novoten

Nejnepříjemnější sezóna a díky absenci nadpřirozených prvků jednoznačně nejtíživější. Pořád žasnu nad chameleonstvím zlatého hereckého jádra (nepřekvapivě kraluje Sarah Paulson), nováček Billie Lourd exceluje každou svou pronesenou replikou a gradující zápletka mě nutí čím dál nervózněji přemýšlet, jestli je všechno tak černobílé, jak se může na začátku série zdát. I přes dokonale fungující napětí i více než kdy jindy typický Murphyovský šťouravý humor je však nejvyšší hodnocení daleko. Míra násilí a krvavých výjevů totiž překročila hranici, na které ještě dokážu všechno bez zaváhání přijmout a okamžiků, kdy jsem se kvůli viděným obrazům začal bezděčně ošívat, bylo tentokrát až příliš.

1. série - 80% - Extrémně hutný zážitek, který je vzhledem k Fincherově účasti přesně takový, jaký jsem očekával. Technicky brilantní, posedlý odbornými technikami a faktickou přesností - a kvůli náladové nevlídnosti vůči hlavním postavám i poněkud antidivácký. Vyšetřování jednotlivých otázek i pocitově nepříjemné rozhovory končí vždy přesně tak, kde teoreticky mají. Na jedinou honičku s vychytralým zlosynem tak můžeme okamžitě zapomenout. Ve chvíli, kdy na mě Holdenův tým vychrlí svoji teorii, je s případem (alespoň na čas) konec a přesouváme se o kapitolu dál. Nic víc, nic míň - a to říkám i s vědomím toho, že se fincheroviny dají dlouze analyzovat a pitvat, ale v tomto případě mi zdejší podněty k zamyšlení přijdou buď triviální nebo až úsměvně vychtěné, viz Wendy a její výlety za kočkou. Celý počin pak stojí a padá s intenzitou konkrétního případu, s mírou prázdnoty v očích vyslýchaného, ale v první řadě s rychlostí, s jakou divák uvěří Jonathanu Groffovi agenta FBI. 2. série - 60% - Jako kdyby se všemi sliby, co nás čeká v dlouho dopředu plánovaných sezónách, odešel i zápal pro věc. Forma se nemá kam dál posouvat, osobní linky Billa a Wendy se objevují poněkud náhodně a v prvním případě i podezřele příhodně a Jonathan Groff nemá snad kromě samotného úvodu co hrát. Navíc se seriál v posledních epizodách dobrovolně vzdává největší devízy, tedy cestování po věznicích, ve kterých se skrývají nepředvídatelné objekty. Odklon k dopodrobna zkoumané sérii událostí v Atlantě bere z Mindhuntera onu hypnotickou originalitu a činí z něj zaměnitelný příspěvek do nyní tolik oblíbeného subžánru "true crime". Nižší hodnocení bych si neobhájil ani sám před sebou, ale natahovaný závěr má na svědomí, že (dočasné?) uložení seriálu k ledu mi udělalo téměř radost.

Protože Godless vystřelil na Netflixu ve chvíli, kdy se zároveň prokousávám velkolepým Panstvím Downton, ve kterém bezmezně zbožňuji Michelle Dockery, neměl jsem proti přírůstku do mého oblíbeného žánru šanci. Snad právě proto, že je Alice Fletcher úplný protikladem Lady Mary, mi právě ona přijde jako hlavní hrdinka celého velkofilmově působícího zážitku. Atmosferická porce je totiž více než vydatná a stejně jako archetypální story se všemi potřebnými ingrediencemi je autorský zázrak Scotta Franka zároveň poctou snad všemu, na co si divák z westernu vzpomene. Mně nejčastěji zasvítilo Tenkrát na západě, Sedm statečných, Rychlejší než smrt nebo V pravé poledne, tedy samé známé kousky. I proto je jasné, že kdo nemá prostředí prérií, ostruh a koltů proklatě nízko rád, mohl by se touto výpravou spíše protrápit. Naproti tomu ti, kteří roky čekají, až se v kinech objeví nějaký pořádný nový zápaďák, měli by okamžitě zamířit směrem k televizi. Ty vztahy tesané do kamene, ty dialogy o důležitých věcech, ty progresivní zápletky? V kombinaci s prokreslenými hrdiny a se záporákem, kterého nejde nenávidět? Nezapomenutelná lahůdka.

Není nad dramata, které z počátečního slibného příběhu vykřesají dokonale uvěřitelný a psychologicky hutný vhled, se kterým se ztotožní každý z nás. Protože stejně jako George máme všichni strach a stejně jako on jsme všichni součástí nějaké více či méně viditelné menšiny. Právě klíčový monolog hlavního hrdiny z úvodu dává vědět, že tohle hledání, podpořené překvapivě přesně padnoucím Firthem a Korzeniowského srdce lámající hudbou, tne do živého bez okolků. Onu přímočaře dokonalou barevnou hru emocí, kterou Grauova kamera bere až na samou hranici, by Single Manovi mohly závidět mnohem ambicióznější pokusy.

Nezapomenutelné dětské dobrodružství, které se mi téměř čtvrt století nedařilo vidět znovu. A když se mi poštěstilo na Festivalu Karla Zemana (v Muzeu Karla Zemana) mezi hromadou malých capartů na židličce vysoké asi třicet centimetrů, na které jsem občas nebezpečně balancoval, chytila mě taková nostalgie, že být na projekci sám, snad i slza ukápne. Obři, létající koberec, Magnetová hora, za každým rohem nějaký sultán s nepostradatelnou krásnou dcerou. V jednotlivých příbězích se nejedná o bezchybnou záležitost (a zejména epizoda u opic, u diváků většinou oblíbená, mě vyhodila z tempa až nepříjemně moc), ale celková atmosféra bere v kombinaci s Třískovým hlasem dech i téměř půl století po svém vzniku.

Hodinové čekání na vrchol, který za hodinové čekání rozhodně nestojí. Spousta kradmých pohledů, upřímné zvědavosti a potlačovaných emocí totiž odedře černou práci pro gradaci, která mi přišla jak z jiného, podstatně méně povedeného filmu. Odpovědi na otázky, které mě zajímaly nejvíc, zůstaly schované v tichých ženských postavách. Sofia Coppola definitivně ztrácí svoji nezaměnitelnost.

Úsvit spravedlnosti trpěl začátečnickými chybami, ale v jeho velkoleposti a až úsměvné touze obsáhnout či zasáhnout jedním filmem celou generaci příběhů jsem mu dokázal mnohé odpustit. Liga si ale ze svého předchůdce nebere žádné ponaučení a naopak je ve všem horší. Zvláštní efekty se buď ztrácí ve tmě nebo působí při finální velebitvě až ostudně nedopečeně, rozhovory Clarka a Lois jako kdyby vypadly z nejrozpačitější fanfiction a představení Aquamana i Cyborga pomocí shrnujících dialogů ve své překotnosti diváka více zmate, než že by cokoli osvětlilo. Pár Whedonových dolepených hlášek nezakryje fakt, že tahle týmovka působí polovičatě téměř na všech frontách a nebýt geniálního Ezry Millera a neselhávajícího mesiáše Cavilla, katastrofa by byla dokonána. Když si vzpomenu na výtky vůči záporákům z většiny Marvelovek a pak se podívám na až trapně generický vývoj Steppenwolfa, je mi za tu salvu výtek, která se snese několikaletým snahám DC na hlavu, docela nepříjemně stydno. Tady vede cesta vzhůru už jenom přes sólovky. V té nejvyšší kategorii a v téhle podobě ale už ona cesta skončila.

Fascinující interakce dvou záštihodných, ale o nic méně obrovských osobností. Anderson ne poprvé vypráví v rytmu, který mi svou podstatou nesedí, ale hlavní dvojice v něm odvádí takové penzum práce, že mám sílu výsledných emocí chvílemi problém ustát. Ústřední téma mě totiž nabíjí a zneklidňuje zároveň a z Mistra dělá extrémně intenzivní podívanou, byť jaksi nepříjemným a až cizím způsobem.

Překvapivý návrat a to nejen ohledně série samotné, ale také co se týče přítomnosti příjemné kvality. Hořká nota, kterou před sedmi lety zahrálo Saw 3D, je zapomenuta, přestože se o restart v žádném případě nejedná. Naopak, nezasvěcení diváci budou tou záplavou respektu vůči dávno mrtvému vrahovi pořádně zmateni. Já si s předchozími díly tehdy prošel od toho lepšího až po to nejmarnější a jsem téměř v šoku z toho, že bych nejnovější (a vzhledem k nevelkým tržbám zase na čas poslední) příspěvek do galerie zvrácených her zařadil v rámci série možná hned za legendami opředenou jedničku. Logické chyby se jako obvykle vymýtit nepodařilo a vzhledem k ošemetnému zapletení se do prapůvodní mytologie samotného Jigsawa to ani nebylo možné. Za onu přehledně vystavěnou i sympaticky matoucí podívanou plnou divákových napjatých nervů přesto opatrné díky.

Málo slov o spoustě věcí. V teskném duchu, v překvapivě nekompromisním podání všech zlomových scén a v životním hereckém výkonu Jeremyho Rennera. Tak chlapský a neústupný film, že to jednoho až porazí.