Tamdydam

Tři hvězdy, ale tak tak. Nebejt Zdeňka, tak to bude někde kolem nuly. Superšéf, ať si šéf říká co chce, je taková mnohem mnohem slabší verze Ano,šefa! Tu jsem ale miloval natolik, že jsem i za toho bídného Superšéfa relativně rád. Zatím jsem alespoň všechny díly dal. Jak to bude dál těžko říct, ale vracet se k nim, tak jako k některým dílům Ano, šefa!, skoro s jistotou nebudu. Není totiž důvod. Během tak krátkého časového úseku, v kterém je Zdeněk v kontaktu se svými momentálními "učni", se totiž nemá šanci odvíjet žádný příběh. Není možné jít do hloubky. Poznat nové "postavy", nahlédnout do nového kraje, poodkrýt nějaký nový společenský nebo jiný problém a tak dále. Důvodů ke sledování Ano, šéfa! bylo zkrátka, krom kuchařiny, dost. Jenže Superšéf připomíná spíš stupidní akční seriál. Výbuch, honička, přestřelka, jeb jeb jeb a konec. Jen s tím rozdílem, že Pohlreich jede každý díl podle stejného pořadí. No a o tom, že ty přepadovky v převleku a oficiálně utajená špionáž v podniku působí krajně nevěrohodně, ani nemluvě.

Žili byli dva dobří slušní poklidní lidé, kteří se jednoho dne potkali. Zamilovali se, vzali se, měli jedno dítě a pak druhé. Nikdy si nic ošklivého neřekli, nikdy se nepohádali, měli se rádi celý život a jednomu na druhém vůbec nic nevadilo. Všichni byli zdraví, spokojení, měli dobře placenou práci a nic jim nechybělo. A pokud neumřeli, žijí tak dodnes. No, na Oskara to není. Ale nejspíš by tenhle model dokonalé rodinky šel použít do nějaké kýčovitě americké reklamy z padesátých let. Na Manželských etudách mě baví ta zpětná vazba. Která tedy v tomhle díle bohužel téměř neexistuje, protože idylickému způsobu života Aleny a Bernarda se prostě nemám šanci přiblížit. Ale i tak to bylo, navzdory značné nudě, zajímavé a snad i poučné. Hlavně zjištěním, že takové páry vůbec existují. I když počítám, že jich nebude mnoho.

Těžko hodnotit. Herecký výkon Jessicy Lange nejde jinak, než chválit. To jednoznačně. Ale ocenil bych větší historickou přesnost. Pokud už si mám nechat zkazit večer natolik depresivním a bezvýchodným filmem. Příběh hlavní postavy je v těch nejvyhrocenějších a nejdramatičtějších momentech bohužel vykonstruovaný. Jakoby skutečný životní příběh Fances Farmerové nestačil k dostatečnému zdeptání diváka.

Na americkou komedii poslední dekády dobrý. Člověk se tu sice vesměs setká s typicky lacinějším americkým humorem, což není zrovna moje gusto, ale nějak to asi vyvažuje ta sympatická ústřední čtveřice. Hlavně tedy pseudomanželský pár Davida a Rose.

No, je to moralitka triviální jako slabikář. Někdy to těm Britům v podobně laděných komediích vyjde a značná zobecňující jednoduchost nebývá ani na škodu. Možná spíš naopak (Bridget Jones, Láska nebeská, Čtyři svatby a jeden pohřeb,...). Ale tady už je to, navzdory mnohým silnějším momentům a dobrým hercům, přes čáru.

Jasně, že to není film pro každého. Jako ostatně jakýkoliv jiný film. Ale já ze své osobní zkušenosti velmi dobře vím, o čem ten film je a musím říct, že je natočený a zahraný výtečně. Jde se tady do hloubky. Problémy se odkrývají vrstva po vrstvě, až se nakonec odhalí ve své "kráse" úplně vše. O žádné prázdné citové vydírání zde nejde a navíc si myslím, že pro spoustu jedinců nebo celých rodin může jít o nemilosrdně nastavené zrcadlo, které třeba povede i k zamyšlení

Potřeboval jsem zrovna oddechovku, takže tohle mi zrovna do noty ideálně nepadlo. Ale je to dokonalé. Berete-li to jako divadelní hru převedenou na plátno a dopředu s tím počítáte. Je to autentické, je to věrohodné, je to ze života (i z mého), je to vtipné (a velmi), je to originální,... No, zkrátka můžu doporučit. Ale počítejte s určitou těžší stravitelností. Jedná se v podstatně o více jak hodinu trvající absurdní hádku, která od samého počátku nikam nevede. I když pointa nakonec přijde.

Typicky americká záležitost. Ve filmu se to hemží více či méně nesympatickými nebo v lepším případě jen jalovými postavami, kterým chybí charisma, nebo cokoliv, proč by mě měli dvě a půl hodiny zajímat. To ale není důležité. Důležité je, že jsou všichni 100% cool za všech situací, stejně jako jejich hlášky, stejně jako všudypřítomné nepřirozeně vycíděné sporťáky (i když těm to charisma nechybí), akční závody, prostě vše. Nic mi to neřeklo. Oceňuji tu automobilovou pastvu pro oči, nebo to, že i v tak typicky americkém počinu mají odvahu nazvat americkou modlu jako je původní Ford Mustang "hromadou hnoje".Ale ani tak nemám nejmenší důvod se na tenhle film podívat znovu.

Jako snad v případě drtivé většiny Mullerových počinů, i zde jde o velmi upřímnou výpověď, která jde do hloubky. Tento dokument je pro mě cenný i tím, že zachycuje mého snad nejoblíbenějšího zpěváka na pomezí dvou období. Období Mullera, jak si ho asi většina jeho fanoušků chce pamatovat a toho novodobého, kdy patrně hlavně vlivem těžkých antidepresiv přišel o velkou část své původní energie, invence, emocí a osobnosti vůbec. Na druhou stranu možná díky nim nepřišel o život. Každopádně dokument doporučuji. Ocenil bych něco obsáhlejšího a ještě sdělnějšího (život Richarda Mullera by nejspíš vydal na dokumentární seriál), ale z toho mála, co bylo o něm natočeno, jsem velice rád alespoň za toto.

Kolik já makovec mohl ušetřit, kdybych tenhle seriál viděl o tři vraky dřív...