Malarkey

Dost možná první film s Bažanty, co jsem jako dítě tenkrát viděl. Pokud si ale potřebujete odpočinout a na 80 minut vypnout, tak není lepší komedie, než oni. Ta nálož vtipů, to divák nepochopí. Oni ani nemusí mluvit, za ně mluví obraz. To, že se Claude Zidi s Bažanty potkal bylo to nejlepší, co jim život mohl dát.

Po Bažantech v armádě a na olympiádě je tohle třetí nejlepší film s Bažanty, kteří pro změnu bojují o práci. Možná i proto, že tu vládla spolupráce s režisérem Claude Zidim. Ta kadence nápadů a vtipů nemá obdoby.

Na tuto pohádku mě nalákaly fotografie zde na databázi, které upozorňují, že tady se ve velkém natáčelo po českých hradech a jejich zříceninách. No a výsledek nakonec vůbec nezklamal. Je totiž znát, že nejen my, ale i Němci trošičku inklinují k fantasy a i když se snaží po málu, ostatně jako my, docela jim to jde. Tu závěrečnou sáňkovací mega trapnou scénu si mohli odpustit, stejně tak i občasně vysloveně nepovedený soundtrack s moderními pop rockovými skladbami. Příběh ale byl hodně fajn a na Charlotte Krause se tu krásně koukalo.

Nestává se pravidlem, aby mě jakýkoliv film ze světa DC zaujal. Tenhle to ale dokázal. Funguje tu totiž to, co mi u jiných jejich filmů chybí. Funguje tu vtip, postavy baví a Black Adam v roli Dwayna Johnsona je správně  rozpolcený super hrdina, kterého nelze jinak, než mít rád. Do toho povedená efektní akce, kterou Jaume Collet-Serra jednoznačně umí a tak to ve výsledku vypadá na americký dobrodružný blockbuster, který jsem si jednoduše užil.

Ano, je to hnus, když Vám někdo šáhne na originální film, který máte rádi. Ale i tak si můžete říct, samozřejmě pro dobro společnosti, že když se toho někdo chopí dobře, pořád to může dopadnout alespoň průměrně. Jenže když se k dané věci takto postavíte, tak pořád musíte pracovat s myšlenkou, že se daná varianta může posrat a vy se tak akorát naserete. Co sí budeme povídat, když Vám někdo předělá oblíbený příběh, ta pravděpodobnost, že se naserete, je pořád, a zde je třeba to podotknout, prostě hodně vysoká. No a když si teda po všech těch peripetiích, přemýšlení a přemlouvání daný příběh pustíte a přesvědčíte se, že to prostě stojí za hovno, řeknete si, že lepší jste to vlastně nečekali. Jenže i přes to přesvědčování jste vlastně stejně strašně nasraní. Proč? Protože někdo, kdo vůbec nerozumí podstatě zkurvil Vaši oblíbenou pohádku...a svět už bohužel nebude nikdy jako dřív. Jako co vám budu povídat, ale ti holubi místo holubic? To si asi někdo v Norsku dělal prdel z toho námětu, ne? Nebo to snad někdo mohl myslet vážně? Pochybuji...

Ryan Murphy je talent na témata a je vlastně jedno, jestli je v danou chvíli režíruje nebo "jenom" produkuje. Povídat o Hollywoodu je ale něco, co chce každý fanoušek filmu slyšet. Už to ale není tak atraktivní, když se Vám tu honí menšiny (což by ještě tolik nevadilo) a celé to navíc působí hrozně gay (což je tu braný hodně na krev) a vy jako divák netušíte, jestli je to realita nebo jenom příběh poplatný dnešní době.

Norové tu plní kvocient průměrného evropského blockbusteru. Jako základ pracují s norskou mytologií, což je hrozně fajn, ale pak používají standardní filmové fráze, kterými se snaží zalíbit všem. Když bych nevěděl, že to pod palcem mají Norové, tak bych skoro řekl, že to natočil Roland Emmerich, což je vlastně pochvala, i když ve výsledku dávám dvě hvězdy.

Na první dobrou se přiznávám, že jsem vůbec netušil, že tento námět vychází od Stephena Kinga. Prostě jsem si náhodně pustil film, který mi padl do oka. No a v tu chvíli se rozjížděl příběh, který hned na začátku spěl k tragédii. To prostě nešlo netušit. Už ale nešlo vědět, co se bude dít dál a dělo se toho docela dost...byť všechno bylo zastřeno temnotou a tmou. Mně se to ale ve výsledku líbilo. Ano, vyprávění je jak pro důchodce, ale atmosféru to má tak silnou a tajuplnou, že i když se ve filmu nic zásadního neděje, nenechá Vás to ani na moment chladným.

U této komedie jsem její vtip ocenil, až když jsem ho vyprávěl ostatním. A to jsem se k němu dostal vlastně stejným způsobem - že mi ho někdo vyprávěl. V tomto případě manželky babička. Jenže já když jsem na to koukal, tak jsem tomu vůbec nevěřil. To se opravdu někdo tak snadno zamiluje do kabátu, který by si nenavlík ani Marilyn Manson? A ano, zamiluje, dokonce tak moc, že ho nachystá i jako dar svému nejdražšímu nejbližšímu. Až tak moc tato komedie připomíná realitu šedesátých let, ale i realitu dnešní doby.

Ne, tohle je fakt blbost. Melissa McCarthy má dar předávat divákům osobitý vtip. Spíš jí to nejde, ale občas se zadaří. Tady se neuvěřitelně moc kecá a není to ani moc vtipný. Občas to ale má světlý chvilky, abych úplně nekecal. V kombinaci s časem je to ale zatraceně málo. Skoro to tu totiž vypadá jak kdyby se Melissa chtěla s manželem vyblbnout pro klid duše. No a tak blbne. Divák ale spíš brečí...