feeme

Postava Pavouka mi nejenom svojí podobou, ale celkově svým životním cílem, záměry a svou proměnou, schopnostmi, nepokrytelně připomíná hadího Oročimara z Naruta. To mi trochu ubralo z požitku okouzlení dalším novým světem.

To tak příjemně zapadá a to podstatné je vyjádřeno, nijak srdceryvně, nijak překotně, dětsky i dospěle současně. Nevím proč, evokovalo mi to celkem dvě věci: Greenpeace a Tiny houses, ale to je spíš souhra s mými aktuálními myšlenkovými pochody, o to víc mi to ale sedlo – přesně tak, jak se pásek zapasuje do kufru.

Potěší, když je mezi milenci/milenkami ve filmu uvěřitelná přitažlivost. Zároveň tedy tolik dlouhých pohledů, myslím, k tomu nezbytné nebylo. V určitou chvíli jsem si říkala, že to je o ničem, ale ono možná naopak, možná je to přesně tak podivný vakuum, který těžko zopakovat. Kráčející dáma s ohněm v šatech, to je tak výjimečné, že to smaže i ty zdlouhavé promlky.

Fakt, že jsem se smála upřímně rovnou v několika chvílích, přestože jde o tak silný téma, to beru za sebe od tvůrců jako kumšt. Trochu to je podobný Život je krásný, ale vlastně jen tou nabídnutou dětskou optikou, která tomu dává super realističnost i se všema těma imaginárníma a tajno kámošema. Původně jsem myslela, že to bude více atrakce-chtivé, a ono je to prostě mile komické! I tak slzička se vloudí.

Nečekala bych, že se mi vzorem stane 12 let starý chlapec, ale po idealistické stránce to tak je. Kamarádka mi představovala ten seriál s tím, že takhle nějak si podle ní já představuju hare krishna uskupení, takhle nějak já je vidím, jako hlavního hrdinu – Avatara. A připadá mi ve výsledku rozumnější zavřít se a koukat na tenhle milý seroš, než se přidávat k hare krishna. Baví mě, jak je to feministické, optimistické, odvážné, milé, citlivé, vtipné, odlehčené, překvapivé.

Můj oblíbený díl! Teda vlastně, když se zamyslím, který ne?

Je to televizní film a nehraje si to na nic víc, to bych brala v potaz. Navíc v opravdu únosné stopáži! Je to tím pádem príma, protože právě tím, že to běží v televizi a umí se to naladit na vnímání gaučového diváka, to může něčemu prospět s ohledem na to téma. S klidem to pár gay holek/kluků může doporučit mámě, aniž by měla stres z přílišné jakési artovosti, a tedy možná podivnosti. A taky mi připadá fajn, že tam nejde o vztah s tou první holkou, ani o to vyrovnávání se s tím zjištěním pro hlavní hrdinku, ale že jde fakt o tu neempatičnost původně naprosto láskyplné mámy.

Mám pár dětí jako kámoše a když jsem tohle viděla, bylo mi jasný, že jakmile přijde řeč na filmy, tohle bude první doporučovaná věc! Navíc teda Srdíčko sympaťák, moc dobře srovnaný priority a přitom žádný máslo! Mňamka mi trochu evokuje pokemóny no, ale co už. A celkově je to takový, jako kdyby v tom světě nebylo kdovíjaké vystavěné zákulisí, jenom to, co se týká hlavní postavy. Ta je ovšem vrcholně roztomilá, takže to ve výsledku nevadí. Konec přišel dřív, než bych si přála.

Ty lokace jsou v Pardubicích, to mi udělalo na jednu stranu jakoby radost, koukat na film z Pardubic, ale zároveň ne, protože když vidíte, jak přejede z jedný scény do druhý, ale víte, že ty místa jsou od sebe několik kilometrů vzdálená... Hh, ale to je zaujatost a rejpáníčko. Ale to je to, co si budu pamatovat a co si chci pamatovat. Víc nic. Plný stereotypů, i když si to hraje na to, že jako ne a že jinak, tak jo a je to protivný.

To bych čekala, že mě to vžene slzy do očí, ale nějak se nestalo. Asi začínám být hroch. Anebo ta vyprávěcí linie byla tak jako prazvláštně pospřeházená, že mi to nedovolilo bejt víc hlouběji a déle v těch emocích? Každopádně krásný, krásná vizuální analogie padajících bomb a poletujících světlušek. Super kontrast mezi silnou touhou po vnitřní svobodě a totálním omezením okolnostmi. Navíc mě osobně je strašně blízký vyprávění katastrof prostřednictvím jednotlivce/jednotlivců – to má najednou i jakousi psychologickou přidanou hodnotu. Tady to je.