angel74

Začátek se mi docela líbil, nejlepší byl asi vtípek s Madonnou a Maradonou, ale po první nadějné čtvrthodince se to zvrtlo v dost velkou slátaninu, při jejímž sledování se humor místy úplně vytrácel. Některé situace hraničily s trapností, především ty rádoby dramatičtější scény s opičákem. Snad jen taneční vsuvka z klubu s celkem fajn muzikou mě ještě pobavila. Váhala jsem mezi dvěma nebo třemi hvězdičkami, ale těch pitomostí tam na můj vkus bylo až příliš.

Všechno, co se odehrávalo na ostrově mě dost bavilo, asi kvůli té všudypřítomné zneklidňující atmosféře. Pořád jsem byla v napjatém očekávání nějakého dramatického rozuzlení. Ale ouha, ono nepřišlo! Co se dělo po odjezdu Daneela z ostrova byla jedna velká úleťárna, kterou tak trochu ještě na ostrově předznamenal chlámající se poskytovatel ubytování při noční sklizni rajčat. Ten svůj šílený řehot dávkoval s železnou pravidelností po každém moudru, jež z úst vypustil, takže jsem se ke konci „dobře míněných rad” už chechtala s ním. Mám neodbytný pocit, jako bych viděla dva filmy v jednom balení a nejsem si jistá, jestli z toho mám být nadšená nebo naopak zklamaná. Každopádně jde o zajímavý počin, který stojí za zhlédnutí.

Než jsem tenhle film viděla, tak jsem o něm slyšela jen samou chválu, takže moje očekávání bylo opravdu velké. Na začátku jsem se teda krapet vyděsila. Prvních deset minut jsem byla totiž skoro až zhnusená, jak samotným děním, tak i vzhledem hlavních protagonistů. Ovšem vzápětí jsem již sledovala strhující filmařskou jízdu, podloženou skutečnými událostmi, při které jsem se nestihla ani maličko nudit a jen jsem si plnými doušky užívala bravurní herecký koncert Matthewa McConaugheyho a Jareda Leta v jejich nezapomenutelných rolích HIV pozitivních maníků. Celé je to navíc podané bez zbytečného sentimentu, za což tvůrcům tleskám a děkuji. I bez toho mi nakonec slza ukápla.

Ožralej vyšetřovatel Vagner v rozhovoru s Dicte vypadá zřejmě na nejlepší komickou situaci v celém seriálu. Pochopit může jen ten, kdo poctivě sledoval dění, takže už dobře zná tu Vagnerovu policajtskou a tak trochu i životní ňoumovitost. Pouštěla jsem si tu scénu asi 10x a strašně jsem se nachlámala. Nevím teda, jestli to nebylo z velké části také tím nečekaně vydařeným dabingem.

Silné etické téma holocaustu natočené velmi neotřelým způsobem, z čehož bych za normálních okolností byla nadšená, ale tady to nějak nezafungovalo. Absolutně jsem se nedokázala ztotožnit s hlavním hrdinou, kterému na můj vkus všechno až moc snadno procházelo, ač nevypadal na žádného lumena. Pocity znechucení nad lidským rodem z toho, co film z koncentračního tábora v Osvětimi ukazoval, jsem sice měla hodně velké, ale nic to nemění na faktu, že jsem se dějem pronudila až k samotnému konci, kdy mi na malou chvíli při tom jediném úsměvu byla ústřední postava sympatická. (65%)

Jde o moje druhé setkání s režisérem Rubenem Östlundem po hořké komedii Čtverec a musím se přiznat, že jsem opravdu nadšená. Sice ještě nevím, jaké jsou ostatní jeho filmy, ovšem tyhle dva naprosto originálním způsobem podávají nějaké závažné téma. Zatímco snímek Čtverec je víceméně obžalobou současné evropské společnosti, Vyšší moc se zabývá narušením harmonie jedné navenek pohodové rodiny. Nevěřícně jsem zírala, jak odlišně vnímaný zážitek z poměrně nevinné laviny může totálně rozložit vztah dvou lidí, kteří spolu byli do té doby docela šťastní. Sekundárně to má samozřejmě dopad i na jejich děti. Značně depresivní příběh ještě umocňuje pomalé vyprávění, zneklidňující hudební doprovod a mrazivé prostředí hor. Na odlehčení se tu však najde i několik humorných situací. Celkově se jedná o vynikající vztahové drama, jehož autorovi tleskám. (85%)

Film jsem po několika letech viděla podruhé a děj jsem si pamatovala jen matně. Byla jsem zvědavá, zda na mě zapůsobí jako kdysi. Ze začátku jsem tomu moc nevěřila, ale když došlo k prvnímu náznaku citového vzplanutí mezi Larsem a Jimmym, tak už jsem v tom zase lítala. Každému je asi jasné, že prožívat homosexuální vztah a zároveň být členem spolku neonacistů je zaručená cesta do pekel. Jak já těm dvěma fandila a taky se o ně bála. Navíc Thure Lindhardt a David Dencik zahráli milence tak věrohodně, že to mezi nimi až neskutečně jiskřilo. V hloubi duše jsem si přála, aby jim to vyšlo. Přesto musím ocenit ten víceméně očekávaný destruktivní konec, bez nějž by příběh byl jen těžko uvěřitelný.

Podobných filmů o začínajícím spisovateli, který se nedokáže prosadit vlastním psaním, tak díky náhodné příležitosti zcizí rukopis někoho jiného a vydává ho za svůj, už pár natočeno bylo. V tomto thrilleru se však tvůrcům povedlo celkem slušně udržet napětí až do samotného ne zrovna předvídatelného závěru. Za zmínku určitě stojí Pierre Niney, který zahrál ambiciózního mladíka více než přesvědčivě.

Velká podobnost s agentem Bournem, ale v ženské podobě. Příběh i zpracování však docela pokulhává. Místy to v akčnějších scénách dokonce sklouzne kvalitou až k béčkovým snímkům, což mi asi vadilo nejvíc. Nicméně atmosféru má film celkem slušnou a výhrou je rozhodně představitelka titulní role. Především díky Tuvě Novotny je to koukatelné.

Mile ulítlý film na téma: chci dítě, ale nemám chlapa, tak se nechám uměle oplodnit, ale pak mi vrtá hlavou, jaký asi je ten dárce a při jeho hledání narazím na pošuka, do kterého se nečekaně zamiluju. Nikolaj Lie Kaas mě během devadesáti minut přesvědčil, že má snad komedianství v krvi, jak skvěle zahrál potencionálního otce. A to jsem si ho dosud skoro nedovedla představit jinak než jako zádumčivého a nerudného policajta. Ani Lene Maria Christensen v hlavní roli nebyla marná. Navzájem sice tvořili trochu nesourodou dvojici, ale protiklady se přitahují a tady to platilo dvojnásob. Bavila jsem se skoro celou stopáž a toho si u komedií cením nejvíc.