sedm.1

Pro mě bohužel Arcadian představuje velké zklamání, a to především kvůli Nicolasi Cagovi, kterého mám ve své herecké top trojce a na kterého nedám dopustit, a to i když jeho kariéra již  sklouzla k těm nejlacinějším béčkům, nicméně pořád je to pro mě bourák, co svým výrazným charisma dokáže utáhnout a zásadním způsobem pozitivně ovlivnit cokoliv, jenže tohle byla prostě podívaná, kterou jsem se fakt vyloženě protrápil a ze které opravdu nemohu být nadšený. V první řadě každopádně musím zkritizovat především postavy dvou ústředních bratrů, kteří ne že by byli špatně obsazení, ale jde mi právě jen opravdu o ty jejich postavy, které mě od začátku svým chování a činy nevídaně iritovaly a bohužel jim to vydrželo až do konce. Druhá zásadní výtka pak směřuje k akci, která spočívala vesměs v ,,soubojích” s těma potvorama, a to z důvodu totální nepřesvědčivosti, nepřehlednosti a chaotičnosti, kdy navíc nevím, zdali to bylo způsobeno nedostatkem financí, čine dostatkem tvůrčího umu, ale já z těch veškerých fyzických konfliktů neměl skutečně nic. No a třetí negativum spojím s podstatou celého toho filmu, a to právě s těmi příšerkami, nebo jak to nazývat, kdy se o nich divák nedozví po celou dobu ale opravdu absolutně nic. Kdy, kde, jak, proč, na což pak doplácí především jejich závěrečný útok, který působí prostě jen jako ,,pojďme to nějak hoši ukončit”, to že tu nedává nic smysl nebudeme řešit. Jinak zamrzí i nepříliš velká Cageovo účast, kdy tu sehrává spíš vedlejší a ne úplně zásadní figurku, nicméně jen tak mimochodem musím podotknout, že tu je Cage po dlouhé době vidět ve své civilní podobě, tedy bez nějakých podivných vousů a ještě podivnějších vlasových příčesků a alespoň tohle bylo docela fajn. Co se pak týče zápletky, tam bych nějakou zásadní chybu nehledal, je tedy sice jednoduchá a přímočará, ale s tím tu nemám sebemenší problém, jelikož má spád a je záživná, navíc zde disponuje i slušným počtem napínavých scén a ani atmosféra není úplně k zahození, takže v tomto ohledu je to poměrně ok. Ve výsledku se tak jedná o lacinější postapokalyptickou monster sci-fi, kde toho spíš ale víc nefunguje a nepůsobí, než funguje a působí, takže za mě určité zklamání a smutek, vzhledem ke Cageovo účasti jsem totiž čekal rozhodně daleko větší odvaz.

Unfrosted je velmi stylizovaná podívaná do podoby šedesátých let, a musím říct, že v tomto ohledu je to vážně povedené retro pokoukáníčko, kde se tvůrci na celé té výpravě a vizuálu pěkně vyřádili a divákovi, lačnému podobných kousků, tu budou téct sliny blahem. Zápletku si pak dovolím označit za ryze praštěnou, téměř snad až pohádkově laděnou, respektive v podstatě se též až ztotožňující s filmy pocházejících právě z dané doby, tedy taková pestrobarevná přepálenost, kde se všichni chovají jak sluníčka na rozkvetlé louce, plní entuziasmu a s nadšením i pro sebemenší hovno, s čímž ovšem zároveň nekompromisně naráží na svou přesvědčivost, a to ve všech ohledech, jelikož takhle potrhle působí i záporné figurky, no prostě je to dějově taková absurdní kravinka, ovšem zároveň s tím, a to se musí brát v potaz jako významné plus, že si toho byli vědomi i sami tvůrci, takže je to ve výsledku vlastně až taková fungující sebeparodie na vše možné. Co se pak týče humoru, tak to zas pro změnu hodně závisí na znalosti Jerryho Seinfielda, pro nějž se jedná o typickou záležitost, tedy vtipnost spočívající především ve slovních narážkách v vkusném podání, což mi zde docela sedlo a několik těch slovních přestřelek a gagů bylo fakt výborných, nicméně celé bych to v tomto směru ale označil spíš za úsměvnou komedii, než za komedii, kdy se divák popadá za břicho. Postavy a jejich herečtí představitelé jsou pak asi ok, i když spousta z nich se fakt chovají už jako vážně nesnesitelní a trapní retardi, no a co se týče atmosféry, tak ta se jen svezla na povedené výpravě, takže i ji lze označit určitě za působivou. Unfrosted zkrátka určitě nezaujme davy, mě každopádně ale docela oslovila, a to především díky zmiňovanému trefnému humoru a celkové stylizaci, která je opravdu luxusní, takže za mě taková příjemná pohodička, nicméně s dodatkem, že dokážu pochopit i držkující publikum, jelikož je to celé skutečně ,,hodně osobitá”

Upřímně, mě se příliš do tohoto snímku nechtělo. Jednak Bobby Farrelly už dlouho není ve formě jako na začátku své kariéry, kdy řádili se svým bráchou v jejich komediích jako ze řetězu utržení šílenci, jednak jsem se obával opravdu šíleně tuctové a předvídatelné zápletky s hromadou nudného klišé a jednak vzhledem k tématu týkajícího se mentálně postižených spoluobčanů jsem se velice obával nucených sentimentálních scén, kýčovitých emocí a nonstop vyděračské dramatizace. Nic z toho se ovšem kupodivu nestalo a Šampióni jsou naprostou peckou, která. Mě doslova nadchnula. Celá ta zápletka tedy sice není nikterak nápaditá a nepřináší nic neobvyklého, či překvapivého, v tomto případ to ovšem vůbec nevadí, jelikož zde tento jemný nedostatek dokázali tvůrci nahradit tolika jinými výraznými prvky, že mi ve výsledku ona zápletka vlastně vyhovovala možná víc, než kdyby tam tvůrci vymýšleli nějaké neobvyklé kotrmelce. Především mě doslova nadchnuly veškeré postavy, které jsou vesměs sympatické, výrazné a s prominutím vážně kurevsky zábavné, samozřejmě na čele s osvědčeným Woody Harrelsonem a neskutečně sexy Kaitlin Olson. Další velmi příjemný prvek mi přinesl přítomný použitý humor, který je vkusný, neskutečně funkční a častokrát i nápaditý, prostě všechny vtípky jsou úderné a fakt zábavné, což je pecka. Za funkční musím též překvapivě označit i emoce, které jsou silné, působivé a hlavně přesvědčivé, bez nějakého zbytečného a hloupého tlačení na pilu, a doslova mě šokovali i samotné basketbalové zápasy, které i přes fakt, že jsou hráči postižení lidé, tak působí efektně a přesvědčivě. A jelikož i závěr dokáže přes svou předvídatelnost perfektně dojmout a bavit, tak musím jen zopakovat, že mé velmi nečekané nadšení z této podívané nebere konce a všem jí musím i přes veškeré obavy jen doporučit.