ORIN

"Life is a state of mind." Myslím, že tahle satira nikdy nepřestane být aktuální, Peter Sellers a Melvyn Douglas na sklonku své herecké a vlastně i životní cesty. Oba předvádějí velmi uměřené a uvěřitelné výkony, přesto pro mě hlavní hvězdou byla Shirley MacLaine, jejíž part si mě naprosto získal a já jsem stále okouzlen jejím přirozeným hereckým projevem. Suma sumárum vynikající film s promyšleným scénářem, jméno Ashby se mi pevně zarývá do paměti.

Není to typický sitcom, to ani v nejmenším. Rozhodně se nebudete smát na celé kolo (LOL, jako bych slyšel Hanka, za to by mě pěkně setřel :-). Jedna scéna tu ale byla, při které jsem se doslova potrhal smíchy (2. díl, scientoložka-tráva-sex-následný "incident" - zasvěcení ví). Je to právě ústřední postava spisovatele prožívajícího tvůrčí krizi Hanka Moodyho (jak příznačné příjmení) a jeho do diamantu vybroušeného charakteru, který seriál dělá tím, čím je. Přes den se jen tak poflakuje, zevluje, večer chodí po barech, píchá vše, co se pohne a zavání ženským pohlavím. Zrovna, když si neužívá v posteli s nějakou kurevsky sexy nadrženou kočičkou, tak se snaží dát si život dohromady, vyhrabat se ze dna a získat zpět svojí... no, řekněme bývalou partnerku. Seriál je rozhodně vulgární (což v dnešní době nepřekvapuje) a to nejen mluvou, kterou postavy používají, ale i explicitním vyobrazením nejrůznějších sexuálních "praktik" (vše zabaleno a ve výsledku doručeno divákovi ve velmi vtipném podání). Nechybí ani tradiční americké moralizování a zobrazení některých současných problémů. Suma sumárum seriál, od kterého jsem nemohl odtrhnout oči.

Soldatskij son vznikl jako zbytkový materiál ze Sokurovova pětidílného dokumentárního filmu Duchovnyje golosa a je věnován fimovému kritikovi a historikovi Dr. Hansovi Schlegelovi. Lyrika par excellence.

V podstatě jednouchý přímočarý příběh, který od počátku přesně ví, jakého efektu chce dosáhnout. Film se dvěma zcela odlišnými polovinami, té první jednoznačně vévodí mistrovsky naservírovaná a nasnímaná krádež šperků, které předchází pečlivá příprava. V druhé polovině se rozhoří "válka" mezi dvěma zločineckými gangy, kteří se o lup přetahují a nárokují si ho. Co musím na snímku vyzdvihnout (a to mě opravdu potěšilo), byla částečná zkratkovitost některých pasáží (např. o krádeži se divák nedozví rozsáhlou pátrací akcí policie, ale strohým a krátkým záběrem na novinový článek, jenž si čte jeden z gangsterů). Filmů s podobnou tematikou jsem viděl bezpočet, nicméně (sugestivní) Rvačka mezi muži oplývá velkým kouzlem a svojí atmosférou dokáže neuvěřitelně strhnout. Zkrátka film o chlapech (nejen) pro chlapy. Klasika žánru.

Občas narazíte na film, u jehož sledování víte hned od začátku, že happy endem rozhodně skončit nemůže. Snímek Neděle ve Ville d'Avray je jedním z ukázkových příkladů. Pozvolné, pomalé sbližování bývalého válečného letce Pierra a malé Françoise (Cybèle), jíž se otec zřekl, se během filmu přeměňuje v pevné pouto. Oba (anti)hrdinové si připadají jako vyděděnci společnosti, utíkají od reality a vytvářejí si vlastní svět, který se ale zhroutí jako domeček z karet a lusknutím prstu je idylka ta tam... Velice pochmurný a v pravém slova smyslu (umělecký) film, který stojí za zhlédnutí.

Zvláštní film. Zpracováním je zřetelně vidět, že uvedené hypotézy o Sellersově komplikované osobnosti se nezakládají na faktech (částečně se mi vybavil Občan Kane). Dále netřeba nic dalšího dodávat, pouze odkáži na Oskarův vyčerpávající komentář. Na závěr jen dodávám, že 3* především za Geoffreyho Rushe a jeho dvě filmové (ex)manželky (Emily Watson a Charlize Theron).

Gaspar Noé je tvůrce filmů velmi rozporuplně přijímaných, jenž si na kontroverzi založil vlastní reputaci. Tematizace pomsty a násílí je jakýmsi styčným bodem jeho tvorby. V Řezníkovi tomu není jinak, hlavní leitmotiv poté přenáší do celovečerního debutu Seul contre tous, kde postavu Řezníka (Philippe Nahon) a jeho příběh dále rozpracovává. Zde mi poněkud vadily samoúčelné, až odpudivé úvodní záběry na jatka. Co mě ale naopak potěšilo, byly zvukově ohraničené mezititulky signalizující něco znepokojivého, neodvratného, něco, čemu se zkrátka nelze vyhnout.

Cinepur Choice 07 - Nejgeniálnější spořič obrazovky, jaký jsem kdy viděl. Benedek Fliegauf, jeden z nejprogresivnějších filmařů posledních let, připravil pro rok 2007 lahůdku pro ty největší a nejzanícenější filmové fajnšmekry. Mléčná dráha nemá s filmem jako takovým v podstatě vůbec nic společného, úplná absence "postav", jakéhokoliv dějového schematu, hudebního doprovodu apod. [==] U Fliegaufa, jenž má za sebou prozatím tři celovečerní snímky, je jasně vidět značný formální posun. Zatímco Houština představuje určitý narativní experiment (originální užití kamery jakožto výrazového prostředku k vyjádření zainteresovanosti i odcizení zároveň), v Dealerovi (významný úspěch na mezinárodním poli) se svým stylem vyhranil a evidentním způsobem odlišil od zbytku nejen evropské produkce. V Mléčné dráze Fliegauf již známé postupy přehodnotil, dále rozvedl a nechal vzniknout neuvěřitelně živoucímu (až extrémnímu) dílu. V mnohém tak předčil, dovolím si tvrdit, i svého učitele, nejuznávanějšího maďarského režiséra současnosti, Bélu Tarra. [==] Deset (statických) záběrů odehrávajících se během jednoho dne, precizně zkomponovaná a vyvážená mizanscéna, všudypřítomné hluky a ruchy dotvářejí specifickou a naprosto ojedinělou atmosféru. I když je všechno velmi rozvleklé a pomalé, stále se něco děje, ani na okamžik se jednotlivá scéna nezastaví, neustálý pohyb občas také signalizoval zvuk přicházející mimo obraz. [==] Kvalitativní úroveň jednotlivých sekvencí se možná někomu bude zdát poněkud odlišná, osobně si myslím, že se každá ze scén pouze snažila diváka naladit na jinou úroveň vnímání (divácké percepce). Proto je potřeba být na snímek stoprocentně nalazen a věnovat mu plnou pozornost, vnímat každý sebemenší detail či rozdíl. Od věci by rozhodně nebylo předchozí menší seznámení s tvorbou Bély Tarra. [==] Nevím úplně přesně (jestli vůbec trochu), co bylo uměleckým záměrem tvůrce. Nicméně dvě své hypotézy tady lehce předestřu. Technické možnosti dnešní doby zcela potírají rozdíl mezi časem a prostorem, vztah mezi nimi je proměnlivý a dynamický. Rychlost pohybu prostorem se stává předmětem lidské vynalézavosti. Čas začal být závislý pouze na technologii. V současnosti se lze kamkoli dostat ve víceméně stejném časovém horizontu, v dřívějších dobách tomu tak nebylo, cestu do dalekých končin bylo tedy možné spojovat nejen s velkou (prostorovou) vzdáleností, ale i časem stráveným na cestě do cílové destinace, který v konečném součtu značně nabobtnal (řád měsíců, někdy i let)... Další myšlenku uvedu již jen v krátkosti a ve zkratce. Rozdíl mezi tím, co je pevné (stálé) a kapalné (nestálé, pomíjivé). V podstatě zanikne všechno, ale v určité dané jednotce času toto lze rozlišovat, statické záběry a jednotlivé pevně ukotvené segmenty záběrů (strom, jezero apod.) představují právě tu pevnost, zatímco např. postavy (plavec, biker, stařenka) zobrazují kapalnost (nestálost, pomíjivost) lidského života... [==] V době, kdy se každý druhý film vyznačuje ruční roztřesenou a švenkující kamerou, zběsilým střihem, na mě tento unikát zapůsobil jako balzám na duši. Suma sumárum výjimečný divácký zážitek, který bych si rád ještě někdy zopakoval.

Cinepur Choice 07 - Původně jsem zamýšlel napsat něco úplně jiného, než hodlám teď. Čím více o filmu přemýšlím, tím více je mi nepříjemný. Marseille je snímkem dvou naprosto odlišných polovin. Počáteční nadšení z francouzské části vystřídalo kruté vystřízlivění a hluboké zklamání z části druhé, německé. Pobyt Sophie (mladé "fotografky" z Berlína) v Marseille disponuje tou pravou atmosférou, vše působí tak "francouzsky", hermeticky uzavřeně. Kdyby film skončil Sophiinou návštevou v zemi galského kohouta, bylo by to za jasných pět. Leč, nestalo se tak... Návrat Sophie do Berlína pro mě byla nicneříkající nuda, neschopnost režisérky jakýmkoli způsobem vygradovat děj mě nesmírně iritovala, film tak vyšel do ztracena, vniveč, do prázdna, vyberte si dle libosti. [==] Tempo filmu se ukázalo jako značně nevyrovnané, některé pasáže jsou dost zkratkovité, jiné zase přeskočeny úplně, v dalších se režisérka zbytečně dlouho utápí. [==] Co ale považuji za nápadité, je způsob uvedení diváka do dané scény, bez jakýchkoli předchozích informací. Pozorovatel se nejdříve musí v situaci zorientovat a na základě předložených indicií si ji zařadit do souvislostí (např. scéna v divadle). [==] Ve výsledku považuji Marseille za jakýsi nedodělaný, ne úplně podařený polotovar, přišlo mi, že tvůrkyně přesně nevěděla, co vlastně hodlá natočit a konečný tvar podle toho také vypadá. Přesto jsem rád, že se mi poštěstilo Marseille zhlédnout. Vím, čemu se v budoucnu vyhnout.

Cinepur Choice 07 - Její dcera zabila jeho dceru. Jemu po předčasné ztrátě manželky nic jiného nezbylo. Pokud jsem o filmu Hamaca paraguaya říkal, že není pro každého, v tomto případě to platí dvojnásob. Režisér Masahiro Kobajaši otevřeně vydírá, vyslovený komplot na divákovu trpělivost. Stereotyp a rutina života dovedené do krajnosti. Neustále se opakující každodenní činnosti, které se liší v drobných detailech (odlišný způsob nasnímání, různá poloha věcí apod.). Divákova pozornost směřuje, jak uvádí uživatel jiziczek, právě k těmto nepatrným rozdílům, je to v podstatě jediná přílěžitost, jak se může divák zabavit, pokud nepočítám momenty, kdy se hlavní postavy (muž-otec oběti a žena-matka vražedkyně) střetnou "tvář v tvář". [==] Až na počáteční a závěrečný teatrální rozhovor mezi ženou-reportérkou-mužem se jedná o film zbavený jakýchkoliv dialogů. Vzájemná konfrontace obou postav proto může působit poněkud směšným dojmem (zvláště, když žena mužovi vrazí facku a muž spolu s divákem nevěřícně sleduje, za co to vlastně bylo :-). [==] Pokud film měl nějakou hlubší myšlenku, doufám, že mi ji někdo erudovaný alespoň v krátkosti vysvětlí. Já jsem si z filmu odnesl především tohle: Automobil se lépe ovládá s posilovačem řízení, pro rozmíchání vajíček se více hodí hůlky než vidlička a čistota půl zdraví.