novoten

Dává smysl, že když se v kinech uvelebila a hromadu peněz vydělala romantická komedie víceméně klasického střihu, stojí za ní Will Gluck, který o dvanáct let dříve podobným způsobem rozbil bank s Kamarád taky rád. A protože všechny jeho žánrové kusy mám rád, fandil jsem i S tebou nikdy, ale do stejné kvalitativní řeky se vstoupit vážně nepodařilo. Všechno sice vypadá povědomě, když se hlavní dvojice neustále hašteří, dává se vzpomenout na zapomenutý hudební hit a do dění se melodramaticky zapojuje i rodina, ale ani jedna z oněch reminiscencí není dobrá. Už od úvodního nedorozumění nechápu snad žádné rozhodnutí Bena ani Bey, do vyhrocených a překvapivě nevtipných situací se vlastní neschopností nedostávají jen rodiče nebo další vedlejší postavy, ale zcela zbytečně i hlavní dvojka, na dobrou hlášku si nevzpomenu, většina zvratů i gest je na sílu, zkrátka prohra. To radši x-tou a poctivou moderní adaptaci Mnoho povyku pro nic než tuhle zapomenutelnou polovičatost, která jen plýtvá Powellovým časem a schopnostmi.

Kolosální. To, co po oznámení vypadalo jako kratší vymodlené zakončení milovaného fandomu, bylo nakonec odvysíláno ve čtyřech obdobích, která pokryly téměř tři (!) roky. A tenhle dar mi splnil všechno, co jsem si od posledního příběhu přál. A o čem při vší rozmáchlosti vypráví? Tak trochu o tom, že zlo vždy plodí další zlo, ale dobro ne vždy plodí další dobro. O klukovi, který chtěl vyhladit všechny titány, ale nakonec vše dopadlo trochu jinak. O jeho přátelích, kteří za ním chtěli jít v dobrém i zlém, ale cesty se časem nějak pomotaly. A o spoustě statečných i zbabělých bojovníků, z nichž někteří hrdinně padli a někteří se postavili nemožným volbám. Ostatně jako celé lidstvo a já doteď žasnu nad tím, že právě tady, ve zdánlivě jednostranném dobrodružném a patřičně ukřičeném šónenu, se o několik sezón později objevují dilemata, na která neexistuje správná odpověď a nad kterými by si nejeden sociolog mohl hlavu ulámat. Bez legrace, děj vzal někdy ke konci třetí sezóny takový spád, že jsem nic takového v animovaném žánru neviděl a v tom hraném by rozpočet nikdy nedovolil takto obrovské měřítko. Brouků mám z ostrova Paradis v hlavě nepočítaně a jediný důvod, proč si to Shingeki v mém žebříčku anime nenamířilo po poslední epizodě na místo nejvyšší, je ten, že je mi z něj smutno a nedobře. Vnímám ho totiž jako nesmrtelné (a díky závěrečným minutám i přes současné nadšené hodnocení jako nedoceněné a nadčasové) dílo, které ale nejspíš už nikdy neuvidím znovu, právě pro onu depresi a neutěšenost. Některé chyby zkrátka člověk (lépe řečeno Člověk) musí udělat. Nebo zopakovat. Moc bych si přál, aby tenhle seriál viděl každý, kdo ještě žádné anime nikdy neviděl.

Fascinuje mě úplně všechno. Zaprvé to, že stránka animace pokročila podobně výrazně jako mezi prvním a druhým Toy Story a je vidět snad úplně každá molekula. Zadruhé přirozená posloupnost děje, kdy emoce věrohodně uhýbají ze scény těm, které právě převládají a vše působí víc "jako ze života", než kdyby se jednalo o sebepromyšlenější existenciální drama. A v neposlední řadě samozřejmě to, jak se na konci vše sejde emočně tak, že mi posledních deset patnáct minut pomlátilo slzné kanálky až k vyčerpání. Je zvláště úlevné a optimistické, jak se právě tahle cesta líbí kritikům, divákům a vůbec celému světu. Všichni jsme třináctiletá holka.