Sarkastic

„Srát na babičku, Nicky. Jsme jenom já a ty. Jsem tvůj kámoš, jasné?“ Dle místních komentářů (řekněme dosti různorodých) jsem ani trochu netušil, co můžu čekat, snad jen, že úplně všechno. Nicméně, hned od úvodní loupeže (bavil jsem se už jen těmi zdařilými maskami) mě film velmi chytl. A dlouho držel. Pomohlo tomu jistě solidní tempo, které hnalo hlavní hrdiny neustále vpřed, ale přestože se místy kapánek vytrácelo, napětí a adrenalin z prozrazení/chycení byly přítomné po většinu filmu, a to v ne zrovna malých dávkách. Nechyběla řada absurdních situací (z nichž nejvíce zažilo nesourodé osazenstvo „noční projížďky“), ačkoliv bych jich čekal (a snesl) i mnohem víc, s čím souvisí fakt, že jedna postava byla zoufalejší než druhá (nejvíc mě ale zaujal představitel Nicka a zároveň spolurežisér filmu). Zajímavá byla i atmosféra (kterou vydatně podporovala zde všemi proklamovaná hudba). A pak je tu ten konec, z kterého si opravdu není těžké vyvodit jednoznačný závěr, i když zase tak moc nadšený jsem z něj nebyl. Vidím to na solidní 4*.

Ačkoliv název ve mně vždy vyvolával pocit něčeho povědomého, film mi záhadným způsobem celé roky unikal, což jsem se konečně rozhodl napravit. Teď jsem za to rád, hádám, že dřív by mi tolik neřekl, pokud vůbec něco. A nepotřeboval jsem k tomu znát ani původní básnickou předlohu. Ta prchavost okamžiku (resp. několika dní) se Vávrovi podařila vystihnout velmi dobře. Léto, slunce, teplo, voda, višně…a lákavá, zakázaná láska. U peripetií s dědečkem a unikání ze spárů nadržené ženštiny jsem se zpočátku usmíval, ale stejně jako atmosféra celého filmu se postupně vše promění v hořký smutek při jedné dávné vzpomínce. Kterou hlavními hrdinovi stejně jako samotnému divákovi vyvolá jedna výrazná, tesknivá melodie. Ta mi ostatně bude hrát v hlavě ještě nějakou tu chvíli. Než vyprchá, stejně jako ten zvláštně smutný pocit, který jsem po skončení filmu cítil. Člověku to může připomenout něco z jeho vlastního života a nemusí se to přitom nutně týkat smrti. Film si mě získal pomalu a nenápadně, s o to větší chutí mu přiřknu slušné 4*.

„A jaký je náš slogan?“ - „Nuda je vždy nejlepší!“ Že je snímek zcela předvídatelný a natočený maximálně na efekt, aby snad každá scéna vyzněla „cool“? Ano, je. Že to byla neuvěřitelná blbost? Byla, ale tak strašně zábavná, pohodová a odsýpající, že jí rádi odpustíte nejedno klišé. Upřímně řečeno, už dlouho jsem neviděl „buddy film“, který by dokázal s takovou lehkostí a samozřejmostí vzpomenout na klasiky žánru, nejvíc mi v hlavě rezonuje Poslední skaut, a ačkoliv se této pecce rovnat nemůže, alespoň se jí zdatně přibližuje (což je kompliment sám o sobě). Zběsilé tempo, nadsázka, spousta akce, krve, vtípků, výborně sehrané ústřední duo (na čemž u daného žánru záleží možná vůbec nejvíc), perfektně obsazená Salma Hayek (nemusím být jejím obdivovatelem, abych docenil, že tahle role je přesně pro ni) a (mimo jiné) lokace Holandska, jehož „kulisy“ dodávají filmu ten správný prostor pro jednu nekončící honičku. Možná neobjektivní, ale za mě silné 4*. „Vem to z tý lepší stránky. Pořád máme dodávku těch padouchů…“

„Ano i pana školníka lze použíti coby páčidla, ano…“ Pobavila již inzerce („zajímavé kukátko“) předcházející povídkám. K nim na přeskáčku. Otec chudých byla veskrze průměrná a více mě krom Effy zaujala jen rozuzlením. Víc jsem se bavil u Vzorného rodinného štěstí, to se sice s tou vší faunou a způsoby „vymítání“ maličko opakovalo, ale pohled na marné puzení a hlavně na jejich sousedy seshora vyloženě neomrzel. Opravdu nadprůměrná byla až Vzorná škola mocnářství stavící na výborném Pucholtovi a Filipovském, měla už více podařených hlodů a pointa se vskutku vydařila. Za nejpovedenější pak považuji Vzornou lásku lepších lidí, u které jsem se smál prakticky od začátku do konce a dočkal se spousty kvalitních frků (včetně povedeného snu). Vše pak zastřešoval Werichův komentář plný průpovídek, které pomohly prodat nejeden fór. Celkově to vidím na solidní 4*. „Zhrzená ošemetnice přiletěla do ležení a zřítila se na vepřovou kýtu pana Vilíma. Pan Vilím jevil větší zájem o kýtu vepřovou než o Aniččinu…tedy mdlobu!“

(Viděno kompletních 5 sérií) „Jednoho dne se probudíš a tvoje dítě ukradne kus nohy! Kde jsem byla?!“ - „Prohrávala jsi 25 tisíc dolarů.“ Tak nakonec jsem vzal na milost i Ruth (i když mi jako jediná pila krev po litrech), přece jen je to rodina (ehm, opravdu jsem si zrovna přivlastnil celou „Fisherovic famílii“?!). Hned 1. díl mě obrovsky chytl (pomohly i funebrácké reklamy) a s každou další epizodou jsem byl nadšenější. Strašně mě bavilo hádat, kdo a jak v úvodu každého dílu umře (tvůrci si s divákem škodolibě hrají…jakože tu krutou zlomyslnost v 3. sérii nebylo snadné rozdýchat) a zcela zúčastněně a napjatě jsem sledoval, ba dokonce prožíval životní osudy mých stále víc oblíbenějších hrdinů. A že na něco tak chytlavého, přirozeného a černohumorného v seriálové tvorbě jen tak nenarazíte (pokud vůbec). A dojetí + pocit prázdnoty po posledním záběru? I to o něčem vypovídá. Zcela jasných 5* a přidání do mé seriálové top. „Můj manžel byl vybagrovaný z přístavu Long Beach, rozpůlený lodní vrtulí.“ - „Takže zavřenou rakev…“

„Respektive ono to říká…ale něco jinýho. Všim sis tý smrtky? Samý narážky, samý symboly…“ Věta, jež dokonale vystihuje film, u kterého musíte (chtít) přemýšlet a rozpoznávat, protože ne vždy jsou narážky a symboly tak úplně zřejmé. Film totiž zdaleka není jen jakousi metaforou a reakcí na příjezd sovětských vojsk, jak jsem se domníval před zhlédnutím. Zajímá se o psychologii člověka a její proměnu v davu (ať už sleduje místního blázna/učitele či stádo). To nejlepší na filmu je atmosféra. Vzrůstající paranoia, nedůvěra, hysterie, hrůza, nejistota, pocit nebezpečí, zasévání strachu a pochyb, rozvracení, lynčování, vylučování z vlastních řad, totální davová psychóza, postupná přeměna lidí ve zvířata, psychedelické „nálety talířů“…to vše tvoří nezaměnitelnou, nepříjemnou a fascinující atmosféru, která jisté věci pojmenovává a charakterizuje až mrazivě přesně. Jako celek film působí možná poněkud těžce, ale na kvalitách a celkovém dojmu to nic neubírá, za mě to budou silné 4*. „Co sníme, to nám nikdo neveme!“

Viděno v původním slovensko-česko-maďarsko-německém znění. Krapet zklamání. A nejen kvůli srovnání s početným zástupem podobně tematicky laděných filmů. Pokud kamera zabírá čistě „dětský svět“, tak je vše v pořádku a film baví. Dětští představitelé působí přirozeně, děj kolem nich zajímavě, daří se budit opravdové emoce (především díky zásahům černogardistů). Jakmile se do toho ovšem začne míchat svět dospělých, spadá film do průměru. Přirozeně působí snad jen výborný Lasica (hlavní důvod, proč jsem se na film díval) a Malý (který má podobný typ rolí v malíku), zbytek tvoří spíš karikatury v křeči než opravdové postavy (nejhůř z toho možná překvapivě vycházejí Šafránková s Vetchým). Černobílé a tendenční vidění tehdejší doby je z Rukojemníka cítit bohužel příliš silně a ani retro styl opírající se o dětskou optiku pro to nemůže být omluvou, alespoň z mého pohledu ne. Nenudil jsem se a film byl místy moc fajn, ale kvůli výše zmíněným skutečnostem nemůžu snímku přiklepnout víc než lepší průměr, škoda.

„Už máš dost, starouši?“ Moland mě zaujal Vzkazem v láhvi, tudíž jsem měl už jistá očekávání. Ovšem Boj sněžného pluhu s mafií je jiný šálek kávy. Předně, ten avizovaný černočerný humor tu sice nechybí, ale nepřehání se to s jeho dávkováním, jinými slovy film je spíš řekněme „vyvražďovačkou“, než komedií. Ne že by mi to ovšem při sledování nějak vadilo. Od cca 17. minuty se totiž otec plný bolesti, zoufalství a hněvu vydá na cestu pomsty dlážděnou mrtvolami a brzy jeho protivníci mají tu čest poznat odvrácenou stránku Občana roku. A když už nemůže počítat s bratrem ani manželkou (od níž dostal vzkaz na papíru z obou stran hustě po…prázdném), experiment s nájemným vrahem tak úplně nevyšel, musí se znovu spolehnout jen sám na sebe (a případnou pomoc od srbsko-albánské mafie, kterou nechtěně vtáhl do hry). Je to dost přímočaré, chtělo by se říct až jednoduché, ale v mých očích to bylo (krvavě) zábavné a nenudil jsem se ani chviličku (líbilo se mi i to „oznamování smrtí“). Záležitost za silné 4*. „Vy nejste únosce?“ - „Většinou ne.“

„Boli ste spolu?“ - „On ma asi nechce.“ - „Daj mu niečo do kávy a hotovo!“ Nevím, zda existuje i nějaká jiná verze, ale stejně jako nemám rád, když se kdoví proč musí předabovávat slovenští herci českými, vadí mi to i opačně. A z „romštiny“ jsem pro změnu neměl vůbec nic (což byl ale nejspíš i záměr tvůrců, takže budiž). Příběh v Ružových snech není podstatný, staví se hlavně na z filmu sálající letní atmosféře a mile naivní mladé lásce. Té okolnosti nepřejí, tudíž se i nálada (s pomocí výborné Hapkovy hudby) postupně začne proměňovat, ale divákův zájem tím neochabuje. Přece jen hlavní pár Nvota-Bittová je maximálně sympatický. Očekávaný a nevyhnutelný konec udělá s publikem své, ale příjemná vzpomínka zůstane. Krom předabování mě ještě lehce zklamalo, že dlouho fungující humor se pozvolna skoro vytratil. Tak či onak, celkově mi to dává slušné 4*. „Pozor na peniaze! Keď dávaš peniaze... počúvaš? Hmatateľne sa presvedčiť či ten človek žije. Keď spí na posteli, dotknúť sa ho. Keď nedýcha, nemá nárok!“

Ke vzniku filmu jsem byl skeptický. Nevadilo mně, že se jedná o zahraniční koprodukci, jen mi jeho natočení přišlo zbytečné kvůli již vzniklému Atentátu. Nakonec i díky předchozí zkušenosti s Ellisem (výtečné Metro Manila) jsem se přece jen osmělil a…nelitoval! České reálie spolu se solidní výpravou a důrazem na všudypřítomné okupanty dokázaly vytvořit tu správnou stísněnou atmosféru tehdejší Prahy. Film se ovšem mohl plně opřít i o herce a musí se nechat, že casting se vydařil. Můj osobní předsudek vůči Dornanovi se ukázal jako neopodstatněný, od Le Bon a především Murphyho jsem dostal přesně to, co jsem čekal, a ani k mnohými zatracované Geislerové nemám výtek (stejně tak u vedlejších rolí). Film postupně graduje a jatka v kostele korunované strhujícím závěrem byla prostě parádní (vše navíc nádherně ukončeno). A tak v podstatě jediný vážnější důvod, proč končím s hodnocením na silných 4*, je fakt, že mě bohužel více než citelně rušila jazyková stránka (nesourodé a úsměvné přízvuky či vyslovování tuzemských jmen/názvů ulic).