Malarkey

Po shlédnutí tohoto filmu jsem měl pocit, jak kdybych sežral dvě šišky sekaný, půl kila bůčku a zapil to galonem plzně. Gastrodemence jak vyšitá, jen v provedení filmového prožitku se jedná spíš o filmidiocii. Já si prostě během tohoto filmu přišel jak magor. Čuměl jsem na něco, čemu jsem vůbec nerozuměl. Celou tu dobu jsem rozjížděl mozkové závity a snažil jsem se najít něco, co mi dá logiku, nějaký opěrný bod, prostě něco, čeho se budu moct chytit a podle toho pak v příběhu postupovat. A rovnou hlásím, nenašel jsem to. Přitom jsem ale přes dvě hodiny byl fascinován děním. Námětem, který logikou zachází za hranice únosnosti. Střihem, který dokázal zapracovat pohled různých dimenzí do jednoho záběru. Hereckými výkony, kde jsem naopak uznale pokýval, že Ke Huy Quan je mladý Jackie Chan, Michelle Yeoh dokáže zahrát kdekoliv, cokoliv - od depresí pokrytou členku rodiny po kung-fu mistra s malíčkem silným, jako ocelová traverza Empire State Building. O Jamie Lee Curtis ani nemluvě, protože její role je tady jedno velký WTF. On ale vlastně celý film je jedno velký WTF a kdyby to byl největší kůň Oskarů, tak bych se vůbec nedivil. Musím říct, že bych mu to pro svůj obsah docela i přál.

První setkání s tvorbou Philippa Lacheau dopadlo na solidní čtyři hvězdy. Alibi na klíč jsou místy naivní, přitroublá, ale vtipem parádní francouzská komedie, která mi do žil vlila pocit, že by na tom Francouzi s komedií přeci jen nemuseli být tak špatně.

Na rovinu hlásím - neměl jsem ani tušení, že takový bonviván jako je Frank Sinatra hrál v jakémkoliv válečném filmu tehdejšího Hollywoodu. Přitom zde rovnou plukovníka letectva americké armády Josepha Ryana. Na svojí dobu se ale jedná o naprosto fantastický válečný film, nicméně poplatný své době. Divák se tu dočká solidního příběhu, perfektní atmosféry, ale místy i rádoby vtipných scén, které z filmu dělají trošku i frašku. Osobně to vnímám jako něco, co se do válečných filmů úplně nehodí, ale ve své době to mělo opodstatnění. Poslední půl hodina ale nabízí velkolepé finále. Tohle si žádný fanoušek válečných filmů nemůže nechat ujít.

Hodně introvertní francouzské drama. Moc se v něm nemluví, ale na druhou stranu tu máte Alaina Delona a Simone Signoret, kteří tu oba hrají naprosto božsky. Nepochybuji o tom, že předloha od Georgese Simenona je poctivá, ale Alain se Simone těm dvěma postavám dodali duši, obraz a emoce. Duši, která z filmu dělá krásný zážitek. Obraz, který pohladí při každém dalším záběru na ten osamocený statek uprostřed francouzských polí. A emoce, které z filmu dělají neopakovatelný zážitek, něco, co Francouzi éry 70. let zvládali s přehledem. Něco, co divákovi, který vyhledává staré francouzské filmy, doslova pohladí na duši.

Dneska už je standard, že se Vám ve sci-fi béčku otočí dříve tři áčkoví herci. Taky je ale standard, že to béčko stojí často za hovno, protože dneska si film natočí už snad každý lojza. No, pravda, že Antoine Fuqua lojza úplně není, ale tyhle technologický záležitosti, to je něco pro něj. Tady ale ulít do všech směrů. Infinite je čirá hovadina. A navíc dost nudná a nezáživná.

Je tomu už pár měsíců, kdy jsem na tento film narazil a hned na první dobrou mě zaujal námět. Postava, kterou tu hraje Emma Thompson v životě nezažila orgasmus a po smrti jejího manžela si objedná gigola, který by jí ho měl v jejich letech zajistit. No? Proč ne. Mohla by to být sranda. Nakonec je to tu ale víc vážnější, příběhové a dialogové, než by mě vůbec napadlo. Vlastně je to dialogovka jak vyšitá, k tomu vysloveně povedená.

Dlouho mi tento film utíkal, byť námětem jsem ho chtěl už docela dlouhou dobu vidět. Příběhem pak jednoznačně vládne herecký výkon Jana Budaře, který je sice neskutečně epizodický, ale v mnoha momentech dokáže dost pobavit. Pod strukturou vtipu je ale smutný příběh o době v 90. letech a přelomu tisíciletí, která z potenciálních veksláků udělala miliardáře. Smutné, že je to pravdivé. Smutnější, že každý podobný člověk svým přičiněním přidává hřebík do rakve k devastaci naší planety.

Z této Marvelovky je vidět, jak moc v ní vzpomínají na Chadwicka Bosemana. Což je ostatně hodně hezké. Příběhově už je to ale o dost slabší. Možná až moc zbytečné, když si uvědomím, kam to ve výsledku spěje. Přitom se jedná o druhou nejdelší Marvelovku, což Vám na náladě také nepřidá. Kór, když jsou momenty, kdy jsem se málem uzíval nudou. Hezké scény to nicméně má, přeci jen už se Marvel za poslední léta posunul, jen je to na dnešní poměr už zatraceně málo. Chybí hlavní hrdina a důvod, proč se na dva znepřátelené národy, kterým stouplo ego do hlavy, vůbec dívat.

Vzorový příklad nevybouřeného mládí v ne úplně poklidném rodinném prostředí. Tohle téma by asi bylo aktuální snad v každé zemi v Evropě. Nicméně zde se toho ujali Islanďani, což v exteriérech prakticky není vidět. Za to jsou vidět emoce, smutek, deprese a zoufalství ze zbytečného života.

Hodně syrový vzhled do dánského světa konce 19. století, kde je ještě kladen velký důraz na náboženství a racionalista musí jít stranou. Pravda, film to byl hodně neosobní a bez emocí, ale pro svojí nekompromisní atmosféru doby mě dokázal jednoznačně zaujmout.