David Bowie - posledných päť rokov

Je těžké, vytvořit zajímavý dokument o velkém, geniálním Umělci - vyrovnat se svou troškou do mlýna jeho úrovni, přizpůsobit stylu tvorby, se zdá prostě nemožné. Platí to obzvlášť o někom s tak širokým záběrem, jako byl návštěvník z jiného světa David Bowie. Co mě překvapilo, The Last Five Years se z velké části věnuje také průřezu tvorby od Bowieho začátků, přes Berlínská léta, Reality tour, atd., a neustále až přespříliš skáče do minulosti. Teprve později zde zazní vzpomínky muzikantů z nahrávání posledních dvou alb Next Day a Black Star. Rád jsem to všechno viděl a slyšel, ale čekám s nadějí, až nějaký schopnější dokumentarista zvedne hozenou rukavici s větší elegancí a odvahou. (30.06.2020)

David Bowie mě vždycky míjel. Nedostalo se ke mě nic, co by mě zaujalo natolik, že bych se jeho tvorbou nebo životem začal více zabývat. Impulsem byla pro mě až jeho neočekávaná smrt, která následovala jeho neočekávaně vydaným posledním dvěma albumům. A dokument David Bowie byl tou pravou příležitostí doplnit si všeobecné vzdělání a zjistit, zda mi skutečně něco zásadního neuteklo.  Vzdělání jsem si tedy doplnil a pokud se neodhodlám k nějakému dalšímu dokumentu, nebo prodírání jeho diskografií, musím konstatovat, že neuteklo. Vždycky jsem si myslel, že dobrá hudba se obejde bez teatrálních berliček. Myslím si to i nadále. Ostatně, nebýt Davidova alter ega Ziggiho Stardusta (nebo jiného), jeho hvězdná kariéra by se pravděpodobně nikdy nerozjela. Což podle mě mluví za vše. Tento dokument, jak název napovídá, se zabývá posledními roky Davidova života, která byla hlavně ve znamení postupující nemoci a natáčení jeho posledních dvou alb. A je to tedy, musím říct, čiročirá depka. Já depresivní hudbu dokážu ocenit. Velmi. Pokud je dobrá a nejde o kalkul. Věřící člověk v depresi může jít do zpovědnice, ateista k psychologovi, dobrý muzikant si vystačí s kytarou, tužkou a papírem a svěří se lidem. Což, myslím si, může pomoct ještě mnohem víc. Pokud se taková osvobozující zpověď povede, to je pak síla, která mě neomrzí. Ale minimálně v případě Black Star jde o koncentrát ošklivosti, nelibozvučnosti, patosu, beznaděje, děsu, podivnosti,... prostě snad všeho negativního, co si v hudbě dokážu představit. Navíc celé zabalené do typického Davidova odosobňujícího teatrálního divadla. A to je na mě prostě moc. Nehledě na to, jestli se jedná, nebo nejedná o umění.  Z dokumentu se nedovíte, jaký David Bowie byl. Což ví asi málokdo. Já však z dokumentu pochopil, že to nebyl výjimečný zpěvák, textař, ani skladatel. Ale byl to (minimálně mezi zpěváky), výjimečný herec. Bohužel právě herectví v hudbě nemám rád. Hledám upřímnost. A pokud už tam to herectví je, tak chci výjimečný hudební talent, který to vynahradí. Jsem rád, že jsem dokument viděl. Myslím, že je udělaný vcelku dobře (vzhledem k bariéře okolo Davidova soukromí). Rozšířil jsem si obzory, ujasnil názor na Davidovu hudbu,... Ale příjemný zážitek to nebyl (02.06.2021)

Nielen posledných 5 rokov života, ale aj exkurzy do minulosti, ktoré vhodne dotvárajú kontext kariéry. Pre mňa navždy ostane hajlajtom vystúpenie na Freddie Mercury Tribude Concert, kde s Annie Lenox predviedli Under Pressure v neuveriteľnej kombinácii anglickej aristokracie a extravagancie. (08.10.2018)

Jsem sklaní fanynka Davida Bowieho, vím o něm dost. Dokument mi obsahově vyhovoval jen co se týče jeho tvorby. Ze soukromí vlastně nic moc nepověděli a trošku mi nesedělo celkové pojetí filmu. Mluvící hlavy se už přece dávno nenosí.. Tvůrci by si měli vzít příklad z dokumentu o Amy Winehouse, protože Bowie by si zasloužil něco obdobného. (29.12.2017)

Pokud jste jeden z největších performerů moderního věku a bojujete s rakovinou, nabízí se vám jedinečná příležitost napsat si vlastní requiem. A Blackstar je evidentně spojením všech tří dokumentů smrti - requiem, epitafem i testamentem. Tenhle dokument je dost prapodivně poslepovaný a sestříhaný, ale jeho vypovídající hodnota je obrovská - dozvíte se, jaký Bowie byl od svého velkého turné z roku 2003 až do své smrti. Vypráví sice jen jeho spolupracovníci, takže o Bowieho soukromém životě se nedozvíte téměř nic - kromě toho, že si ho chránil. A to mi docela stačí. Víc mě zajímá, co pro něj znamenalo umění, experiment, underground a umělci, se kterými spolupracoval. A to jsem se dozvěděl. A u závěrečné předělávky Heroes z muzikálu Lazarus se mi dokonce i orosila očíčka. (01.05.2018)