sarulefilm

I když film příliš nedosáhl mým očekáváním, jedno je jisté...Austin Butler si jde svým výkonem pro oscara. Jeho ztvárnění Elvise je fenomenální! V poslední scéně, kde se začnou Elvis s Butlerem překrývat jsou skoro k nerozeznání. Přesto musím dílo zhodnotit jako průměrné. Vyprávění z pozice manažera mi ohromně nesedlo, postava Toma Hankse dostala až moc velký prostor vpodstatě zbytečně. Je to spektakulární, spousta barev, světel, rekvizit, ale někdy to diváka až přehltí. Oproti podobné ale temnější a komornější Walk the Line (2005) působí Elvis trochu jako pohádka pro děti.

Já mám oba hlavní herce ráda, ale tady bylo zkrátka až moc té roztomilosti. Bylo jí tam tolik, že to pro mě bylo skoro nevydržitelný a působilo to hrozně dětsky. Největší problém vidím v hlavní postavě Louise, protože jak můžu fandit hrdince, aby se zamilovala do přerostlého dítěte. Zase to bylo ale neuvěřitelně chytlavý a některé díly jsem přímo prolítla. Je to jednoduchý, sladký ale za mě ne, já bych tam potřebovala nějakou hloubku, kterou prostě tohle drama nemá.

Se sourozeneckými vztahy nepracuje jen G.R.R. Martin, ale je to i častá konvence právě v asijské kinematografii třeba od Old Boy (2003). Nyní je to trochu zjemňováno a v popularitě se drží motiv - vyrůstáme spolu, ale vlastně nejsme příbuzní. I tak je to divný :D ale je hezké, že tento film to právě zvýrazňuje a pracuje s tím. Toru a Minato jsou spolu ale sladký a je hezké s nimi prožít jejich příběh. Jestli chcete klidné odpoledne a máte chuť na teenage japonskou romantiku tak se to hodí.

V prvních dílech jsem hlavní hrdince strašně fandila. Souznila jsem s ní v její bezmoci a přála si ať se jí konečně podaří s jeho pomocí utéct. Ten moment, kdy zpívá v kostele! No to bylo neuvěřitelně emotivní. Jenže pak se to všechno zamotalo, nerozuměla jsem chování postav, z každého se najednou stal stratég a vlastně to ani nebylo nějak chytrý. Po pár dílech se ztratila chemie a musím říct, že by to možná bylo celé lepší bez romantiky.  Ji Chang-wooka mám ráda, ale dám spíš přednost jiným k-dramatům.

Ono vlastně nejde udělat z filmu, kde hlavní hrdina umírá na rakovinu komedii. To prostě není možný. Ale překvapivě tady spoustu těch vtipných momentů funguje, aspoň v první polovině. Jsou tu samozřejmě i smutné seriózní momenty, které jsou bohužel trochu klišoidní, jak z hodin americké literatury.  Nakonec film není žádné veledílo, ale upřímně jsem se zasmála nad Deppovmi sarkastickými poznámkami a líbilo se mi, že je to vážné téma podáno celkem s lehkostí a nadsázkou, což není úplně běžné.

Coffee prince je příkladem nestárnoucí klasiky, která si opravdu zaslouží svoji popularitu. Jeho sledování je totiž čistá radost, je to krása a trocha nostalgie. Příběhy zaměstnanců jedné korejské kavárny jsou podávány s takovou něhou a humorem, že je to jednak lehké na sledování, ale zároveň vás to chytí za srdce. Chemie Gong Yoo a Yoon Eyun-Hyeje je asi jedna z nejlepších, co jsem viděla. Stačí, když se na sebe dívají a už mi naskakuje husí kůže. Ubírám hvězdičku jen kvůli romantickému čtyřúhelníku, který jsem v prvních epizodách nemohla vystát. Už se moc těším, až se na seriál podívám znova a propadnu se do tohoto světa pohody a romantiky, který Coffee prince nabízí.

Proč ty seriály vždycky tak hezky začnou, dostanou vás do děje, představí vám postavy, které chcete, aby se do sebe konečně zamilovali, a když to udělají, tak najednou PUF a scénáristům dojdou dobré nápady, děj se zastaví anebo nějak vykolejí. Ale vy už jste v půlce seriálu, a tak ho chcete dokoukat. Přesně tohle je Oh My Venus. Začátek byl moc fajn oddych s roztomilými scénami. Potom se ale z oddychu stane hrozná nuda a roztomilosti je tam taky až moc. Nakonec to bylo celkem náročné dokoukat.

Nejlepší čínský seriál, co jsem zatím viděla, který mě okouzlil fascinujícím novým světem s jeho magií a politikou. Ze začátku je trochu těžké se mezi množstvím postav, které jsou ještě rozděleny mezi soupeřící sekty, orientovat, ale postupně různé sekty zanikají a celý, předtím tak obsáhlý svět, se pomalu zmenšuje. Charakteristika postav je geniální. Každá postava je něčím motivovaná, vyvíjí se a její rozhodnutí jsou logicky zdůvodněná. Samozřejmě mi nejvíc přirostli k srdci Lu Zhao Yao a Li Chen Lan, jejichž chemie je strhující. Vizuální i hudební stránka je krásná. Jedinou výtku mám k tempu děje, kdy začátek odsýpá rychle, ale pak se to zpomalí a některé epizody se vlastně nic neděje. Konec je pak zase nadupaný akcí. The Legends je neuvěřitelně komplexní seriál, který během 55 epizod pojme ohromné množství dějových linek, které si udrží naši pozornost a přinutí vás se úplně propadnout do tohoto velkolepého světa.

Já mám Střihavku asi nejradši ze všech muzikantů, kteří zde vystupovali, tak jsem byla ráda, že nás provázel každým dílem. On je hodně svůj a je vidět že si opravdu s těmi hosty něco zažil, a tak jsou k němu otevřenější a cítí se s ním dobře. Ví na co se zeptat, navíc se zdá, že ho to samotného zajímá, jelikož tomu rozumí, tak tvůrci mohou zajít do větších podrobností, než by udělali s jiným moderátorem. Kromě rozhovorů se zde objevují i ilustrační dobové záběry. I když jsem některými muzikanty nebyla tak obeznámená, tak mě ty díly bavily. Navíc jsou všichni stále aktivní, takže to není jen povídání o tom, jak to bylo kdysi, ale jak se třeba mají i teď. Jestli máte rádi českou rockovou scénu, tak to určitě doporučuju, je to příjemný formát. Myslím, že se každý dozví něco nového. Vyjmenování oblíbených desek je taková hezká zajímavost. A pak je pěkný, jak si spolu na konci zahrajou.

Nejsem fanouškem Branaghovýho Poirota a považuju ty dva filmy od něj za snad nejhorší adaptace Agathy Christie hned z několika důvodů. Zdá se mi, že vůbec nepochopil ty knížky, jelikož tam nejde jenom o to, kdo je vrah. Kdyby to tak bylo, tak by se nikdo k těm příběhům nevracel. Já vždycky brala Smrt na Nilu hlavně jako romantický příběh, protože láska opravdu motivuje jednání hned několika postav. A i když tady jsou romantické linky, tak jim zkrátka nevěřím. Jde hlavně o akci a šokující vraždy. Charakteristika postav je úplně minimální, i že i když jsem četla knížku a viděla předchozí filmové verze, tak tady mi asi do půlky filmu trvalo, než jsem objevila, kdo je jaká postava. Nebudu se vyjadřovat k té extrémní korektnosti, protože to už asi nezastavíme.  A všechno je to hlavně hrozně vážné. Poirot má být tak trochu vtipnou postavičkou, která přináší trošku humoru, ale Branagh je přímo heroická postava. Původní verze mají zkrátka v sobě takové kouzlo, které tyto filmy úplně postrádají. Největší problém ale vidím ve dvou věcech. Zaprvé Linnet má být tak trochu mrcha, která přebrala Simona. Ta její smrt kvůli jejímu charakteru není ani takovým překvapením, ale tady byla hrozný zlatíčko a taková miloučká. A pak teda ta hlavní romantická dvojice nemá vůbec chemii i když je to vlastně všechno kvůli nim. Občas se ráda podívám na Poirotovy příběhy několikrát, ale tenhle film už nebudu sledovat podruhý.