupně odtáhla. Hned na začátku filmu se ukazuje, že Afghánci vědí, jak je třeba přivítat osoby, které ilegálně překročily hranice. Na webu (Seznam) už před delším časem psali, že po odchodu US a dalších cizích vojsk převzal kontrolu nad zemí Talibán. Od té doby se tam asi nic moc neděje nebo o tom aspoň naše sdělovací prostředky neinformují. Američané by si měli uvědomit, že někam tu svoji demokracii nenacpou a nenacpou, protože lidé ji tam nechtějí a nechtějí. Kdo čeká vysloveně akční film, bude zklamaný. Přínos tohoto filmového díla je etnografický (afghánský kolorit a mravy) a psychologicko-sociologický: korupce, prolhanost, tupost a honba za senzacemi je patrně celoplanetárním jevem existujícím bez ohledu na tam či onde panující politické režimy.

Hrdinů bývá v populaci obecně dost málo a MUDr. František Kriegl byl jedních z nich. Až režim, který tu dnes máme, bude strašit už jen v učebnicích dějepisu, bude možná natočený film o MUDr. Soně Pekové nebo o MUDr. Jaroslavu Matýsovi. Každopádně jsou to budoucí kandidáti na statut účastníků čtvrtého odboje. Výstižný komentář: SeanLSD.

Výborný námět a skvělá imitace dobového vizuálu z čtyřicátých let. Líbilo se mi, jak obě vynálezkyně chlastaly jak prokopnuté a hulily jak fabriky. Pěkná je scéna ve vaně. Proč by se žena nemohla při koupeli osvěžit sklenkou vína? Přikládám záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o erotickém rádiu (15. srpna 2021 během krátkého odpoledního spánku) - - -     Jsem ve vetešnictví a prohlížím si vystavené zboží. Nehledám nic konkrétního, nýbrž doufám, že najdu nějakou zajímavou kuriozitu, třeba magické zrcadlo, které zhotovil Otokar Griese. Průměrný vetešník by magické zrcadlo sice nepoznal, ale kdyby mu ho někdo nabídl, tak by předmět pro jeho neobvyklost dost možná koupil.      Uvidím krabici s tranzistorovými rádii. Všechno jsou to vesměs modely z počátku šedesátých let, kdy se u nás tranzistoráky začaly prodávat a byly velmi oblíbené. Všimnu si trochu většího přenosného rádia s držadlem, jaké si s sebou brali lidé, když se šli k rybníku koupat, aby mohli poslouchat muziku i u vody. Přístroj je však nějak upravený. Původní značka a typ výrobku jsou nahrazené tímto nápisem: Erotické rádio, Praha 1960.      Koukám, že i stupnice ukazující naladění stanic je vyměněná. Místo údajů o počtu Hz tam stojí několik ženských jmen. Zapnu přístroj a nic se nestane. Samozřejmě. Baterie musí být dávno vybitá, tady pokud tam vůbec nějaká je. Pak si všimnu, že k rádiu někdo přimontoval šňůru sloužící k jeho připojení do zásuvky. Zajímavé. Jsou tam ještě nějaké inovace? Ale ano, z rádia lze vytáhnout víc než metr dlouhou skládací anténu. Začne mě to zajímat.      Požádám prodejce, jestli si můžu rádio vyzkoušet, připojím artefakt ke zdroji proudu a znovu jej zapnu. Z reproduktoru se ozve slabé škrtání. Postupně ladím stanice, tedy jednotlivá ženská jména, a na každé stanici je slyšet něco jiného. Na jedné hlasitý bílý šum, na jiné vysoký pískavý zvuk, na třetí něco, co zní jako rušička, která dřív interferovala s vysíláním rádia Svobodná Evropa. Normální rozhlasová stanice ani jedna. Vypnu rádio a zamyslím se.      Co tohle je nebo vlastně bylo? Napadne mě, že nějaký nadšený radioamatér koupil nebo spíše vyrobil pro několik spřátelených slečen vysílačky a každé slečně přidělil jednu vysílací frekvenci. Rádio upravil tak, aby na něm tyto frekvence mohl vyladit, a slečny mu poskytovaly služby obdobné dnešnímu sexu po telefonu nebo po internetu. Soukromých pevných telefonních linek tehdy totiž moc nebylo a mobilní telefon ani internet neexistoval. V rádiu zřejmě byla a patrně pořád je instalovaná i nějaká vysílačka, aby příslušné děvče poznalo, že její kamarád je právě na příjmu. Není divu, že přístroj už nefunguje. Jestli bylo holkám v roce 1960 zhruba kolem dvaceti let, tak už dnes žádné erotické signály vysílat nebudou.

Plakát filmu vypadá jak reklama na homosexualitu, ale film je o něčem jiném, totiž o tom, jak sociální sítě pokřivují vztahy mezi lidmi. Je třeba nezapomínat na to, že na sociální síti nikdy nevíme, s kým se vlastně bavíme. To je ostatně jedním z důvodů, proč nemám žádný účet na FB. Na začátku filmu se uvádí, že je natočený podle skutečné události, a protože jde o film US provenience, tak bych tomu i věřil; myšlení Američanů je prostě jiné. Čekal jsem sračku a dostal jsem – hyraceum, tedy vlastně spíše jenom guáno. To je sice také sračka, ale nikoli bezcenná (viz ceníky na zahraničních webech). Film je poměrně slaboduchý a navíc sentimentální, ale zároveň je poučný a občas i vtipný. Jeden zoufalec prostřednictvím falešné internetové identity vodí za nos jiného zoufalce. Přirozený výsledek by byl ten, že až to praskne, budou oba ještě zoufalejší, neboť lidé neradi přicházejí o své iluze. Budou tvůrci realisté nebo tam naroubují happyend, který se sem bude hodit jak jabloňová větev na borovici? Hodnota filmu spočívá v tom, že vypovídá o šílenosti resp. o totální zblbělosti současného světa, přesněji řečeno lidské populace, a to zvláště na některých místech naší planety. Za zmínku stojí i představitelka hlavní ženské role. Zasloužila by si hrát v něčem lepším, krasavice jedna dlouhonohá.

Působivý film. Navíc jsem ho sledoval v empatickém rozpoložení, protože jsem si jej pustil asi půl hodiny poté, co jsem sám unikl vrahovi. Není to tak dramatická story jako ta ve filmu, ale snad přece jen stojí za zmínku. Začalo to tím, že jsem nakoupil nějaké zboží u Vietnamců. Když jsem vyšel ven, zakopl jsem o vodítko, protože před krámem byl přivázaný pes. Málem jsem upadl a chvíli mi trvalo, že jsem se z vodítka vymotal. Pak vyšel ven majitel psa, který příhodu zřejmě viděl skrz prosklené dveře. Nic jsem mu neřekl. Rozhovor začal on: „Je to malej pes, tak má krátký vodítko.“ Odpověděl jsem přiléhavě, ale slušně. On mě následně slovně napadl. Otipnul jsem ho: víc než o třicet let mladší než já, podle všeho agresivní psychopat, který asi už má něco odsezené za násilnou trestnou činnost. Raději jsem se s ním přestal bavit a měl jsem se k odchodu. Křičel na mě, ať počkám, a když jsem se k tomu neměl, rozběhl se za mnou. Rychle mě dostihl a řekl: „Zabiju tě, chlape! Na tomhle místě chcípneš.“ Zvážil jsem své možnosti obrany, byly nulové. V tašce jsem měl colu v plastu, joguty a perníčky. Kdybych tam měl dlažební kostku, byl bych v o něco lepší pozici. Sem tam kolem sice byli nějací lidé, ale nikdo blízko. Řekl jsem mu, že si pro vraždu důchodce vybral špatné místo. Je to tam snímané kamerou a o padesát metrů dál se nachází služebna městské policie. Chytí ho, odsoudí a zavřou do basy, kde to zřejmě už zná. Znejistěl a já, abych mu usnadnil rozhodování, jsem se zhluboka nadechl a začal jsem křičet: „Pomoc! Policie!“ A on – utekl! Možná byl v podmínce. Já jsem pokračoval ve své pochůzce, koupil jsem si v pizzerii dva kousky pizzy k obědu, doma jsem je snědl, no a pak jsem si pustil tenhle film. Mám připomínat, že za socialismu u nás bylo na ulicích bezpečněji? Mladá generace mi to nebude věřit a pamětníci si nejspíš pomyslí něco o házení hrachu na zeď.