Sarkastic

Seriál jsem začal sledovat na doporučení mé babičky a moc se mi líbil. Název Kamenný řád je absolutně výstižný. Grunt se rovná celému životu, jediné jistotě, dlouhé tradici. Vzepření se tomuto středobodu všeho znamená nevděčnost, křivdu, zapuzení. Z výše uvedeného by se dalo odvodit, že tento seriál může zaujmout spíš jen pamětníky, popř. jejich děti. Jenže na pozadí dění Kamenného řádu se odehrávají mistrně rozehrané příběhy lidí na československém venkově od roku 1920 až do cca půlky II.světové války. Osud rodiny je velmi dramatický a všechny její členy zastihnou vážné životní události. Snad každého vlastence osloví předválečné a válečné dění, které v divákovi vyvolá stejné pocity, které dopadnou na hlavní hrdiny. Když už je řeč o postavách, charakterů je zde víc než dost a většinou slušně propracovaných. Konec není uzavřený, ale ta naděje, kterou disponuje, nabídne člověku po všech těch krutých dopadech na rodinu jisté zadostiučinění. Mě osobně překvapila občasná přítomnost úsměvných scén, či jedné vyloženě humorné (učitelovo handlování o svoji nevěstu), ze záporných věcí bych jmenoval snad jen nepříliš uvěřitelné dětské herecké výkony (naštěstí se jim věnovalo minimum prostoru) a pak nešťastně natočená a nastříhaná scéna z prvního dílu s nebožtíkem, který v rakvi bohužel zjevně dýchá (a to ne zrovna krátkou dobu), čímž vrhá na jinak profesionální přístup tmavší odstín (naproti tomu představitelka Maryči hraje svůj handicap po celou dobu více než přesvědčivě). Seriál mě obrovsky chytnul a mít víc času, zvládl bych ho spořádat celý klidně i za den. Navíc ve mně vyvolal ten ne úplně častý pocit lítosti, že něco velkého (a dobrého) končí, což sice není úplně 100% záruka, ale v drtivé většině tento fakt naznačuje, že jde o velice kvalitní dílo.

Dům v růžích je docela nevyrovaný seriál (3-dílný film, chcete-li). Na jedné straně tu jsou nic moc herci, místy nuda a někdy vyloženě trapné, klišoidní scény či pochybné jednání hlavních postav (k tomu si musím já osobně přidat ještě otřesný dabing, ale uznávám, že to je můj problém). Pak je tu však spousta pozitiv, jako výtečné budování strašidelné atmosféry, několik povedených lekaček, mrazivé napětí, slušné efekty a výborně dokreslující hudba. Podtrženo sečteno, těch kladů je přecejenom o trošku víc, proto hodnotím slabšími 4*.

Od Walk the Line se dle jeho pověsti dal čekat alespoň 4* zážitek, ale jinak jsem moc nevěděl do čeho jdu. Osobnost Johnnyho Cashe a jeho hudbu jsem téměř vůbec neznal, s Phoenixem viděl tak 2 filmy, Witherspoon si pamatoval víc jen z Přátel. Ale film mě hodně mile překvapil. Ani chvíli jsem se nenudil, užíval si prima hudbu (soundtrack je zatraceně chytlavý, a to přímo nevyznávám Cashův styl) a herectví, zpěv hlavních představitelů (hlavně Reese Witherspoon, která výborně hrála i zpívala, nevím sice jestli to bylo přímo na Oscara, ale hodně jsem na ni změnil názor jako na herečku a taky se mi líbila s tmavšími vlasy víc než jako blonďatá, jak ji mám v uloženou paměti; Phoenix mi zas dokázal, že jeho výkon v Gladiátorovi nebyl náhoda). Takže z mého pohledu to bude 5*, ne sice tak silných jako u Raye, ale stejně jako u něj velmi oceňuju, když mě film dokáže během sledování navnadit na hudební styl, který normálně neposlouchám nebo moc neznám.

Na jedné straně silný, docela nepříjemný příběh s pečlivě budovanou depresivní atmosférou, kde se mi líbila nejvíce postava Josefa Somra, který mě zaujal podstatně víc než v o rok starším Žertu, na straně druhé několik ne moc věrohodných scén, třeba jako to Deverovo popotahování tchýně a tchána za krádeže, zástup tolika lidí na pohřbu Chladila, když ho všichni tak nesnášeli a taky ústupnost a nakonec téměř bezmocnost "těch nahoře" zastavit pohřební průvod, takže to vidím na slabší 4*.

Moje seriálové guilty pleasure. Pilotním filmem nepoznamenaný, tudíž předem neznechucený, zkusil jsem pár dílů bez většího očekávání nějaké super zábavy, prostě jenom něco na odreagování. Chyba lávky! Klonové války mě neskutečným způsobem chytly, sjížděl jsem jednu epizodu za druhou a fakt, že průměrně díl trval cca 20 minut to ještě zvýraznil. Zhltnul jsem všech 6 sérií, a přestože byli tvůrci limitováni faktem, že některé filmové hrdiny jaksi zabít nemohou, dokázali „předalekou galaxii“ vcelku nenásilně rozšířit o spoustu nových planet a postav. Dále už však Klonové války natahovat nešlo a musí se nechat, že dojezd byl slušný, hodně atmosférický, navíc v závěrečných dílech dostala moje nejoblíbenější postava (Yoda) hodně prostoru, takže o to větší spokojenost. Jako divák zbožňující fenomén SW jsem si tento seriál obrovsky užil a hodnotím ho (čistě neobjektivně) 5*, i když chápu, že animace mohla být propracovanější a hlášky droidů či některé dějové a charakterové (kupříkladu Anakin byl jiný než jak ho známe z hraných filmů) přehmaty zkazily skalním fandům celkový dojem z tohoto počinu.

Po zhlédnutí kompletní první série jsem si Tenkou modrou linii značně oblíbil. Sice nepatří mezi seriály, které člověka smetou vodopádem dokonale vypointovaných vtípků a humor, na který sází je někdy trošku jednodušší, ale to vůbec nevadí, poněvadž divák se baví (typický britcom) a v mém případě opravdu královsky. Bizarní postavičky s výjimkou někdy až příliš natvrdlého Goodyho jsou prima, ale samozřejmě tahounem je inspektor Fowler v super podání Atkinsona. "Přesně tak hochu. Dokud nebudeš tvrďák, ani si tě nevšimne. Takhle jsem jednal se svou ženou. Tvrdě. Jednou jsem jí řekl, že až budu mít chuť přestat pít, tak přestanu. A navíc, když příjdu domů, čekám na stole večeři." - "A ocenila to, že jo?" - "Nevím, už jsem ji nikdy neviděl."

Potenciál snímku podle mě zůstal nevyužit. Kristen Stewart podala sice velmi dobrý herecký výkon (no ostatně, kdo viděl Úkryt nebo Útěk do divočiny, nemá tutu nadějnou herečku zaškatulkovanou jenom z přiblblého Stmívání), ale to bylo na filmu asi to jediné, co opravdu fungovalo. Jinak mi to připomínalo nic moc extra teen film plný klišé o jednom nepřispůsobivém jedinci, místo dramatu, ve kterém plně cítíme s hlavní postavou a události kolem ní s námi řádně citově pohnou. Lepší 3*, ale kvůli nenaplněnému očekávání zaokrouhluju směrem dolů.

Po Funny Games a jeho remaku moje třetí setkání s panem Hanekem a nejspíš ne poslední. Pianistka mě totiž opravdu zaujala. Jak tématem, tak otevřeným přístupem k němu. A samozřejmě hlavně hereckými výkony, a to nejen výtečné Isabelly Huppert, ale i Annie Girardot, která si se svojí postavou despotické, nesnesitelné matky hodné odstřelu znamenitě vyhrála. Ten konec jsem moc nepobral, celkově to však vidím na slušné 4*.

Jako řada jiných uživatelů jsem zhlédl prvně Funny Games U.S. A také si myslím, že jsou obě verze obsahem téměř totožné. Dvojice magorů mi příjde o něco působivější v rakouské verzi, na druhou stranu, těch promluv do kamery bylo v remaku přecejenom méně. Jinak jsem taky lépe pochopil postavu "hlavy" rodiny, takže se touto cestou omlouvám Timu Rothovi, který hrál divně možná i záměrně. V každém případě, Funny Games hodnotím slabšími 4* (kdo dřív příjde, ten dřív mele; zvlášť když se mele 2x takřka stejně) a rozhodl jsem se novější verzi přiklepnout pouze průměr.

Hodně kvalitně natočené drama o jednom starém nesourodém přátelství. Překvapil mě hlavně výborný Adam Sandler ve vážnější roli, ale Don Cheadle nebyl o nic horší. Dlouho to vypadalo i na plný počet, bohužel asi patnáct minut před koncem to začalo ztrácet šťávu (dost nereálný part pana soudce + přibývající sentimentalita) a závěrečný (i když úsměvný) pohled kamery to už nedokázal zachránit.