ORIN

Myšlenkově nesmírně podnětný, inspirativní a silný v jednotlivostech, celkovým technickým zpracováním ale naprosto otřesný dokument, lepší 3*.

Tatiho Technopolis; opus magnum, které předznamenalo konec jeho autorské dráhy. Svět v době uvedení díla pravděpopobně nebyl na jeho nadčasovost připraven. Dnes, po téměř pěti desetiletích, si mnozí význam Playtime pro dějiny kinematografie již uvědomují. Nemá cenu zacházet příliš do detailů, tak jen v krátkosti, čím je film (i většina Tatiho ostatních) výjimečný - propracovanost mizanscény a celkové pojetí scény, distanční rámování (absence detailů), výtvarné řešení filmu, revoluční práce se zvukem, množství (skrytých) významů ad. Mimochodem pro lepší pochopení technologické revoluce, modernity a postmoderny doporučuji knihy Zygmunta Baumana Úvahy o postmoderní době a Tekutá modernita. [==] Tati toho sice nenatočil moc, ale podobně jako Andrej Tarkovskij (oba po 7 filmech, pokud jsem počítal správně) svým dílem ovlivnil velké množství mladších tvůrců a začínajících filmařů.

Be2Can '14 - 14 kapitol, 14 (téměř) statických záběrů, 14 příliš dokonalých, příliš zinscenovaných, příliš sebeuvědomělých a sebevědomých obrazů zastavení poslední "Ježíšovy cesty". Postrádal jsem větší vnitřní náboj, jakousi vnitřní duši filmu; pocit, že postavy nejsou jen letmo napsanými charaktery s pár vlastnostmi a neplní jen předepsanou účelovou funkci. Kalkul, který dokonale vyšel, přesto svojí formou a stylem na poli uměleckého filmu dosti pozoruhodný titul.

Be2Can '14 - "Jako tzv. vyšší moc bývá zpravidla označována objektivně nepředvídatelná a objektivně neodvratitelná náhoda. Někdy však je tento termín chápán úžeji a rozumí se jím pouze tzv. vnější neodvratitelná náhoda, která nezávisí na vůli jedné ze stran. Zjednodušeně řečeno: Vyšší moc znamená nepředvídanou výjimečnou situaci nebo událost, kterou nemohou strany ovlivnit, která brání některé z nich v plnění jejích povinností a která není způsobena její chybou nebo nedbalostí. Jedná se o jakousi překážku ve splnění závazku. [...] Vyšší moc tak typicky nezávisí na vůli ani jedné ze stran, nelze ji ovlivnit a v zásadě ani předvídat. Můžete si pod ní představit například různé přírodní události a kalamity." !MOŽNÝ SPOILER! Jinými slovy muži skrz lavinu (záměrně odstřelenou) bylo zabráněno v plnění povinnosti otce, a proto uprchl. To je samozřejmě napsáno v nadsázce, stejným způsobem je ale potřeba vnímat i celý film, který je protknut švédským humorem à la Roy Andersson. Jednotlivé dny zimní dovolené jsou brány jako kapitoly, kdy každá z nich je uvozena dosti okázalým informačním titulkem a působí jako takové experimentální, terapeutické cvičení na pokračování. Östlund považuje diváka jako sobě rovného, jako distančního pozorovatele-terapeuta-psychologa. Během dlouhých, výhradně statických záběrů mu předkládá kompozičně promyšlené obrazy s vycizelovanými a vypointovanými dialogovými pasážemi (často o genderovém postavení muže a ženy v rodině). V podstatě celým filmem prostupuje téma genderové analýzy rodiny (role matky, role otce), etických a morálních dilemat (o míře sebereflexe a psychologické síle a schopnosti přiznat si vlastní chyby/selhání), která v divákovi vyvolávají určitá očekávaní, jež jsou v závěru narušena a převrácena naruby. Podvratná hra s diváckým očekáváním je vlastně asi hlavním a jediným důvodem určitého odporu částí diváků. Mně to tak zásadní nepřišlo, abych Vyšší moc odmítl, zároveň ale nemám u filmů příliš rád, když si režisér diváka povodí jako Messi půlku obrany. Kronika rozpadu manželství zůstává nenaplněna, přesto 4*.

Politická satira šla Britům odjakživa nejlépe. Tahle má snad jedinou chybu - že se v každé scéně nevyskytuje Peter Capaldi a jeho Malcolm 'Fucking' Tucker. Původní britcom přijde na řadu vzápětí.

Co je umělec schopen obětovat? Kam až je při realizaci díla ochoten zajít? A zahraje nám tam hip-hop? A co vliv médií a naše mediální zkušenost? [==] Jako samostatný dokument (nebo mockument chcete-li) je I'm Still Here samozřejmě dobrý a zajímavý. Co ho ale dělá výjimečným, je všechno to kolem, ten kontext, který není úplně vidět, ale dílo dalece přesahuje (Phoenixova totální exhibice; totální herectví vně filmu, které zahrnuje fyzický i psychický přerod na nechutného váguse; diváky - a vlastně i aktéry - se nestávají jen lidé u TV nebo v kině, ale všude kolem ve veřejném prostoru, role není předem napsána, ale vyvíjí se podle vnějšího prostředí a podmínek). Můžete namítnout, že jsou to přece spojené nádoby, ale tu komplexnost film ukazuje jen do určité míry a s určitou intenzitou (veřejná hip-hopová vystoupeni, rozhovor s Davidem Lettermanem, krátké úryvky z TV zpráv apod). Tento mystifikační experiment mě nadále nutí přemýšlet, ale plně ho docením asi až za nějakou dobu.

Be2Can '14 - Volně plynoucí, vizuálně uhrančivé, komorní drama o bývalém herci, jeho manželce, jeho sestře, jeho hotelu, mnoha konfliktech, stárnutí, neporozumění a ztrátě schopnosti konstruktivně a věcně komunikovat, mravních dilematech, kontemplaci a o samotě a osamocení. Nebudu polemizovat na téma údajné změny polohy, posunu poetiky předního tureckého auteura, protože nemám srovnání s jiným jeho filmem. Rád bych se nicméně vymezil vůči tvrzením, která přisuzují filmu jistou divadelnost, resp. možnosti převodu díla na divadelní prkna. To je do jisté míry pravda - je tu spousta dlouhých dialogových sekvencí, jež mají vlastní příběh, vývoj, pointu, ale hlavně vnitřní tenzi, která je doslova magnetizující a nedovolí divákovi ztratit červenou niť. Na druhou stranu podstatnou roli ve filmu hrají turecké reálie (jako výrazový prostředek), jež jsou na míle vzdálené těm z představ většiny lidí. Zimní, bezútěšná krajina kdesi v Anatolii, kde zasněžené pláně v mlžném oparu obklopují hotel ze všech stran, si s ničím nezadá s tou z Angelopoulosových melancholických filmů, symbolem fyzické samoty a vnitřního osamění. A právě o toto působivé vyjádření by byla divadelní hra celkem zásadně ochuzena. [==] Nedá se říct, že by režisér pracoval během nesmírně pohlcujících dialogových sekvencí s dogmatickými tvrzeními. Zaujímá spíše neutrální postoj a nechává diváka pozorovat a rozhodnout se, komu dá za pravdu. Během cyklicky se opakujících rozhovorů (tematicky i lokačně propojených) jde tvůrce takříkajíc na dřeň (emocí), charaktery postav propracovává do hloubky a ty získávají na plastičnosti. Postavy nakonec dojdou poznání, byť každá trochu jinak a trochu jinde. Očekávaný pocit nedořečenosti se na konci bohužel vytrácí. Závěr je příliš doslovný a akademický (a např. oproti Kmenu neustále vrší jednu myšlenku za druhou), což je ale jediná věc kazící dojem na impozantním dílu, jemuž mimo výše zmíněného vévodí intimní atmosféra, vynikající kamera a herecké výkony (především výkon Aydina v podání Haluka Bilginera ve mně bude rezonovat ještě dlouho). Spolu s Kmenem spolufavorit na kinofilm roku 2014.

Kaufman nastavuje postavám, divákovi a hlavně sám sobě (dvojí až trojí) zrcadlo. Jde o jakousi formu tvůrčí sebereflexe, kde se prolíná fikční realita s divadelní fikcí. Hlavní postava se postupně v této hyperreálné achronologické šmouze, kde zdánlivá realita je více reálná než realita samotná, začíná ztrácet. Jenže je to vlastně důležité obě roviny rozpoznat? Všechny postavy včetně té hlavní stejně prožívají svůj život, jsou jeho hlavními hrdiny. Režisér snažící se vytvořit více pravdivý život než je jeho samotný, plně ho ovládnout, posléze zjišťuje, že ten skutečný, který už od fikce nedokáže ani rozlišit, zrežírovat nemůže. Stává se "pouze" hlavním aktérem a poslouchá pokyny odněkud "shora". Obě roviny se spojují, jeden (životní) cyklus končí a prostor věčnosti je naplněn lidskou pomíjivostí. Synekdocha, New York. [==] Nebo je celý film jen o jednom velkém nenaplněném očekávání, kdy režisér-hlavní postava nedokáže zrežírovat, ač masterpiece, jeden divadelní kus, resp. nedokáže si uvědomit, že režíruje nezrežírovatelné a neustále se snaží hledat cesty k samospásné inspiraci? Vlastně to celé působí dost donquijotsky, jako by hlavní hrdina byl Ztracen v La Mancha. Anebo je to jen o tom, že detailně zanalyzovat a rozklíčovat Kaufmanovo dílo, režijní prvotinu, dokáže jen on sám a já tu píšu nesmysly. Možná druhá projekce napoví.

"Mám." - "No vidíš, že to de. Tak to zapoj a frkni tam čokošku." - "Jakou čokošku?" - "Tak je to fontánka na čokoládu, ne?" - "No ale já nemám žádnou čokoládu, to mi nikdo neřek." - "To ti nikdo neřek, protože je to snad jasný. Co chceš, aby stříkalo z nečeho, co se menuje čokoládová fontánka?!" - "Aha." - "Tak pěsti na bradavky a zpátky do socky, Žížalo." [==] Umění zkratky a situačního humoru. V českých končinách něco bezkonkurenčního, kde občas trochu slabší díly střídají naprosto geniální. Celkově zvyšuji na 5*.

Historky z před záhrobí. Na téma bezdomovectví lze určitě natočit spoustu dokumentů mnoha způsoby, lze polemizovat o tom, jestli bylo dostatečně sděleno, proč se pozorovaný subjekt do takové životní situace dostal atp. To podstatné z mého pohledu ale je, aby divák fenomén bezdomovectví z filmu dostatečně pochopil, pocítil atmosféru té (zdánlivé) bezvýchodnosti. A je celkem jedno, jestli je dokument ve snaze posílit autentičnost nasnímán kamerou za pár korun, jaká hudba doplňuje obraz a jestli vůbec. Lásce v hrobě se to nejen dle mého názoru dostatečně dobře podařilo. Vondráček svým pasivním přístupem (bezdomovcům nepomáhá, respektive oni pomoc ze zásady odmítají) rozehrává několikaleté sledování party hic na jednom opuštěném pražském hřbitově, kde se postupně vyprofilují dva hlavní aktéři (Jana a Jan). !SPOILER! Exponenciální průběh jejich života, který je plný sebeklamu a zdánlivé svobody, se obtiskává i do filmové formy - hřbitovní část, kde oba dva přežívají v relativním klidu, zaujímá největší část. Po vyhnání na ulici nemají události dlouhého trvání, dvojice se rozděli - láska je ta tam, Jana žebrá, krátce nato umírá. Z Honzy se stává totální troska. Režisér finální části nevěnuje příliš prostoru a účelnou zkratkovitostí dává vyniknout především předešlé hřbitovní "idylce". [==] Dramatická Valdobrevova hudba mi do filmu sice vůbec neseděla - dělat z toho strašně osudovou lovestory, která se navíc lusknutím prstu vypaří jako pára nad hrncem, je trochu přitažené za vlasy, ale jinak je Láska v hrobě jako časosběrný dokument poměrně působivý a donutí člověka přemýšlet o životních cílech a hodnotách.