Tamdydam

Opravdu syrový dokument, který jde až na dřeň. Dokument, který člověka přiměje dívat se na lidi bez domova z jiné perspektivy. Mallory je inteligentní schopná a velmi silná žena, které se holt nepovedl životní start. O tom se toho moc nedozvíme. Zároveň nemá dvakrát čich na správné muže a tíhne k opakování některých zásadních chyb. Ale kdo z nás je bez chyby, že? Navzdory svým chybám je to úplně normální ženská, místy v extrémním srabu. Ale přesto se vždy dokáže vzchopit a bojovat dál. V některých dokumentech Heleny Třeštíkové je fascinující pozorovat, jak extrémní situace dokáži někteří lidé ustát. Toto je jeden z nich

Nobody je obyčejným bezduchým zvěrstvem mající za úkol vyvolat v násilím otupělém fandovi akčních filmů jednadvacátého století alespoň nějaké to napětí. Což není jen tak. Ovšem Ilja Najšuller je evidentně oddaným fanouškem Qentina Tarantina. Volí tedy jeho osvědčené postupy. Maximum násilí, brutality, stylové prvky (retro hudba, staré bouráky, vintage hi-hifi, atd.) s tím, že na rozdíl od Tarantina se zbytečně nepokouší o humor a myslí to celé víc vážně. A to by bylo, aby tenhle recept alespoň coby jednohubka na jedno použití nefungoval. Nemůžu říct, že by ve mě film nevyvolal emoce. Poměrně mě rozrušily úvahy, kam až divácká otupělost (která se jistě neomezuje jen na otupělost před obrazovkou) časem zajde (a kam už zašla). Ale pro mě tohle každopádně není. I kdybych pominul svou zastaralou útlocitnost, je toho v tomhle braku prostě všeho moc. Nelze tomu věřit-nevyvolává to ve mě napětí. Jen znechucení z brutálních scén. A jelikož nejsem úchyl jako Tarantino, tak mi to nestačí.

David Bowie mě vždycky míjel. Nedostalo se ke mě nic, co by mě zaujalo natolik, že bych se jeho tvorbou nebo životem začal více zabývat. Impulsem byla pro mě až jeho neočekávaná smrt, která následovala jeho neočekávaně vydaným posledním dvěma albumům. A dokument David Bowie byl tou pravou příležitostí doplnit si všeobecné vzdělání a zjistit, zda mi skutečně něco zásadního neuteklo.  Vzdělání jsem si tedy doplnil a pokud se neodhodlám k nějakému dalšímu dokumentu, nebo prodírání jeho diskografií, musím konstatovat, že neuteklo. Vždycky jsem si myslel, že dobrá hudba se obejde bez teatrálních berliček. Myslím si to i nadále. Ostatně, nebýt Davidova alter ega Ziggiho Stardusta (nebo jiného), jeho hvězdná kariéra by se pravděpodobně nikdy nerozjela. Což podle mě mluví za vše. Tento dokument, jak název napovídá, se zabývá posledními roky Davidova života, která byla hlavně ve znamení postupující nemoci a natáčení jeho posledních dvou alb. A je to tedy, musím říct, čiročirá depka. Já depresivní hudbu dokážu ocenit. Velmi. Pokud je dobrá a nejde o kalkul. Věřící člověk v depresi může jít do zpovědnice, ateista k psychologovi, dobrý muzikant si vystačí s kytarou, tužkou a papírem a svěří se lidem. Což, myslím si, může pomoct ještě mnohem víc. Pokud se taková osvobozující zpověď povede, to je pak síla, která mě neomrzí. Ale minimálně v případě Black Star jde o koncentrát ošklivosti, nelibozvučnosti, patosu, beznaděje, děsu, podivnosti,... prostě snad všeho negativního, co si v hudbě dokážu představit. Navíc celé zabalené do typického Davidova odosobňujícího teatrálního divadla. A to je na mě prostě moc. Nehledě na to, jestli se jedná, nebo nejedná o umění.  Z dokumentu se nedovíte, jaký David Bowie byl. Což ví asi málokdo. Já však z dokumentu pochopil, že to nebyl výjimečný zpěvák, textař, ani skladatel. Ale byl to (minimálně mezi zpěváky), výjimečný herec. Bohužel právě herectví v hudbě nemám rád. Hledám upřímnost. A pokud už tam to herectví je, tak chci výjimečný hudební talent, který to vynahradí. Jsem rád, že jsem dokument viděl. Myslím, že je udělaný vcelku dobře (vzhledem k bariéře okolo Davidova soukromí). Rozšířil jsem si obzory, ujasnil názor na Davidovu hudbu,... Ale příjemný zážitek to nebyl

Coby nezaujatý divák s minimálním povědomí o dění v Itálii druhé poloviny dvacátého století hodnotím film po všech stránkách kladně. Coby Ital pamětník bych možná hodnotil jinak. Kdo ví? S politickými filmy je to složité. Lze je hodnotit jednak čistě jako filmy a pak coby prostředek k ovlivnění názoru diváků. Pak záleží, jak s názory tvůrců souhlasím, popřípadě jakou v ně mám důvěru. A tady nemohu soudit. Každopádně nemám rád obecné závěry. Pokud by například kdysi podobné nekalé novinářské praktiky měly tu možnost odvrátit nástup bolševiků v Sovětském svazu k moci, nebo nástup fašistů v Německu třicátých let, mohl by jim svět tleskat. A pokud snad reálně přispěly k potlačení komunismu v Itálii... No těžko říct. Každopádně, co bychom za to v sedmdesátých letech v ČSSR dali...:-)

No zatnul jsem zuby a skouknul to, abych nekydal hnůj na něco, co jsem ani neviděl. Ten dokument vypadá jako agitka na objednávku Michala Davida, která má všechny přesvědčit o tom, že ti co ho nemají rádi, mu závidí úspěch a vyčítají podlézání komunistickému režimu, kterého se nikdy nedopustil. Osobně nepatřím ani do jedné skupiny. Michala Davida nemusím, protože se mi jednoduše z jeho hudby ježí chlupy na zádech. A ze všeho nejvíc z toho celku, jehož je jeho hudba zpravidla součástí. Dejme tomu koncert: Obtloustlý nevkusně oblečený chlapík freneticky zpívá na pódiu své ubíjející kolovrátky, dělá u toho pohyby, které fakt nechci vidět, stejně vypadající lidé v hledišti radostí bez sebe zpívají kolovrátky s ním, všude okolo, kam se podíváš, nechutný nevkus a křeč ve stylu "vypni mozek, bav se a neptej se, proč",... Prostě je to tak blbá "zábava", až je mi z toho blbě. Davidova hudba je pro mě symbolem kulturního úpadku, který díky němu nabral na obrátkách. Na každém plese, diskotéce, pouti se děsím chvíle až se zábava zvrhne do zlatého hřebu v podobě masového vyřvávání "davidovek". Hudba má povznášet. Ať už je to klasika, jazz, rok, nebo klasickej popík. I pop se dá dělat na úrovni. Nemusí bejt úplně vymaštěnej. Davidova hudba ale podle mě vyloženě oblbuje. A to se minulému režimu mimochodem hodilo, to je pravda. Ale to už bych mu vyčítal nejmíň. Jinak muzikály nesnáším, neznám, takže k těm se vyjadřovat nebudu. A jeho jazzový talent? Tak ten je nezpochybnitelný. Ale mě osobně by byl Michal David o něco sympatičtější, kdyby tenhle talent neměl. Když někdo má takový talent jako on a v praxi dělá takovou hudbu, jakou dělá, tak z toho na mě čiší čirý kalkul. "Vím, že ta hudba je blbá, ale zároveň vím, že vy jste tak blbý, aby se vám to líbilo a štědře mi za to zaplatili". Lidi v hledišti Davidových koncertů jsou jako naprogramované ovce, které on sám naprogramoval, aby mu nosili peníze. Ostatně Michal David se vůbec netají tím, že peníze jsou pro něho vždy až na prvním a možná i na druhém a třetím místě. O vytahování se majetkem je podstatná část dokumentu. To tedy hodnotím Michala Davida a jeho hudbu. A dokument samotný? Jak hodnotit agitku? V dokumentu zpovídají v podstatě jen lidi, kteří ho mají rádi, nebo by ho měli mít oficiálně rádi. Jeho rodinu, přátele a muzikanty, kteří vesměs účinkují v jeho muzikálech. To působí zrovna u zpěváka, kterého tolik lidí dvakrát v lásce nemá, trochu divně, ne? Je to zkrátka čistě záležitost pro Davidovy fanoušky. Ti, co ho nemusí, si to ve většině případů stejně nepustí, tak nač kazit fanouškům náladu objektivitou. Do jeho soukromí nahlédnou, poznají lidi kolem něho, něco málo nového se snad taky dozvědí,... Tedy pro cílovou skupinu asi celkem dobré. Ale tou já holt nejsem, takže dobře mi tak.

Je nutné zohlednit dobu vzniku. Na svou dobu má film nesporné kvality. Ovšem musím říct, že na mě od osudné nehody nepůsobil přesvědčivě. Rodinka Doležalovic je spořádanost a ušlechtilost sama. Úředník Doležal se sice ve slabší chvilce uchýlí k nevěře, to lze ale při pohledu na nádhernou a okouzlující Irenu Kačírkovou pochopit (a odpustit). Ovšem, že by nechal ležet na ulici umírajícího malého chlapce, kterého sám srazil autem (zatímco druhého chlapce těsně minul a ten nehodě přihlížel), to už jsem mu nevěřil. Drama, které se následně v jeho rodině odehrávalo (když pominu frustraci jeho syna), připomínalo svojí chabou intenzitou vcelku běžné rodinné trable. Jako by se jednalo o rodinu Corleonů. PS: Film je mimochodem zajímavý i tím, že zachycuje "buržoazní poměry" připomínající prvorepublikové filmy. Byl totiž natáčen ještě před únorem. Premiéra však probíhala v socializmu.

Zápletka je sice prostinká, ale to konec konců u klasické veselohry nevadí. Vzhledem k roku vzniku tohoto filmu jsem se až nečekaně dobře bavil.

Nedokázal jsem to dokoukat. Působí to strašně strnule, herci jakoby v křeči,... Neumím to asi přesně vysvětlit. Ale dobře natočený seriál by mě dokázal vtáhnout do děje a já bych místy zapomínal, že se nedívám na realitu. U Boženy ovšem ani na okamžik nepochybuji o tom, že sleduji jen prkenné kostýmní panoptikum. A kdyby nic jiného, je to prostě příšerně nudné

Jsou to hodně dobré tři. Hlavní představitelé jsou výborní, téma i zpracování docela originální. Ale bohužel na můj vkus je to takové... americké. Krom zajímavého a přesvědčivého ústředního mileneckého páru se to ve filmu hemží jen samými klišovitými postavičkami, kterým nevěřím pomalu ani nos mezi očima. Konec taky nepotěšil, ale s tím jsem ani nepočítal. Čekal jsem antickou tragédii ve stylu Paní Bovaryové. Což by potěšilo ještě méně, ale zase by šlo o působivější a věrohodnější závěr, než nepravděpodobná moralitka a jakoby pozitivní vyústění na konci filmu. Jako malé děti rozhodně stojí za vidění, ale slušel by jim podle mě nějaký evropský remake

Ty jo, Karolína je normálně superhrdinka. To, co všechno zvládá, to mi hlava nebere. Navíc bez toho, aniž by kdykoliv podléhala sebelítosti, nebo si stěžovala. Zaujal mě i její osobnostní vývoj. Od z počátku (alespoň na první dojem) trochu povrchní punkerky po úplně normální vyrovnanou ženskou s nadhledem (a nenormální výdrží:-) ). Byl to inspirativní dokument. Mimo vše nejpodstatnější například i tím, jak opravdu vkusně zrekonstruovat a zabydlet starou chalupu. Možná jen trochu škoda, že film vznikal s opravdu velkými časovými rozestupy. V případě Karolíny by ani delší stopáž nejspíš nebyla vyplněna vatou.