angel74

Nadmíru drsný příběh odehrávající se během druhé světové války za zdmi jednoho benediktinského kláštera v Polsku. Znásilnění může být pro mnohé ženy i doživotním traumatem, co ovšem prožívala řeholnice po takovém brutálním aktu, to si zřejmě většina z nás bezvěrců vůbec nedokáže představit. Další neméně významný problém nastal v poválečném období. Jak asi přijímala společnost tyto zhrzené ženy, které navíc přišly do jiného stavu? Rozhodně se nejednalo o procházku růžovým sadem... Když už se některé benediktinky víceméně dokázaly srovnat se svým osudem, tak jim v tomto filmu až nelidsky zatápěla matka představená tím, že jejich děti záhy po porodu v podstatě obětovala Bohu. Jde zcela jistě o silné téma, v Agnus dei po všech stránkách výborně zpracované, které vyvolává spoustu otázek, jež se dotýkají naší temné minulosti.

Naprosto bizarní černá tragikomedie! Dovedu si představit, že jednoho diváka nadchne a druhý si naopak řekne, co jsem to právě viděl za pitomost... Já jsem tak někde uprostřed cesty, na jednu stranu jsem se dobře bavila, ale na druhou stranu to byla místy zábava na hranici únosnosti, i mírné znechucení u mě proběhlo. Miska vah směrem nahoru však převážila díky čtveřici vynikajících dánských herců (Mads Mikkelsen, Nikolaj Lie Kaas, Søren Malling a Nicolas Bro), jejichž ztvárněním rolí totálně ujetých bratrů jsem byla doslova fascinovaná, přičemž někteří z nich šli tak trochu proti svému hereckému naturelu. (80%)

Nečekala jsem mnoho a dostala pořádnou dávku emocí. Ještě teď se nemůžu vzpamatovat z toho, jak úžasně vystřihl Héctor Medina Jesuse. A už vůbec nedokážu pochopit, že to byl jeho filmový debut. Viva je drama z prostředí travesty klubu v Havaně, kde Jesus pracuje jako kadeřník a přitom touží vystupovat stejně jako ti, jimž chystá paruky. Když už to vypadá, že se mu podaří prorazit jako nový objev Viva, tak ho k zemi srazí (doslova a do písmene) pěsťovka od jeho otce, kterého viděl naposledy ve svých třech letech. Znovunalezený rodič mu začne celkem dost znepříjemňovat každodenní živoření a když už se Jesus rozhodne, že ho přesto bude mít rád, tak zjistí krutou pravdu - otec se totiž vrátil jen proto, že mu zbývá pouhých pár týdnů života... Finální scéna, kdy Jesus zúročí bolest z odchodu blízkého člověka při svém vystoupení na pódiu travesty klubu, mě dojala k slzám. Apropó, ta parádní kubánská muzika k příběhu navýsost sedla.

Mám ráda životopisné filmy a Valčík pro Monicu se myslím docela povedl. Edda Magnason ztvárnila Monicu Zetterlund velmi věrohodně. Těší mě, že jsem se něco o této výborné jazzové zpěvačce dozvěděla, i když třeba alkoholové eskapády byly určitě větší, než jak to tady tvůrci lehce nastínili. Život neměla v žádném případě jednoduchý. Prostě krása, talent a sláva ještě nikomu nezaručí, že s takovou více než příjemnou výbavičkou bude zákonitě i šťastný. Po hudební stránce nemám snímku co vytknout, navíc jsem zjistila, že jazz zpívaný ve švédštině má rozhodně své kouzlo a v podání Monicy je i mimořádně sofistikovaný.

Dvě naprosto odlišné ženy, ale obě si nesoucí ve svém nitru nějaké bolestné trápení, se setkají v ústavu pro choromyslné. Přes počáteční ne zrovna příjemné oťukávání se postupně spřátelí a při jednom společném výletě asi deseti chovanců se jim podaří z léčebny utéct. Tím započne trochu bláznivá road movie, na níž touží Beatrice i Donatella doputovat za svým ztraceným štěstím, každá však trochu jiným způsobem. Nakonec se ale sejdou opět na psychiatrické klinice. Ač se v příběhu najde pár vtipných okamžiků, tak je to celkově moc smutný film o osudu dvou zlomených žen, které by při dobré konstelaci hvězd vlastně mohly být šťastné. (65%)

Naprosto ulítlá love story na pozadí válečného konfliktu kdesi na Balkáně. Ovšem takový prostě Emir Kusturica je a tak ho mám ráda, včetně nádherných scenérií a úžasné muziky. Sice se tu najde pár vizuálních šíleností, za které bych mohla dát nižší hodnocení, jako když ústřední zamilovaná dvojice letí vodopádem, ale celkově jsem se skvěle bavila a to je myslím podstatné. Navíc některé zobrazené situace mě přiměly i k hlubšímu zamyšlení. Abych byla konkrétní, tak třeba, co vlastně symbolizoval had objevující se převážně ve vypjatých momentech filmu? Vykládat se to dá mnoha způsoby...

Absolutně realisticky natočené rodinné drama o odchodu blízkého člověka. Vím, o čem mluvím, mám totiž osobní bolestnou zkušenost. Také mi umíral tatínek na rakovinu a při sledování tohoto filmu jako bych zažívala déjà vu, obzvlášť posledních deset minut. Dokonce i reakce jednotlivých členů rodiny se hodně blížily skutečnosti, co znám. Nutno podotknout, že Jesper Christensen byl až neuvěřitelně věrohodný v roli umírajícího otce. A Lene Marii Christensenovou začínám (po skvělém výkonu zde) pomalu řadit mezi své oblíbené evropské herečky.

Obrazově působivý film o rodinné sounáležitosti a krevní mstě z exotické Brazílie, který se na můj vkus až moc vlekl. To zjevné emotivní poselství se na mě prostě nepřeneslo. A nemůžu si pomoct, ale trochu mi to zavánělo telenovelou...

Ken Loach patří mezi nejlepší tvůrce sociálních dramat a tímto snímkem svou neochvějnou pozici ještě posílil. Ta úděsná lidskou důstojnost stravující byrokratická mašinérie, do jejíhož soukolí se Daniel Blake dostal, když v důsledku nemoci přišel o práci a snažil se zůstat finančně soběstačný, snad ani nemohla být skutečná. Obávám se však, že takhle nějak to v současnosti opravdu chodí. A nejenom v Anglii, obdobné to bude asi ve většině „civilizovaných” zemí. Ve filmu se sice objeví několik odlehčujících momentů, ale jinak jde veskrze o tíživý, frustrující a depresi vyvolávající zážitek.

Je tu jistá podobnost s neméně vydařeným finským snímkem Mrzout, ale Muž jménem Ove mi utkví asi ještě o dost víc v paměti. Morousovitý, věčně vyšilující stařík Ove není pro sousedy rozhodně žádnou výhrou, vlastně i mě nejdřív pěkně štval. Ovšem jak jsem se s ním během jeho marných pokusů vzít si život seznamovala, najednou jsem zjistila, že mi nějak podezřele přirostl k srdci. Možná proto, že ho měl tak velké. Krásný příběh plný bodrého humoru a zároveň velice dojemný. A kupodivu se v něm tyhle dvě protikladné ingredience netlučou, ale jsou v naprosté symbióze. Ve výsledku se jedná o nesmírně lidský film, který pohladí po duši a zanechá tesknou vzpomínku.