curil

Příběh je jakýmsi slepencem dobrodružného filmu, dokumentu z afrického safari a erotického žánru. Mnoho děje nenabízí, pojíždění obojživelným autem nesympatického fotografa Roberta a dramatickou vložku přináší snad jen napadení Karen opičákem a hadem. Součástí jsou i flashbacky na minulé události ze života obou hlavních hrdinů. To ještě zvyšuje dojem, že jde o mišmaš bez uceleného příběhu. Chvílemi vzniká dojem, že koukáte na kanál National Geographic a hned na film z dílny Jesse Franca. Tak se střídají záběry typických   afrických zvířat s nahými domorodci s jejich   milostnými hrátkami. Představitelka Karen Carrie Rochelle snad už ani jiný film nenatočila, na rozdíl od Brigitte Lahaie, která se ve filmu mihne v tmavovlasé verzi při jakési   swingers party.

"Abigail Lesley je zpátky ve městě" -   film je představitelem dnes už vyhaslého žánru sexploitation (zásluhou nástupu nových   médií) a právě režisér filmu je jedním z nejznámějších tvůrců tohoto žánru. Nutno   předeslat, že ač v hlavních rolích se objevují přední herci filmů hardcore, jedná se o softcore, a to jsem viděl nesestříhanou stominutovou verzi. Samotný příběh je na začátek sedmdesátých let odvážný a mě   kupříkladu překvapilo, že všechny ženské představitelky jsou bisexuální, což mi v prudérní Americe připadá přinejmenším pikantní. Půvab hereček je na dobu téměř  již před padesáti lety nepopíratelný, žádné vycpávky, vše přírodní, tím myslím úplně vše.

Jeden ze známějších filmů režiséra Josepha   W. Sarno známého svými erotickými náměty. V   originální verzi, kterou jsem sledoval, nejde o   žádné hard porno, jak je někdy film   prezentován. Klasický erotický film,   maximálně soft, natočené běžným způsobem.   Jedinou vyjímkou je, že Sarno při scénách   milování nepoužívá žádnou hudbu a tak více   vyniknou zvuky souložící dvojice, trojice, atd.   Pro zajímavost jsem se podíval na americkou   verzi, kde jsou zakomponovány skutečně porno   scény, ale jenom trochu pozornému divákovi je   jasné, že jsou scény dotočeny s dubly, a   uměle (a pro mě nevhodně) dodány do filmu.   Kazí ale atmosféru poměrně zdařilého   erotického příběhu.

Z válečného dramatu v koprodukci UK - Rusko se   vyklubala pořádná slátanina. Příběh je   jakási selanka o soužití několika soudružek   strážných a padesátkou německých zajatců v   táboře těsně po druhé světové válce.   Jejich téměř "pohodu" občas naruší   postavička plukovníka Pavlova v podání   Malkoviche (nepochopil jsem, proč ani jednou   nemá na hlavě čepici, ač je v uniformě,   zřejmě utajený podtext, který mi unikl). Jeho   krutost je až směšná a těžko se dá brát   vážně, když na všechno strážným skočí.   Pátrání po členech SS ukrytých mezi zajatci   je úplně mimo, stačila by detailní tělesná   prohlídka s pátráním po charakteristickém   tetování nebo jizvě po jeho odstranění.   Charaktery jednotlivých postav nejsou vůbec   rozvinuty ať na jedné nebo druhé straně, snad   jen táborová lékařka Natalia je zevrubně   vylíčena, ale na druhé straně se chová   nepochopitelně. Viděl jsem před lety film, kde   pět německých zajatců kdesi daleko za frontou   v Tádžikistánu, nebo podobné zemi, hlídaly   čtyři ženy s puškami namířenými 12 hodin   denně při práci na poli, navíc s pomocí   jednoho válečného invalidy. Tak nevím, když   tak závažné téma, zapracovat na věrohodnosti   příběhu. Dva body navrch dávám za   oblíbeného Johna Malkoviche a Veru Farmigu.

Zdařilá adaptace divadelní hry Tichá hodina Floriana Zellera, což je právě trochu znát i na filmovém zpracování. Těšil jsem se na   herecký koncert Christiana Claviera, ale moje očekávání nebylo splněno. Vinu částečně  nesou nesnesitelní sousedi, vietnamští imigranti a pitomá milenka Elsa. Z toho bych se   pominul sám, sejít se v jeden den tolik problémů najednou. Závěr filmu ve starobinci, kdy Michel navštíví svého otce, který je stejným fandou na jazz a staré desky jako on, je pro mě černým humorem. Pro Michela je otec   jediným, kdo pochopí hodnotu a výjimečnost elpíčka, ale zjistí, že senilita pokročila. Roli otce si zahrál Jean-Pierre Marielle, 82 let,   legenda francouzského filmu (není uveden v obsazení).

Povídkové filmy mám rád od začátku šedesátých let, kdy s tímto žánrem začali Italové a pokračovali Francouzi. Většinou šlo   o jedno téma a z velké většiny byly filmy   zaměřeny komediálně. Tak i tento film byl pro   mě zajímavý. Zaujal mě nejvíce Chris Cooper a   Drea De Matteo. Na druhé straně bych si odpustil   milovaného Calveru štrachajícího se po   přechodu na červenou. Také se nedovedu oprostit   od srovnání s Paříží, miluji tě. Zatímco   Paříž je pro mě romantická, taková   zasněná, New York je melancholický a v mém   pohledu poněkud vykalkulovaný v nedořečených   otázkách.

U nás byl film v kinech promítán v polovině osmdesátých let pod názvem "Nerovný zápas". Jde již o třetí pokračování příběhu o lordu Johnu Morganovi, jehož lovecká výprava byla v polovině čtyřicátých let 19. století přepadena Siouxy. Tento příběh líčí film "Muž zvaný   kůň" (1969 - r. E. Silverstein), v roce   1975 vznikla druhá část příběhu "Návrat Muže zvaného kůň" (r. I. Kershner). Děj Triumfu se odehrává v roce 1875, pouhý rok před legendární bitvou u Little Big Hornu. Morganův indiánský syn Koda chrání práva Siouxů zaručená vládní smlouvou, ale objev zlata v Black Hills zahájil porušování smlouvy. Historické pozadí odlišuje tyto filmy od smyšlených indiánek z tehdejší   západoněmecké produkce. Ve všech třech uvedených filmech vytvořil postavu lorda Johna Morgana známý anglický herec Richard Harris.

Líbí se mi názor "Já to tedy beru, šéfe" po americku. Proto na scénu vstoupí smrtelná nemoc syna hlavní postavy Dana. Zázračná proměna z necitelného, arogantního a bezohledného muže ve starostlivého otce a chápavého člověka, který najednou soucítí se svými bližními, je opravdu neuvěřitelná. Jedna z věcí, která mi na filmu nejvíce vadí. To se stává v Americe, nebo alespoň v amerických filmech. Film se zařadí v mém žebříčku k dalším "rakovinovým" snímkům, se kterými se v poslední době roztrhl pytel. Osobně podobné příběhy nesnáším, protože většinou jsou vypočítané na city diváků a dopředu kalkulují se slzami.

Film zapadá do série dánských komedií, které   těží z honiček, převleků mužů za ženy,   parodování různých národností, tentokrát je   to arabský šejk, a to vše slouží k   předvedení hezkých dívčích těl. Honba za   mikrofilmem, dnes by to byl nějaký čip,   zapečeným v bulce pasuje do sedmdesátých let.   Mužští herečtí představitelé v celé sérii   jsou téměř stejní, u žen a dívek se to   mění, což je jenom dobře. Škorpion z názvu   filmu je zloduch, který se chce zmocnit   mikrofilmu. Dánky jsou krásné, štíhlé,   některé blondýnky jsou blondýnky se vším   všudy.

Shodou okolností jsem minulý týden dočetl knihu Lee Childa a nelze srovnávat nesrovnatelné. Film sleduje hlavní linii příběhu, ale s jednotlivými epizodami nakládá volně. A to hodně. I tak jsem byl spokojený, film nepostrádal napětí a trochu humoru. Postava údajné dcery Sam se v knize objevuje až téměř v závěru děje, tady je třetí hlavní postavou od počátku. Nic proti tomu, film musí odsýpat a autoři si scénář přizpůsobí tak, aby byl děj pro diváka co nejpřitažlivější. S čím se ale nemohu srovnat je Reacher ve filmu ztělesňovaný Tomem Cruisem (160 cm). Reacher je v knize svalnatý atlet vysoký 195 cm, kterému pro vyřízení protivníků stačí jeden dva údery. To je jeden z hlavních rysů Childových knih s postavou Reachera, mám přečtené všechny.