ORIN

Znatelný Tarrův rukopis, Fliegauf svému "učiteli" rozhodně ostudu nedělá. Možná jsem trochu divný, ale podobný typ filmu mě v poslední době zajímá víc a víc... V tomto případě jsem se málem utopil, ale vůbec mi to nevadilo.

"Vincent Malloy is seven years old, he's always polite and does what he's told. For a boy his age he's considerate and nice, but he wants to be just like Vincent Price. He doesn't mind living with his sister, dog and cats, though he'd rather share a home with spiders and bats. There he could reflect on the horrors he's invented, and wander dark allways alone and tormented. Vincent is nice when his aunt comes to see him, but imagines dipping her in wax for his wax museum. He likes to experiment on his dog Abacrombie, in the hopes of creating a horrible zombie. So he and his horrible zombie dog, could go searching for victims in the London fog. His thoughts though aren't only of ghoulish crime, he likes to paint and read to pass some of the time. While other kids read books like *Go Jane Go*, Vincent's favorite author is Edgar Allan Poe. One night while reading a gruesome tale, he read a passage that made him turn pale. Such horrible news he could not survive, for his beautiful wife had been buried alive. He dug out her grave to make sure she was dead, unaware that her grave was his mother's flower bed. His mother sent Vincent off to his room, he knew he'd been banished to the tower of doom. Where he was sentenced to spend the rest of his life, alone with a portrait of his beautiful wife. While alone and insane, encased in his tomb, Vincent's mother burst suddenly into the room. She said: "If you want to, you can go out and play. It's sunny outside and a beautiful day." Vincent tried to talk, but he just couldn't speak, the years of isolation had made him quite weak. So he took out some paper, and scrawled with a pen: "I am possessed by this house, and can never leave it again." His mother said: "You're not possessed, and you're not almost dead. These games that you play are all in your head. You're not Vincent Price, you're Vincent Malloy. You're not tormented, or insane, you're just a young boy. You're seven years old, and you are my son, I want you to get outside and have some real fun." Her anger now spent, she walked out through the hall, while Vincent backed slowly against the wall. The room started to sway, to shiver and creak. His horrid insanity had reached its peak. He saw Abacrombie his zombie slave, and heard his wife call from beyond the grave. She spoke from her coffin, and made ghoulish demands. While through cracking walls reached skeleton hands. Every horror in his life that had crept through his dreams, swept his mad laughter to terrified screams. To escape the madness, he reached for the door, but fell limp and lifeless down on the floor. His voice was soft and very slow, as he quoted The Raven from Edgar Allan Poe. "And my soul from out that shadow that lies floating on the floor, shall be lifted nevermore!"

Philippe Grandrieux (*1954) v roce 1998 představil světu svůj první celovečerní film, jenž v sobě snoubí "romantický" příběh a temnou vizi (člověk-lidská zrůda). Grandrieux, který v roce 1979 absolvoval bruselský institut INSAS (Institut National Supérieur des Arts du Spectacle et Techniques de Diffusion), se od počátku 80. let etabloval na evropskou experimentální a dokumentaristickou filmovou scénu. Přesto trvalo dalších téměř dvacet let, než se pustil do celovečerní tvorby, ve které jsou silně zakořeněny jeho rané práce. [==] Temný představuje tesknou, hlubokou, hrůzostrašnou sondu do nejtemnějších útrob lidského podvědomí. Prázdnota, která hlavní postavu obklopuje, je reálná a neskutečně depresivní. Je až s podivem, jak přesvědčivým způsobem dokáže film zprostředkovat mezní stav mysli, která nemá daleko od úplného zešílení. Grandrieux vše prezentuje s neuvěřitelnou precizností a formální promyšleností, tmavé filtry ještě více vtahují do "příběhu", do temnoty. Film samotný je závislý na myšlenkových stavech a pochodech hlavní postavy (vraha-násilníka Jeana), které jsou v podstatě nositeli děje, jsou zkopírovány do samé struktury příběhu. Chvíli si divák připadá jako voyeur, pozoruje Jeana z povzdálí, chvíli je přímo v něm, roztřesená a rozostřená kamera předznamenává psychicky velmi labilního člověka, jímž se Jean stal. Jeho animálními a brutálními praktikami je divák okamžitě zhnusen, přesto ho film za to neodsuzuje, ale ani jej neospravedlňuje, nesnaží se jeho jednání pochopit. Pouze výše uvedené ukazuje částečně z perspektivy první a třetí osoby a víceméně nahlas říká: "Diváku, přeber si to, jak chceš." [==] Děj téměř absentuje, snímek se v jeden okamžik rozjasní a začne vyprávět krátky milostný příběh (Jean a Claire), o chvíli později ale opět upadne do hluboké temnoty, Jean od Claire utíká a tím ji v podstatě zachraňuje život, ponechává ji nevinnost, sám mizí v dáli, v černi, opětovně se začíná utápět ve svých myšlenkách. Úplný závěr zobrazuje určitý paradox v závislosti na předešlém, prezentace normálnosti kontrastuje s předchozím dějem. [==] Temný není přímo konkrétně o postavě Jeana, ale spíše o 13. komnatě, kterou ukrýváme v sobě naprosto každý.

"Dva jsou lepší než jeden, protože pokud jeden spadne, druhý ho může zvednout. Je-li zde jen jeden, není tu nikoho, kdo by jej zvedl." Koncem vše ostatní začíná, je to ale konec začátku? Nebo snad začátek konce? Těžká otázka, ještě těžší odpověď. Jodorowsky zprostředkovává velké množství vodítek k zodpovězení... Divák prochází katarzí skrze postavu (buddhistického) mnicha, kterého si zahrál samotný Jodorowsky (pro někoho možná nudná závěrečná část mě kompletně pohltila). Autor uchopil žánr (spaghetti) westernu po svém, obrátil jej naruby a pro něj typické prvky postavil na hlavu. Prostě filmová onanie par excellence. Alejandro Jodorowsky je úchyl na svém místě a je moc dobře, že na tuhle (kultovní) záležitost získal finance a látku zfilmoval.

První a poslední spolupráce autorské dvojice Deren-Hammid. Hammid, který tak ovlivnil českou (filmovou) avantgardu, odchází v roce 1939 do USA a ovlivňuje dále. Meshes of the Afternoon lze považovat za základ amerického nezávislého (avantgardního) filmu. Pečlivě vystavěná kompozice obrazu, výrazná střihová skladba a hudební složka dodatečně zkomponovaná Dereniným pozdějším manželem, Teijim Item činí z tohoto kraťasu vskutku nevšední zážitek.

"Hrajeme." - "Já jsem slavný pianista." - "Jestli jsi slavný pianista a já ti useknu ruku, co pak budeš dělat?" - "Budu slavným malířem." - "A když ti useknu i tu druhou, co pak budeš dělat?" - "Stanu se slavným tanečníkem." - "A když ti useknu nohy, tak co?" - "Budu slavným zpěvákem." - "A když ti useknu hlavu?" - "Až budu mrtvý, moje kůže bude výborný buben." - "A co když spálím ten buben?" - "Stanu se mrakem a budu moci mít jakýkoliv tvar." - "A když se mrak vypaří, co potom?" - "Stanu se deštěm a vyrobím válečné žně!" - "Vyhrál jsi." Celovečerní prvotina Alejandra Jodorowského se v době svého vzniku setkala s velmi rozporuplnou kritikou, v mnoha zemích byl film zakázán, jinde se nepromítal vůbec, čemuž se ale ani trochu nedivím. Experimentálně a surrealisticky laděné cvičení na téma symboliky, fantazijních (snových) představ a vizí lze jen velmi obtížně uchopit (je to vlastně nemožné). Možná, kdybych dílko sledoval v alkoholovém či jiném oparu, výsledek by se dostavil a já tuto filmovou koláž pochopil mnohem lépe. Fando a Lis jsou milenci, jejichž láska ovšem občas přerůstá v čistou nenávist, zejména Fando někdy s Lis zachází jako s kusem hadru, a to doslova (ne nadarmo se říká láska až za hrob, v tomto případě to platí dvojnásob). Jodorowsky má, jak jsem se dočetl, velmi široké obzory (co se umělecké činnosti týče). Je to dost znát, já této směsici všeho možného tiše tleskám a jdu dumat, co jsem to vlastně viděl.

Klasickému hollywoodskému období příliš neholduji, ani mu moc nerozumím, možná nedokážu ocenit všechny kvality, který tento kousek (a ostatní) přináší, raději to tedy přenechám jiným, zainteresovaným. Technicky brilantní snímek, kterému vévodí herecký výkon Gene Tierney (Ellen Berent-Harland), postava Ellen během filmu prošla obrovským psychologickým vývojem, s otevřenými ústy jsem sledoval, s jakou lehkostí a bravurou tuto roli Gene Tierney zvládla. Dle mého poněkud slabší první polovinu přesvědčivě drtí část druhá, která vrcholí soudním procesem s totálním "freakem" a bývalým snoubencem Ellen (co střet zájmů?) Russellem Quintonem (excelentní Vincent Price). Celkově za silnější 4*.

"Harold Crick lived his life." (his so-called life). Potírání rozdílu mezi takzvaným uměním (literaturou a filmem). Stranger Than Fiction porušuje zpočátku všemožné filmové postupy a klišé, aby se v nich v závěru doslova vyžíval. Forster měl k dispozici vskutku vymazlený herecký ansámbl, s ním se natočit špatný film prostě nedá a hlavně nesmí!

"Hello, moviegoers. This is Mr. Jag speaking to you for Dreamland Studios. This beautiful mobile home you see before you is the current hideout of the notorious beauty Divine, the filthiest person alive. Because of this cover story in one of your sleazier national tabloids she has been forced to go underground disguising her appearance and adopting the alias of Babs Johnson. With her live her trusted traveling companion Cotton, her delinquent son Crackers and her mentally ill mother Miss Edie. Let's take a peek inside." [==] Ten film je špatný snad ve všech směrech, vysloveně amatérsky natočený, přesto nebo právě proto to lze považovat za jeho hlavní devizu. Příběh sám je ve své podstatě nesmírně prostý a konvenční, soupeření mezi dvěma nechutnými rodinnými klany je možné přirovnat k běžným sousedským sporům, jen s rozdílem vzájemného vyobrazení - zvrhlé komično, explicitnost násilností, nechutností, perverzností, sadismu a masochismu prostupuje celým filmem, určitý odklon představují paradokumentaristické vložky obohacené "vkusným" hudebním doprovodem. Sebeparodizující scény, které se občas jakoby mimoděk objeví, jsou natočeny s lehkostí hodnou talentu Johna Waterse, např. narozeninová oslava zvrhnuvší se v kanibalistický večírek odkazuje na levné céčkové horory, kterých v té době vznikalo přehršle. Suma sumárum mé první seznámení s tvorbou Johna Waterse a jeho úchylným týmem stálých spolupracovníků nedopadlo vůbec špatně. [==] "The filthiest people alive? Well, you think you know somebody filthier? Watch as Divine proves that not only is she the filthiest person in the world, she is also the filthiest actress in the world. What you are about to see is a real thing."

Bolestivý snímek o obrovské síle jedince, který se v extrémní životní situaci dokázal postavit přesile (tyranovi). Má proti němu ovšem jednu nezanedbatelnou výhodu, dokonalou znalost prostředí. Samozřejmě, Philippe Noiret (doktor Julien Dandieu) snímku dominuje na všech frontách, předvádí excelentní výkon oceněný zaslouženým Césarem. To ale dle mého názoru nebylo jediným předpokladem k úspěchu. Ten bych dále viděl v narativní struktuře. Film (jemná oscilace mezi jednotlivými žánry) je rozdělen na dvě části - na městskou (tragikomickou) a venkovskou (akční/válečnou). Je prokládán častými flashbacky (doktorovy vlastní vzpomínky na své nejbližší), ty dávají jak hlavnímu hrdinovi, tak i divákovi na chvíli vydechnout, odpočinout si alespoň na malý moment od válečného pekla a zkoncentrovat se na další boj. Dandieu vede pouze svou vlastní válku, osobní vendetu.