makakus

První a nepřehlédnutelná odlišnost od ostatní tvorby Coenovic bratrů: žádná vražda, žádné vydírání nebo honba za velkými penězi - tedy absence jejich nejoblíbenějších a pohříchu až příliš často opakovaných nosných prvků příběhu (Fargo, Big Lebowski, Muž, který nebyl, Tahle země není pro starý, Lupiči paní domácí, Po přečtení spalte a další...). Dokonce ani žádné filmové hvězdy - vůbec poprvé! Místo toho ryze kafkovský příběh o poněkud směšném a maloměšťáckém profesůrkovi (tak trochu Josef K.), který je uvržen do víru malých životních absurdit, ve kterém se postupně potápí až na samé dno beznaděje a má pocit, že všechno a všichni se proti němu spiknuli. A na konci žádné pochopení, žádný happyend, jen smrt a tornádo. Tragikomický příběh o životu beze smyslu, bez lásky a bez radosti. Tak trochu absurdní drama havlovského typu - až na to, že je o několik úrovní propracovanější, životnější a přirozenější. Způsob střípkového vyprávění bez výrazných dějových linek a zvratů, mozaika spousty drobných všedních událostí a jejich vzájemné vztahy, to klade na diváka rozhodně větší nároky než například tak zábavný a proto i populární Big Lebowski. Nicméně pro mne vedle Barton Fink druhý vrchol jejich mimořádně hodnotné tvorby - hloubkou a opravdovostí výpovědi, myšlenkovým přesahem, chytrým a absurdním humorem, dokonalostí formy, kdy má každý záběr svůj význam a smysl, a obsahu, kde tragikomicky ke vnímavým divákům promlouvá tisíciletá židovská moudrost. Jeden z nejlepších filmů tohoto roku.

Jedna z hlavních tendencí současného filmu, který usiluje o maximální autentičnost, uvěřitelnost a pravdivost zde dosáhla nového vrcholu. Při sledování The Hurt Locker opravdu JSTE v Iráku. Bytostně cítíte, jaké to je mít neustále v zádech němé pohledy nevyzpytatelných a na první pohled lhostejných Arabů, jaké to je bojovat za někoho, kdo o to snad ani nestojí, je vám horko, je vám úzko, každou chvíli můžete zemřít, a přitom právě proto je každá vteřina vašeho života tak silná. Nevzpomenu si na film, který by se tak obratně vyhýbal všemožným dramaturgickým konstrukcím, zápletkám a mnohokrát viděným klišé, který by se ani náznakem nesnažil o dojemnost, nehledal ideje, smysl - a právě proto byl tak silný a pravdivý. Napětí se dá krájet i ve scénách trvajících bezmála dvacet minut, kdy jen parta vojáků pozoruje na poušti vzdálený dům s ostřelovačem. To vše díky dokonalému řemeslnému mistrovství - dokumentárnímu pojetí obrazu, dynamickému střihu, úžasně civilnímu režijnímu pojetí, nenápadné a přitom dramatické hudbě, objevným zvukovým detailům i jejich mixu - to vše s oprávněnými nominacemi na Oscara. A nad tím vším úžasná psychologická studie o závislosti na pocitu, že jen neustálá přítomost smrti dává životu smysl.

Byla nebyla tlupa chamtivých dobyvatelů, která se v honbě za jistou velmi vzácnou surovinou vydala na cestu do neznámých světů. Hlavní hrdina se pak na výpravě do divukrásné přírody tohoto krásného světa ztratil a byl zde objeven místní domorodou princeznou, do které se zamiloval. Zavedla jej mezi mírumilovné domorodce žijící v harmonii s moudrou přírodou, kteří si brzy a snadno získali hrdinovy sympatie, jakkoliv se vůči němu chovali vlažně až nepřátelsky (obzvláště jeden přední bojovník kmene, který si chtěl princeznu vzít za ženu). Vůdce bílých dobyvatelů byl naprosto bezcitný, hnusný a cynický padouch, který se nakonec rozhodl domorodce nemilosrdně vyhladit, aby získal jejich bohatá naleziště. V bitvě byl však nakonec po zásluze zabit - a láska zvítězila nad lží a nenávistí. Tak tak. Zkušební otázka - o jaký film se jedná? Správná odpověď - není to jeden film, ale dva. První se jmenoval Pocahontas, jeho mnohem výpravnější a dražší kopie pak Avatar. Ale pár rozdílů najdeme. Například v Avataru lítají navíc draci jako v Harry Potterovi. Domorodci z Pandory jsou modří a velmi vysocí, Indiáni v Pocahontas jsou hnědí a běžně vysocí. Avatar je 3D, Pocahontas jen 2D. Nicméně srceryvný doják o lásce sbližující různé světy, o bezcitných běloších, kteří v honbě za ziskem decimují nevinné a nebílé domorodce a věčnou krásu přírody vůbec, to vše zůstává stejné. Přesto dva body - za úžasnou výtvarnou pastvu pro oči téměř na úrovni Pána prstenů a technické novátorství. Pokud však tento film získá hlavní Oscary, bude to smutná výpověď o vyprázdněnosti a povrchnosti naší současné civilizace. Každý jiný z nominovaných filmů je po všech stránkách kromě efektnosti mnohem dál - i ten animovaný Up má v sobě mnohonásobně více moudrosti, hravosti, vtipnosti a hloubky.