Brinkley

Nehodnotím hvězdami, neb jsem zájem o tento film ztratila v prvních 10 minutách.

V tomto případě mě za srdce nechytil/nenapnul ani Alfred, ani nastávající kněžna Grace a Cary Grant jen trochu. Grace a Cary mi k sobě nějak nesedli (její chemie se Stewartem je docela jiný level) a v podstatě jsem si opravdu užila pouze scény v autě. Kamera a hudba vynikající.

Ve stínu Pedrových jiných snímků hodnotím třemi hvězdami. Kráčeje ve Vysokých podpadcích, nachází svůj osobitý styl, jenž je však plně rozvinut až v pozdějších dílech. Oceňuji ovšem skutečnost, že Pedro dokázal natočit scénu s neodlíčeným transvestitou tak, aby vyhlížela sexy i poté, co si jeden z aktérů odložil umělé poprsí a boky...

Po posledním rozpačitém italském odskočení do světa grotesky (Do Říma s láskou) jsem s novým Woodym víc než spokojena. Z postavy Jasmine mi běhal mráz po zádech, neb skvostná Cate Blanchett vystihla zhroucenou, manipulativní ženštinu žijící si ve vysněném světě natolik věrně, až jsem v ní poznávala jednu osobu pokrevně mi spřízněnou. Ne, není to Woody, na kterého jsme běžně zvyklí (intelektuála by zde pohledal, dlouhé dialogy hrdinů jsou nahrazeny Jasmininy monology, výbuchy smíchu taky nečekejte), ale má hodně do sebe a určitě si ho v budoucnu ještě několikrát pustím.

Risk sice bývá někdy zisk, ale nikoli v případě přátelské Pollyodní Jennifer. Ani na nezávazný, ničehož neočekávající druhý pokus jsem se z nudy nevyhrabala.

Bill Murray můj TOP herec. Dustin Hoffman a Sydney Pollack... dvě vělká jména filmového světa.... a přesto si tuto komedii sama od sebe nikdy nepustím a pokud náhodou běží v TV (zpravidla o víkendovém odpoledni) s klidným srdcem si ji nechám utéct a vyrazím ven. Převlíkačky mě nikdy příliš netankovaly a Michaelova romance s Jessicou Lange vše spíš brzdila. Dustinovo a Billovo herectví ovšem nezpochybňuji a sem tam nějaký vtípek či hláška se povedly.

Během počáteční jízdy Paříží jsem si polozklamaně říkala, že si tvůrci Jména vypůjčili vypravěčský styl od rodačky Amélie a výsledek je sice solidní, člověk se rozhodně nenudí, ale už to není taková bomba. Posléze se však kamera trvale uhnízdí v bytě hostitelů, pozornost diváka se zvyšuje a přistupuje se k tipování přítomných ohledně jména dítěte in utero. Nám všem přihlížejícím je už nějakou dobu jasné, kam to všechno asi směřuje, ale o to víc se těšíme na následnou katarzi. A nejsme zklamaní, od této chvíle už je totiž všem jistotám filmu konec. Matthieu Delaporte nám servíruje inteligentní, vtipnou konverzačku o tom, jak může dopadnout rodinně-přátelská večeře, když jsou všichni přítomní stiženi náhlou potřebou ventilovat své nejniternější pocity, názory a křivdy.

Filmařsky natečno zručně, ovšem nuda, nuda, nuda. Nebylo mi pomoci. Velice subjektivní jedna hvězda.

Bez ohledu na všeobecnou předpojatost vůči režisérovi, podle mého rozhodně nejlepší Hřebejk (až se to Hřebejkovi ani nepodobá.) Takže zatímco se bude národ o Vánocích nostalgicky rochnit v Pelíškách, já si s radostí sáhnu (tedy vzhledem k mému věku pouze hypoteticky) do svědomí u Kawasakiho růže.

I když opominu fakt, že obě tváře Barbry Streisand jsou téměř totožné, stále jde o romantickou komedii, která neurazí - nenadchne. Osobně už Dvě tváře lásky znovu vidět nemusím, snad možná kvůli legendě Lauren Bacall a roztomilému Jeffovi. No... i když asi ne, postava Gregoryho mě vlastně dost štvala.... buď chemie mezi lidmi je nebo není, a ne že ji ze sebe po nějaké době soužití pracně vydoluju jen proto, že si "kámoška" změnila rovné vlasy na decentní vlnky a najednou je z toho vášeň hodná závěrečného duetu s Bryanem Adamsem.