novoten

Patřičně fyzický zážitek se všemi Ritchieho trademarky. Nechybí divoké konverzačky s nestíhatelnou kadencí, nechybí Londýn, nechybí kamarád Beckham. Do samého konce jsem se ale nemohl rozhodnout, jestli takovým sympatickým divočinám trochu neškodí fakt, že jsou nasoukané na klasický příběh, který tradiční body potkává občas velmi ledabyle, občas odvážně a nápaditě, ale občas právě nevyhnutelně klasicky. Nejrazantněji se to děje při přímém porovnání Artuše, který si v Hunnamově sebejistém podání nechává rozbít ústa, nejde pro drzé slovo daleko a relativně často na svůj úděl remcá, a Vortigerna, archetypálního fantasy zlosyna s touhou po moci. Přesto mám z Legendy velkou radost, protože moji oblíbenou látku zpracovává po svém a s rytířskou ctí se dobírá konci, ze kterého by se v nějakém alternativním vesmíru pokračovalo vstříc excelentní sáze. Nám zůstane alespoň poctivý a statečný záblesk.

Dramaticky podle očekávání soustředěně vygradované, životností osobního zážitku na hraně dokonalosti a zařezávajícím hudebním doprovodem až fyzicky vyčerpávající. Nolan je už více než dekádu ve formě, jakou mu všichni ostatní mohou jen závidět a snad jen kvůli sevřenosti válečného žánru, který nepovoluje scénáři odbočky kamkoli jinam, bude v mých očích Dunkirk za jeho předešlými veledíly o krok zaostávat.

Jednoho až zahřeje u srdce, když vidí, jak je pro Bessona Valerian pravým Prvním elementem. Komiks sice neznám, ale ta úcta k látce a až dětinské opečovávání všeho, co s jejím světem souvisí, mi přivodilo nejeden úsměv. Bohužel se ale opečovává něco, co ani nejde nazvat staromilským, ale jen zastaralým. Vzhledem k roku vzniku předlohy je nefér vyčítat, že něco podobného jsme už viděli nesčetněkrát, ale na Alfě se bohužel žádné dějové překvapení nekoná. To je mi zároveň hrozně líto, protože zvěsti o nejlepší vizuální stránce poslední dekády nelhaly. Každý průlet, skok nebo vodní výlet bere dech každým dalším pixelem a smazává tak další pomyslnou hranici digitálních efektů. Že se tomu tak děje v několika ledabyle poslepovaných epizodkách, kterými se neuměle táhne ústřední tuctová linka, je bohužel jen k jednomu velkému povzdechu. Na úkor obrazové stránky navíc trpí vývoj charakterů, protože právě ústřední Valerian má očividně za úkol jenom protivné hlášky a občasnou akční eskapádu. DeHaanův specifický výraz k antihrdinům přímo svádí, ale v tomto případě krutě nevyšel. Královnou se tak bez větší snahy stává Cara, která by snad právě díky přirozené Laureline mohla vykročit k hvězdným rolím psaným na tělo.

Jako dárek fanouškům dvě dekády po vzniku filmu možná trochu nevděčné, ale pro mě, jako pro diváka, který si ztracené kousky poskládal nedlouho po obou sériích klasického Twin Peaks a jen pár desítek hodin po Fire Walk with Me, jde o příjemné loučení s původní formou seriálu a o poslední nádech před jeho návratem, ať už mi má přinést cokoli. Nejvíc potěší pár scén, které rozšiřují samotný konec druhé sezóny a nejvíc rozesmutní všechno, co nějak souvisí s Laurou, jejíž osud mi i tentokrát přivodil pěkných pár slz. I AM the Muffin!

David Lynch a celé jeho milované městečko přesně v té formě, v jaké ho mám nejraději. Vrací se ke kořenům, vypráví, co bylo před začátkem, přesto mi po příjemných troškách dávkuje agenta Coopera a od nejvyššího hodnocení ho zdržuje jen příliš velké množství scén s Trpaslíkem a jeho partou. K němu sice chtě nechtě zůstávám zhypnotizovaně přikovaný, ale onou pointou plnou zadostiučinění pro mě stále není. V první řadě je ale výzva ohni tragickým příběhem nejslavnější místní antihrdinky, jejíž osud tak konečně poznávám z první osoby a můžu po jejím zmařeném životě truchlit o to víc, že nejde jen o kolektivní smutek.

Alvarezovi jsem kdysi hodně věřil, po Lesním duchovi ho poslal ke všem čertům - a teď ho opatrně beru zpátky. Ve tmě se totiž kromě smrti neschovává žádná očekávaná lacinost, s výjimkou konkrétní sklepní epizody ani nechutnost, ale na žánrové poměry se ve zlověstném stavení skládá až překvapivě ambiciózní skladba. Ta hra s diváckým očekáváním, kdy se mi vztah k postavám opakovaně velmi zásadně mění, nemá totiž obdoby. V kombinaci s vzhledem k prostředí přirozenou gradací lekaček a až nesnesitelně intenzivní scéně v absolutní tmě rád přimhouřím oko nad několika momenty, kdy by si divák se zálibou v hledání logických chyb mohl i trochu smlsnout.

Medvěd sice nemá Mášu, ale zato má největší bouchačku v celém Rusku a dostatek prostoru ve výtahu směrem vzhůru, vzhůru a jenom vzhůru. Přijde mi tak natolik sympatický, že dokáže většinu negativních dojmů spolehlivě vytlačit daleko za jím vytyčené pole zábavnosti. Skoro mi pak přijde škoda, že se z Ochránců dělá nejbizarnější podívaná široko daleko, protože kromě nebetyčně zabitých hláškovacích pokusů jsem se žádného odstrašujícího ani dosud neviděného diváckého pekla vážně nedočkal. Jakkoli jsou obrysy východní kultury občasným vtipem samy o sobě, tohle byl naštěstí zcela bezbolestný a jaksepatří odlehčený případ.

Osobnější a díky tomu i odvážnější verze toho, co bylo k vidění v japonské vizi. Nepotřebuji za každou cenu mlčenlivou filozofii, jakkoli mě i ona svou hypnotičností k animovanému GITS přikovala už několikrát. Ta mě totiž fascinuje svou nepřístupností, ale právě to, že mě nikdy nepustí až zcela k sobě, mě stále nutí být k ní až příliš zdvořilý a rezervovaný. Naopak Mira mě postupně nechá dojít pod veškeré své vrstvy a za to jí rád vyjdu vstříc i já. Akční symfonie i fatální myšlenkové křižovatky se konečně našly na samém vrcholu.

Střízlivýma očima je romantická ústřední linka nastartovaná až příliš rychle, ale tváří v tvář její autentičnosti nad tím rád přimhouřím oči. Ono pouto Maddy a Ollyho má v sobě přesně tu bezhlavou zamilovanost, kdy jeden nepotřebuje o druhém vědět vůbec nic zásadního a přesto si je neochvějně jistý, že právě tahle láska je ono osudové Úplně všechno. V kombinaci nostalgické nálady a nápaditě natočených virtuálních dialogů zkrátka není pro sentimentální povahy obrany.

Více než vděčná podívaná, která mi svou upřímností, přímočarostí a překvapivou neměnností náramně zpříjemnila léto roku 2010, kdy jsem si ji proti svým zvyklostem dávkoval po větších porcích jako potřebný životabudič. Je to ale právě ona neschopnost změnit ducha vyprávění, která mi po letech zabraňuje ponechat Sedmdesátkám nejvyšší hodnocení, i když budu na Hydeho sociální natvrdlost, Ericovu vztahovou natvrdlost a Kelsovu natvrdlost ohledně úplně všeho vzpomínat s hodně širokým úsměvem. Ona pozitivní atmosféra dalece převyšuje případnou kyselost ze změn v obsazení v poslední sérii i ze všeho s tím souvisejícího.