Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Akčný
  • Krimi
  • Animovaný

Recenzie (7 788)

plagát

Escape Room (2019) 

Na první pohled to působí, jak kdyby někdo okopíroval Saw a Kostku. Jen s tím rozdílem, že v době, kdy vznikaly tyto série, nikdo ještě neměl pojem o tom, co to vlastně taková úniková hra je. No a tak musím říct, že za mě dobrý. Ani ne horor, jako spíš thriller. Bavilo mě to. Možná i proto, že jsem v žádné únikovce ještě nebyl. A teď zrovna přemýšlím, jestli po tomto filmu vůbec někdy do nějaké půjdu.

plagát

Joker (2019) 

Návrat k Temnému rytíři se vší parádou. Tak brutálně depresivní film jsem sakra dlouho neviděl. Gotham je město, kde by nechtěl žít nikdo. Snad jen komparz, který by platil Ovčáček ze svých peněz. Zároveň je ale skvěle stylizován do nějakých dejme tomu 70. let a vychází ze stejně krásně ponurého New Yorku. Ten oldschool háv je z toho neskutečně cítit a i proto ve spojení s prakticky dokonalým hereckým výkonem Joaquina Phoenixe a neméně skvělou hudbou vytváří naprosto epesní atmosféru, která v podobných filmech sakra dlouho nebyla. Líbí se mi, jak je postava Jokera vystavena tak, že není ani bílá, ani černá. Má svoje pro, proti, mouchy, ale i přednosti a snahy žít v lepším světě…dokud mu vlastně naprosto nehrábne. Joaquin Phoenix se konečně vyřádil tak, aby se mi to líbilo a zároveň byl nadšený. Jeho série divnolidí sice nebere konce, ale Joker je přeci jen pojem, u kterého se ta světlá a temná stránka doslova nabízí. No a i když jsem mu vlastně celý film úplně nefandil, úpěnlivě jsem sledoval, co se bude dít každou další scénou. Některé scény vyjadřující lidské šílenství, zlo nebo anarchii jsou tak z těch nejlepších, co jsem snad kdy viděl. Nebojím se říct, že jde o absolutní filmařinu a zážitek, který ve mně bude dlouho bublat. Jací jsme vlastně jako lidi? Nevychází Joker víceméně jen z toho smutku a zla, co v sobě držíme a snažíme se nevydrápat na povrch, abychom se z toho nezbláznili?

plagát

Miestnosť samovrahov (2011) 

Jakub Gierszal je pro mě prostě borec světového formátu. Zničehonic se v polské kinematografii vyloupl a teď, kde se objeví, tam září. Vrcholem jeho hereckých aktivit je pak role nemocného Dominika v tomto filmu. Jeho role je geniálně vykonstruovanou psychologickou zpovědí všech těch, kteří žijí v rodině z vyšší společnost (ale nemusí nutně být podmínkou), kde na děti nemají čas, a tak utíkají do počítačového světa. Hrají onlajnovky, žijí více v počítačovém světě. Prostě utíkají od reality tam, kde jim je dobře. Kolik takových jsem ve svém okolí v období puberty měl. Nedokázal bych to spočítat ani na prstech dvou rukou. Přitom pokud je někdo labilní, respektive není natolik silný, aby dokázal potlačit depresi, tak ten pád je pak hodně rychlý. Dominik tu ze začátku působí jako absolutně rozmazlený fracek, který neví, co se životem. Ve druhé polovině filmu se ale před obrazovkou naprosto dokonale proměňuje v nemocného kluka, kterému nikdo neví, jak by pomohl. Škoda, že film je natočen lehce nepřístupnou formou divákovi. Není to úplně klasicky odvyprávěné drama. Navíc hodně dobré jsou momenty, kdy je Dominik u počítače, ale zase jsou v kontrastu se scénami z počítačové hry, které spíš rušily. Ale jsou nezbytné. Jako celek nicméně musím říct, že se opět jedná o skvělé polské drama, navíc věcné a s myšlenkovým přesahem, aktuálním především v dnešní době.

plagát

McMafie (2018) (seriál) 

Seriálu určitě pomohl český nádech v podobě pražských míst a Karla Rodena. I díky tomu mi celý ten námět přišel daleko zajímavější, než asi ve skutečnosti je. Jinak by to byl asi totální průměr. Až profesorsky natočeným britským seriálem bez špetky emocí, ale s jasnou myšlenkou a určitou vypovídající hodnotou. Co mi je ale po nějakých rádoby zlodějíčcích, kteří žijí v duchu pojmu Mcdonaldizace. Akorát to opět potvrzuje, kdo v dnešní době vládne světem. Někdo jim říká Zednáři, někdo prostě ti, kteří mají peníze, protože ti, co mají peníze, mají také moc. Říkejte si tomu jak chcete, ale tento seriál je jasným důkazem toho, jak to ve světě vypadá. Každopádně musím říct, že když už nic jiného, tak James Norton mě za krátkou dobu už podruhé o svém herectví jasně přesvědčil.

plagát

Kouzlo (2018) 

To už je co říct, když Američan natočí film o Američanovi odehrávající se na Islandu a používajíce při tom ty nejklasičtější z nejklasičtějších národních stereotypů. Amík je tu totiž tupej jak nenaleštěný tágo. A to i přesto, že hraje intoše na slovo vzatého. Na druhou stranu tu poměrně hezky nastínili islandský národ, u nějž lásku k zemi, tradicím a místní mytologii, totálně žeru, a tak se musím přiznat, že po celkové stránce to nebyla úplně marná osmdesátiminutovka. I když to místy byl totální úlet.

plagát

Kráľovná Alžbeta: Zlatý vek (2007) 

Hezké kulisy, nádherné šaty a skvělá Cate Blanchett, bohužel neudělá dobrý film. Pořád je dost zásadní scénář a pokud není na historické poměry vysloveně jednoduchej, tak je hodně zásadní vážit to, jak moc do hloubky se tvůrci v historii té doby chtějí babrat. No a babrali se tak, že emotivně jsem byl genderově totálně neutrální a jediný moment, kdy se mi trošku pohnulo víčko pravého oka byl závěr, kde Clive Owen musí rozbrečet snad i mrtvolu. Na první pohled si divák řekne, že po historické stránce tento film nemusí být špatný, ale bohužel je to jen špatně zaobalené pozlátko.

plagát

Macík 2 (2015) 

Nebudu nic zastírat. Byl jsem mile překvapený. Na film jsem šel s tím, že jsem se u prvního dílu moc nezasmál, navíc to byla kravina už z podstaty, a tak jsem to původně plánoval mít jako takový časový vypěňovák u doby mezi sezením na gauči a přesunutím do postele. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem se u filmu začal suprově bavit. Je to jen a jen důkaz toho, tedy u mě, že na specifický humor u komedie musíte mít náladu. Nebo možná i dozrát, těžko říct. U tohoto filmu mi ten humor prostě sedl. Byl správně sprostej a přesně takovej ten nerdskej, kde když znáte souvislosti, nemůžete se přestat smát. Nehledě na to, že i dabing je tady pecka. Když se sejde více ukazatelů a vezme se to kolem a kolem, tak se musím přiznat, že tak dobře jsem se opravdu dlouho nezasmál.

plagát

Návrat domov (2019) 

Nějak si nemůžu pomoct, a možná je to i dětstvím, a jiným náhledem na podobné filmy, ale mám pocit, že z Neuvěřitelné cesty o dvou psech a jedné kočce, kteří se vypravili za páníčky přes Skalisté hory, nebyl cítit takový amerikanismus, patriotismus a tak brutálně netlačili na city tak, jako u tohoto filmu. Příběh je to samozřejmě hezký, ždíme z diváků emoce na tisícero způsobů a jelikož jsme v době digitálu, tak si usnadňuje to, co jen jde, což je u dnešních rodinných filmů ze zvířecího prostředí poměrně hojné a podobných filmů je poslední dobou opravdu dost. Trošku to ale, podle mě, ztrácí ducha filmů dřívějších. Nicméně, musím se přiznat, že pořád je to natolik hezké, aby to rozplakalo většinu publika, takže to účel splňuje.

plagát

Kiwiland (2019) (seriál) 

Milý dokument o holce, která nechala kancelářské práce a vypravila se na Nový Zéland, aby zde poznala rozdílný způsob života a pozdravila pár našinců. Na druhou stranu, co si budeme povídat, kdyby se v podobném dokumentu nemluvilo, Nový Zéland by si klidně vystačil i se samotnými záběry na krajinu a při jejich sledování by se jednoduše tajil dech. Možná mi občas neseděl lehce naivní náhled hlavní představitelky, ale zase to bylo osobité a své. Dokoukal jsem to ve výsledku s chutí a osobně se mi nejvíce líbil díl o Filmařích. Nadšení hlavní představitelky pro filmy mi udělalo vysloveně radost. Snad se ten ptáček kiwi povede příště :)

plagát

Sprítomnení (2019) (seriál) 

Norové tu rozjeli takové, docela dost, neobvyklé téma. A vlastně ho ani nevysvětlují. Prostě Vás vhodí do reality, ve které se v ledových vodách fjordů kolem Osla (a vlastně po celém světě) zničehonic z minulosti objevují postavy jak z období Vikingů, tak z období průmyslové revoluce. Nikdo neví proč a nikdo po tom vlastně ani nijak nepátrá, protože nemá jak. Jenže tvůrci tu po lingvisticku oprášili staronorský dialekt, do toho se zamysleli nad tím, co tento náraz staré a nové kultury udělá s lidmi a to celé propojili příběhem dvou vyšetřovatelů, kde jeden je z tohoto světa a druhá je z nějakého, dejme tomu, desátého století. Ten kontrast v Oslu je prostě jedna velká pecka. Co naplat, že to, co se v seriálu děje, nemá logického vysvětlení. Ta práce s jazykem a psychologií postav je prostě super. Bavilo mě to a jsem zvědavý, jestli budou mít odvahu i na další sérii. Konec první série k tomu jasně vybízí. Navíc tento námět je tak všelijaký, že stát se v něm může opravdu kdovíco.