makakus

Nejlepší epizoda nejhorší sezóny si zaslouží hned dvě hvězdy. Pateticko-blábolivý projev prezidentky, navíc naprosto mimo žánr, byl už jen smutnou tečkou za tímto ročníkem, který si z diváků dělal víceméně legraci. Z hlediska uvěřitelnosti a logiky se to posunulo někam k Aktům X. Naše crazy Carrie už je stejná asi pět let, tak se těšme, jak na nás bude poulit oči za rok z Izraele, nicméně toho prcka prosím její mateřské péče už ušetřete!

Výstižný název epizody. Divák zde už poněkolikáté funguje jako užitečný idiot, který má zbaštit úplně všechno. Konec dílu určitě aspiruje na největší pitomost, kterou si scénáristé během všech sedmi sérií dovolili pustit do světa.

U dokumentu na toto téma může mít člověk pochybnosti, do jaké míry se do nejvyššího hodnocení promítá objektivní kvalita díla a jak hodně je to jen oslavná pocta hokejových fanoušků, kteří dávají pět hvězd tak trochu zpětně i té legendární zlaté partě a svým vlastním nezapomenutelným vzpomínkám. Pravda je taková, že jde o jeden z nejlepších sportovních dokumentů ever. Scénář přichází se skvělým nápadem rozdělit film na "tapes", tedy jakési kapitoly rytmizující celek a hlavně s působivým propojením s našimi dějinami posledních sedmdesáti let. Nikde na světě totiž nebyl hokej po dlouhá desetiletí tak propojený s politikou jako u nás. A najednou jde o něco víc, téma je hlubší, zásadnější. Poklonu zaslouží i nepřekonatelná bohatost a pestrost archivních materiálů. Výborná je i střihová skladba, která skáče z jednoho motivu na druhý, rychlá montáž vtáhně do děje, dává mu dramatičnost, akčnost a působivost. Super je i výběr hudby. To vše dohromady vytváří filmový zážitek se silným a emotivním finále, které se jen tak nevidí.

Magická prostota čtverce tvůrce bohužel neinspirovala, což je škoda, protože v jednoduchosti je síla a krása. Tady se však Östlund přímo vyžívá ve výstavbě komplikované a nepřehledné mozaiky motivů jako správný intelektuál. Mimo jiné v ní potřebuje prodat i malujícího šimpanze, vybuchujicí dítě, tarzana na banketu, vulgárního muže s Tourettovým syndromem (známe z Prostřeno)... To vše bohužel bez jakéhokoliv smyslu pro nadsázku a humor, bez emocí, sympatií a empatií, úmyslně odcizený koktejl studený jako psí čumák. Pokud takovéto intelektuální umělecké počiny mají "nastavovat zrcadlo", tak žiju naštěstí za zrcadlem.

Konečně se to vyjasňuje. A vida - také Penderecki se dá úžasně vizualizovat. Zatímco Mazací hlava byl pro mne ještě trochu nevyvážený debut třicátníka, tady už vidím velkého surrealistického filmového básníka, který se vrací ke svým kořenům. Mimochodem, pokud někdo neví, co to surrealismus je, zde ho kdosi trefně definoval jako "sračky z choré hlavy", to by se třeba Buňuelovi v dobách Andaluského psa určitě líbilo, jakkoliv to nelze přímo srovnávat. Jinak bylo v této epizodě velmi působivé spatřit, jakým fascinujícím způsobem byl Bob zplozen a jak dojemně a zároveň komicky může někdy vypadat anděl strážný. A jistě - některé sekvence nepatří tak úplně do surrealismu, ale do abstraktního umění, které miluji taky.

Je to víc než vtipný horor. Ta nadsázka totiž funguje oboustranně. Dá se to chápat jako milé zesměšnění existující černošské paranoie z toho, že je zde nepřátelský bílý svět, který chce z černochů opět udělat novodobé otroky se vším všudy. Absurdní a velmi působivá legrace postavená na černé představě, že bílí jsou zlí a černí hodní. Pokud v tom někdo vidí "nouplisácký rasismus", tak chudák nepochopil, že film si z něj naopak dělá s přehledem nádhernou srandu. Ocenil jsem záběr, kdy (ano, vlastně mimo záběr) mírumilovný Chris v závěru zběsile a hystericky rozmašíruje botou Jeremymu mozek a podobně drasticky se pomstí na všech bílých otrokářích - náznak toho, že paranoická pomsta může mít docela drastické konce. Ale hlavně se u toho člověk docela baví.

Ani se nedivím, že hodnocení 100 % tomu dal i sám Stephen King. A já neznám jiný seriál, který dokáže chytnout za srdce stejně jako filmové klasiky E.T., The Goonies (Sean Astin se mimochodem objeví ve druhé řadě) nebo Stand By Me a zároveň děsit jako Vetřelec, The Shining nebo Věc. Možná je to i tím, že osmdesátky byly i moje nejlepší léta. Ale obrovský ohlas a řada ocenění svědčí o tom, že seriál promluvil i k mnohem mladším - pohladí, pobaví, postraší, dojme.

Pilotní díl je téměř vždy nejtěžší. Musí nás seznámit se všemi postavami, prostředím, zápletkou a tady navíc i s celým celkem složitým mechanismem uměle vybudovaného světa. Zvládli to dokonale, a když uvážíme, že hodnocení jednotlivých dílů u většiny seriálů s postupným vývojem stoupá a vrcholí ve finále jednotlivých sezón, tak se máme na co těšit. Doporučuji skouknout dvakrát - podruhé je to ještě lepší, protože divákovi začne docházet i to, co na poprvé přehlédnul. Třeba Dolores "nikdy bych nezabila nic živého" a v posledním záběru zabije malinko zlověstně mouchu :) Kromě samotného Crichtonova originálu, který se zdá být spíše volnou inspirací, je zřejmé, že dalším zdrojem podstaty příběhu je i Blade Runner. Což je vlastně také pozdější ozvěna Crichtovových myšlenek. Silnější než originál, podobně jako tento úvodní díl. A taky se mi líbí ten myšlenkový přesah, který to v leckterém divákovi může zanechat. Třeba - jsme svobodní lidé nebo jen roboti naprogramovaní Stvořitelem (programátorem) k nějaké hře, jejíž smysl nám uniká? Žádný robot přece netuší, že je jen robot a myslí si o sobě mnohem víc... A když buddhismus pracuje s reinkarnací, není to jen reset nebo update? :)

Tak tomuhle říkám utáhnout diváka na vařený nudli. A zdá se, že jich není málo. Vezměte si The Bucket List, přídejte ozvěnu z Pulp Fiction, odstraňte kreativní lehkost a nápaditost, přidejte německou těžkopádnost, sentimentalitu plnou mořských obzorů, laciný humor typu "svlékněme policajty do spodního prádla" a podprůměrnou filmařinu včetně téměř trapných hereckých výkonů - a jsme tady. Málokdy mi zůstává rozum stát z hodnocení jinak celkem vyspělé obce filmových fanoušků, nicméně - hele, kluci a holky, takovouhle slátaninu našich oblíbených filmů bychom asi dohromady dali taky. :-)

Velmi povedený akčňák na nenové téma otec zachraňuje dceru ze spárů gangsterů a la série s Liamem Neesonem. Ale lepší režie, herecké výkony, kamera, dialogy, skoro všechno. Obzvláště scény se staříkem business-nacistou jsou hodně originální a působivé. A Gibson krásně září. A potěší i ne-happy end. Bohužel to až nepochopitelně sráží poslední minuta s kýčovitým dovětkem / monologem dcerky. Je s podivem, že tvůrce nenapadlo na finále nic lepšího. Mimochodem, překlad názvu je taky děsný.