Malarkey

K Valerii jsem se dostal díky Timu Burtonovi, který v něm našel inspiraci k finále Velké ryby. Od začátku to bylo divné a přiznám se na první dobrou, že jsem vůbec nevěděl, co se tu děje. Nicméně uznávám, že tento film má celou řadu superlativů. Třeba hlavní role Jaroslavy Schallerové je dobrá. Ona je tu dobrá, hodně dobrá. Navíc je to celé v takovém tom hororově sexuálním nádechu, což mě na svoje datum vzniku i dost překvapuje. Někde po hodině jsem ale z těch incestů, nebo co to bylo, byl úplně jalovej. Zachránil to ale vysloveně krásnej závěr s neméně vydařenou hudbou. Tady toho Burtona docela chápu.

„V Americe je celá řada rodin, kteří žijí v domech, co si nemůžou dovolit.“ Žánr psychologický thriller není úplně běžným jevem na scéně. Ryan Murphy to nejspíš věděl a tak si do své filmografie přidal další počin, který stojí za to vidět. Sedmidílný seriál o rodince, která se nastěhuje do krásného domu, v na první pohled velice klidné čtvrti. Co ale udělá jeden dopis od neznámého pisatele a ne úplně přístupní sousedi, to už si prostě nevymyslíte. A zde přichází ten důmyslný prostor k fantazii samotného scénáristy. Díl za dílem jsem se do tohoto seriálu zakoukal a chtěl víc. Minimálně víc informací, kterých se mi ale nedostávalo. Nakonec ale spokojenost. Mysteriózní, tajuplný, divný, ale především psychologicky vyšperkovaný seriál.

Většina příběhů z druhé světové války končí na jejím konci. Co se ale dělo potom? O tom se snaží popovídat tento příběh a je to hodně zajímavé vyprávění. Kupa zachráněných židovských dětí je odvezena někam doprostřed anglické vysočiny, kde se jim budou snažit vytvořit lepší podmínky pro život. S tím přichází různé myšlenky a otázky, které se honí hlavou každém z nich. Příběh je to neméně zajímavý a musím říct, že i na konci filmu neméně emotivní. Hezké, komorní, decentní, typické pro anglickou kinematografii.

Když máte rádi Hvězdnou bránu (a v tomto případě Atlantídu), tak musíte být nadšení, když se všemi oblíbený herec, co hraje Rodneye MacKaye, objeví na scéně. A co víc, celý ten děj je tu o něm. O postavě sobeckého vykradače hrobů, co pro kus zlata vleze klidně i do nory. Myš nemyš. Silně klaustrofobní, dobově povedené, atmosferické a na závěr i poměrně brutální a nečekané.

Napůl hraný a napůl rádoby dokument s reálnými záběry o vymítání v Mexiku, kterému nevěříte ani ducha na scéně.

Nápad vysloveně hezký a vidět Daniela Auteuila v nějaké milé roli se určitě nikdy nezevšední. Jen jsem pro samotný nápad nedokázal pochopit, co se hlavní postavě honí v hlavě. Melancholicky se vrací do nejhezčí doby jeho života a trošku sentimentálně se v ní utápí, aby nakonec vyřešil svůj život v přítomnosti. Ten závěr je logický a nic jiného bych nečekal. Jen ten děj se odvíjel tak nějak prazvláštně, že mi ho nebylo ani líto a ani ve mně nevyvolával nějaké hlubší emoce. Přitom ten závěr si o to vysloveně koledoval.

Řádně atmosférický start Kabinetu kuriozit Guillerma del Tora s výbornou kamerou. Decentně okultistický příběh o týpkovi (hrajícího výborný Tim Blake Nelson), kterému nic neříká úcta k historii. Prostě jen vše zpeněžit a jít o dům dál. To se mu ale nakonec stává osudným, když v jedné kóji narazí na Prastarého jak vystřiženého z příběhů od Lovecrafta. A na to já hodně slyším.

I mě před lety pohltil vzrod nového hudebního stylu na scéně dnes známého jako synthwave. Krásně odkazoval na popkulturu osmdesátých let, kterou jsem sice nezažil, ale jako malý jsem se k ní přes americké akčňáky a horory poměrně jednoduše dostal. Tu hudební scénu si užívám do dnes a vůbec se nedivím, že v jeho vrcholné formě kolem onoho roku 2019 vznikl tento vydařený dokument. Osobně mi nic moc navíc neřekl, naopak spíš potvrdil to, čeho jsem se sám domníval. Nicméně pár myšlenek přeci jen má a největším plusem je, že se tu setkávám s těmi autory, kteří mě hudebně tak zaujali.

Válka je jako mor. Nakazí Vás smutkem, depresí a lidským zmarem a Vy už se z toho nevyhrabete ani v momentě, kdy dojde k jejímu konci. Dvě a půl hodiny dlouhý film na tak útlý román je docela nářez. Poměrně rychle jsem ale pochopil, že tady se bude klást důraz na atmosféru zákopů, na jednotlivé dění před obrazovkou, které nebude mít logiku ani opodstatnění více, než na příběh, který zde prostě není potřeba. Zde za příběh mluví nelogičnost války, momenty z knihy jako je třeba sugestivní scéna ze zákopu. Prostě cokoliv, co se zrovna ve filmu děje. A to jak v zákopech, tak u podepisování konce války. Silný zážitek, sugestivní, krutý, pokládající bezpočet otázek na lidské bytí a jeho ničení sebe samého.

Taková skandinávská variace na Teda Lassa. Jen vážnější, feminističtější a místy více i méně fotbalovější (dle konkrétního dílu). Norové si tu ale udrželi svojí standardní filmařskou kvalitu včetně i dobře nasnímaného krásného prostředí. Některé díly byly třeba vysloveně super. Horší to ale bylo s jednotlivými vztahy v tom městečku. Třeba Helena byla místy fakt na ránu. A to i přesto, že jsem jí coby první trenérce mužského fotbalového týmu přál veleúspěch. Její chování místy bylo hodně za hranou. Stejně tak i její dcera. Ta v dění byla úplně navíc a s fotbalovým světem neměla pranic společného. Její pubertální výjevy byly největším kamenem seriálu (když teda pominu ty ultra zbytečné LGBT momenty) a táhnuly je dost ke dnu. Naštěstí pak vždy přišel nějakej díl, kterej se zaměřil na fotbal a já byl nadšen. A to v obou sériích. Vztah k fotbalistům (a některým obzvlášť) se naopak tvořil velice snadno. Dvě série jsem nakonec slupnul jako malinu a musím říct, že zakončení tohoto příběhu bylo více než hezké. I přesto, že se plánovala třetí série, která se asi nikdy nezrealizuje, seriál není obsahem, ani jeho závěrem, ztrátou času.