curil

Drama režiséra Zafranoviče se volně inspiruje   starořeckou mytologií s prvky pomsty a   tragédie, a zejména s motivy Eros a Thanatoa,   kteří byli bohy stvoření života a smrti.   Milostný trojúhelník uprostřed nádherného   ostrova Hvar je vygradován až k tragickému   konci. Jiný závěr filmu si ani nedovedu   představit. Potěšila mě Neda Arnerič, moje   oblíbená herečka, a její odhalené scény.   Neda také za tuto roli obdržela na festivalu   jugoslávských filmů v Pule v roce 1988 Zlatou   arénu za nejlepší ženský herecký výkon.

Zajímavostí filmu je, že byl dodatečně   složen ze dvou filmů "Práce" (1915) a   "Policie" (1916), z nikdy   nedokončeného filmu "Život", a   společně s několika dotáčkami uveden do kin v   roce 1918 k velké Chaplinově nelibosti.   Produkční společnost Essanay u soudu   prokázala, že Chaplin neměl v té době   žádnou právní kontrolu nad svými filmy. K   nejlepším scénám patří Charlieho   "trampoty" v zavšivené noclehárně,   kdy se musí vypořádat se zpívajícím opilcem   a šmajdavým kapsářem, který se ho snaží   okrást. Tato scéna je také nejčastěji z   Chaplinových filmů uváděna v nejrůznějších   střihových výběrech němých grotesek.

Letní romantická komedie, takové dovolenkové zmatení národů, kdy hlavními hrdiny jsou Francouzka, Rumunka a Bosňák, to vše v příjemném prostředí slunné Istrie. Musím přiznat, že mi zpočátku Grebo nebyl vůbec   sympatický, připadal mi jako hulvát a vejtaha,ale když poprvé zazpíval při karaoke Wind of Chance", změnil jsem názor.   Přetrvávající láska dvou hlavních hrdinek, i   přes pokročilé těhotenství Liliane, mi   připadá trochu přitažená za vlasy, ale film režírovala žena, potom chápu. Provoněná letní atmosféra mi připomněla nádherné chorvatské dovolené právě na Istriji: v Poreči, Umagu, Vrsaru, Rovinji nebo Rabacu.

Veselá tato němá groteska moc není. Obejde se   téměř bez gagů, pár zaškobrtnutí,   vykopnutí z baru, štětec v puse, to nemůže   vynahradit. Neobjeví se ani typické honičky,   potyčky či pošťuchování v baru tolik pro   Chaplina typické. Pro mě nejhezčí scéna v   parku, kdy Charlie potká rodinku s pěti dětmi a   na tváři se mu objeví něco mezi oddechnutím a   úšklebkem.

Atmosféra izolovaného místa a rodinné vztahy,   které jsou s ohledem na charakter osob už tak   napjaté. Hlavní postavou není ani tak strážce   jako jeho manželka Dora. Exhibicionistka, kterou   manžel nedokáže uspokojit. Od počátku film   směřuje k tragickému vyznění. Příběh je   poněkud zdlouhavý a nebýt několika vypjatých   erotických scén, jak už to u režiséra Lordana   Zafranoviče bývá, těžko by mě film tak   zaujal. A to jsem milovník jugoslávského filmu   a všech navazujících kinematografií po rozluce   tohoto státu.

Další z průměrných komedií italské   lechtivé vlny ze sedmdesátých let, ve které   exceluje Renzo Montagnani a Edwige Fenech.   Zejména Renzo jako strýc Federico, který   obskočí každou služku v domě a žádná žena   na něho nesmí vystrčit beztrestně zadek,   pokračuje ve své škále postav italských   samců a svůdců. Zajímavé, že ač není tak   přitažlivý, stal se i se svou nadváhou   symbolem erotických komedií. Edwige se ani   tentokrát nahotě nevyhýbá, ale hezký pohled   je i na další herečky. Celý příběh se motá   kolem panenství nevěsty, která by i podlehla   nevěře, ale vždy v poslední chvíli cukne.   Dvojmyslné řečičky k takovému ději patří,   stejně jako záběry kopulace různých párů.   Vše je zaobaleno do naoko slušného příběhy,   který se může odehrát pouze v Itálii.

Žádný motosport mě moc nezajímá a tak film mi nic neříká. I když pamatuji v TV začátkem sedmdesátých let první přenosy, které se začaly vysílat, ale bych jich pouze pár za rok. Nikdy jsem rivalitu Laudy a Hunta tak nevnímal, jak je uváděno ve filmu. Zřejmě to bylo způsobeno i tím, že komouši F1 vnímali jako typicky kapitalistický sport, žádný jezdec z východu dlouho neexistoval, a tak se o nich psalo málo a informace nebyly takřka žádné. Teprve po tragické nehodě Laudy se poměry trochu změnily.

Hluboce kultivovaný styl a hluboké lidské   pochopení, to je Goran Paskaljevič. Bohužel   film vznikl ve spolupráci s americkou   distribuční firmou, což je jednak vidět na   obsazení hlavních rolí, a ve způsobu   vyprávění, do kterého pronikl sentiment a   nostalgie.

Klasický Jess Franco - osamělý ostrov nejlépe v tropech, rodinka se sexuálními úchylkami, jeho oblíbená herečka a životní družka Lina Romay, která odehraje devadesát procent filmu s nahým zadkem. V příběhu se většinou věnuje masturbaci ať už se soškou nebo plátkem pomeranče, kdy jí  téká šťáva po celém těle. Při této scéně sleduje zřejmě seriál Dallas, je  slyšet pouze zvuk dialogu J.R. a Sue Ellen. Dobrý úlet. Franco natočil provokativní film, smyslný, ale zároveň i poetický. Vše platí jen ale pro jeho fandy, kteří by "Dům   ztracených žen" neměli vynechat.

Příběh u mě stojí na samé hranici míry snesitelnosti v přehánění v mnoha bitkách a snůšky nelogičností, které provázejí celý film. Všechno vrcholí nesmyslným tarzanovským soubojem ve vrcholcích stromů. Zároveň naivita policistů je také k smíchu. Kdo snese měřítko, je kupodivu Van Damme, kterému role záporáků sednou lépe než dřívější kladní hrdinové.