sportovec

I disidentské hnutí má svou potřebu jednorozměrné - chcete-li agitační - polohy. Snaha obhájit židovství v jeho základních idejích s ohledem na holokaust je i v tomto případě základní pohnutkou autorského záměru. Realistické záběry antisemistické polské scény naší současnosti jsou svou syrovostí asi nejsilnějšími scénámi ZÁZRAKU. Pohnutky a širší souvislosti myšlenkového převratu, druhý základ autorského záměru, však postupně ve filmu převáží a poskytnou mu onen již zmiňovaný agitační ráz. Smysl, význam i vyznění poněkud divadelně zaměřené režie tak ztrácejí na účinku a ZÁZRAK jako film na přesvědčivosti.

Problémem tohoto druhu výpravných historických filmů je právě jejich snaha postihnout dobu, ke které se vztahují. Jméno velkého britského a evropského panovníka, filozofa na trůně, který na dlouhou dobu zastavil vikingský příval a vybudoval první historickou podobu moderní anglické státnosti, současně však i intelektuála, který dokázal prolomit unifomizující latinskořecký ráz komunikace a jako snad vůbec v dějinách moderní Evropy na konci tzv. temných století první tvořit v domácím jazyce, si takový přístup podle mého nejhlubšího přesvědčení zaslouží. Je na divákovi a jeho svobodném rozhodnutí, nakolik je či není ochoten na 2 hodiny filmu nastudovat potřebné údaje a souvislosti, bez jejichž osvojení se i dílo tak zdařilé mění v úmornou, nudou sžírající podívanou. Jinak ale společné evropské společné kořeny poznávat nelze, resp. jejich alternativou je úmorné odborné studium, vyžadující desítky a stovky hodin, fakticky násobky již zmíněného "filmového" času. Problémem tohoto druhu výoravných historických - a nejen historických - filmů je tedy míra naší ochoty a příipravenosti se vzdělávat či a rozvíjet anebo naopak stagnovat v sytě sebestředné, ale také dosti bahnité, jen zdánlivě idylické bezproblémovosti.

Jedna z nejosobitějších a nejpůvodnějších českých kapel s úspěchem navazuje na odkaz Osvobozeného divadla a Semaforu Šlitrova a Suchého. Platí to pro kvalitu textů i hudby právě tak jako pro jejich úctu k mateřštině, kromobyčejnou tvořivost, jež až s chlapeckou jásavostí užívá radost ze hry, potěšení z místy až lehce dětinských nápadů, i hlubinně skrytou úctu k základním mravním hodnotám a odkazu národa a jeho avantgard. Skutečnost, že to všechno se děje v rámci jakéhosi odskoku od profesionálních aktivit každého z bratří, je až fascinující. Snad právě proto nejsou vyčichlí, snad právě proto vždy mají čím oslovit, snad právě proto si mohou vybírat s takovým vkusem mezi opravdu špičkovými hosty. Jspu přitom ovlivněni i současností (JÁ NA TOM DĚLÁM). Špička zkrátka zůstává špičkou. (Ví-li, že špičkou chce opravdu být, že na to má, a má-li odvahu jít cestami, jimž není nic vzdálenější než okamžitý krátkodechý konjukturální úspěch.)

Látka - dramatizace velkého ruského autora jasnozřivě předjímajícího dramata krvavé minulého století, jež muselo opakovaně podstoupit evropské i světové lidstvo, - je režisérem Schormem uchopeno s nevídanou suverenitou a bravurou. Kdo zná jevišťátko Činoherního klubu, nevychází z údivu. Vejde se na něj totiž možné i nemožné. Suverenita představitelů mužských postav nepřekvapí; jsou to lidé, kteří tehdy byli osou souboru a jejich proslulost i prostřednictvím filmové a televizní tvorby byla enormní. Spíše bych proto upozornil na představitelky ženských postav: Janu Preissovou, která se tehdy z naivek právě v tomto představení s úspěchem přehrála do věkově zralejšího reportoáru, a snad ještě více opomíjenou dnes zesnulou Libuši Geprtovou; její výkon v roli zdánlivě uměřené a odtažité Káti je snad ještě o poznání zralejší a propracovanější. Tento Dostojevskij do PEREL ČESKÉHO DIVADLA zkrátka patří plným právem.

V kontextu seriálové tvorby devadesátých let, vysílaných především na obou "lehkých" televizích NOVĚ a PRIMĚ, patří tento bavorskoněmecký seriál k tomu zajímavějšímu a místy i podnětnějšímu. Postava policejního komisaře z německého podalpského maloměsta (Füssen, Tölz, Garmisch-Partenkirchen-Ga/Pa ?) na jižním okraji mnichovského jihoněmeckého velkoměsta přesvědčuje paradoxně o jednom: že středoevropská identita se zdarem přetrvala půlstoletí totalitních a autoritativních režimů a že povaha a zvyklosti, které ji charakterizují, si uchovávají svou stálost a nenapodobitelnost. Řada výroků-hlášek českému polistopadovému prostředí přímo "voní": "Bene," upozorňuje staromládeneckého obtloustlého kriminalistu na nevybíravé vyjadřování jeho matka, "vždyť ty mluvíš jako komunista". A komisař přímočaře odpovídá: "Jako komunista? A proč ne? V tom případě ale jako bavorský komunista!" (cituji po paměti a velmi orientačně více po smyslu než po přesnosti obsahu). Bavorství ostatně z tohoto seriálu přímo voní: ze zdí místního vikářství, z kotrmelců místní krajské vlády, z tuctové provinciálnosti tamější radnice, z tuposti podřízeného policisty, vedle nějž by si příslušník předlistopadové VB připadal zřejmě právem jako kreativní jedinec. BIG BEN zkrátka nabízí tolik, kolik nabídnout může: aniž by předstíral hvězdnost, vypovídá o mnoho víc, než zpravidla podobné seriály (BERGDOKTOR) nabízejí.

Ve všech zásadních bodech mohu souhlasit s Radkem 99. Steklý vyvinul maximální úsilí, aby co nejplastičtěji zachytil závěrečný díl švejkovské anabáze, dal mu co nejplnokrevnější filmový tvar a současně vytvořil prostor pro celou řadu buď slušných, nebo i pozoruhodných hereckých kreací (mimo Hrušínského tu exelují např. Beneš, Krampol, Marvan, Nedbal a mnoho dalších). Zašlý svět někdejší podunajské monarchie tu ožívá v celé své problematické slávě krausovské "Kakánie". Pojetí titulní postavy je vyhroceno až do poloh přímé protidynastické rezistence; pominuta je postava jednoročního dobrovolníka Marka (to je asi největší daň době vzniku tohoto díla). Myslím, že Hašek by se při pohledu na toto filmové ztvárnění rozhodně nenudil a Hrušínského fragmentární pojetí švejkovské postavy by minimálně pochopil, když už by jím nebyl nadšen. Myslím, že zatracovat toto filmové dílo ve jménu velmi pomyslných absolutních estetických kánonů by bylo krajně zpozdilé. Mluví totiž do naší současnosti právě tak jako kdysi, kdy bylo právem spisovatele svobodně a po svém se vyjadřovat k ožehavým otázkám doby. V každém případě je HLÁSÍM i dnes mimořádně vděčným diváckým zážitkem.

Myslím, že i v tomto případě měla Česká televize šťastnou ruku. Feministický předchůdce MARYŠI Mrštíkových vyniká ostrým pohledem na titulní hrdinku, její šarm i velkorysost, ale také rentgenováním živých potíží tehdejší slovácké vesnice. Ženská velkorysost se rozbíjí o mužskou partnerskou malověrnost a - jakkoliv frázovitě to zní - o nepřízeň doby a poměrů. Zajímavý vhled hra nabízí v případě českých agrárních gastarbeitrů v dolnorakouské nížině. Z postav, ve hře ztvárněných, určitě vyniká Dagmar Veškrnová, nic dlužna však své pověsti nezůstává ani Jana Hlaváčová v roli potenciální Eviny tchyně. Režijně i autorsky se tu podařilo navzájem skloubit výrazný slovácký dialekt, přechod mezi tehdejším městským i venkovským světem a "ty nahoře". GAZDINA ROBA je mimořádným nadčasovým dílem s plnohodnotnými živými postavami; totéž lze říci i o její vinohradské divadelní inscenaci.

Pokus o zachycení mravního dilematu v zdánlivě bezkonfliktní době rokokových dam a pánů - v r. 1776 byl již Mozart úspěšným skladatelem - je s ohledem na průvodní okolnosti (dobu vzniku a mládí režiséra) - jistě nadprůměrný. Nadprůměrný však ještě zdaleka neznamená kvalitní. Bez ohledu na řadu velmi dobrých scén a výborných hereckých výkonů - k Preissové a Třískovi je určitě nutné přídat Marka Vašuta a zejména skvělou Andreu Elsnerovou - místy drhne děj, živený ne zcela plnokrevným scénářem, a jako poněkud didaktické se jeví i celé vyústění filmu. V mnohém to platí o závěrečné scéně, v níž naprosto nesmyslně zběh, jemuž je velkoryse nabídnuta možnost úniku, umírá; bez ohledu na původní autorský záměr vyznívá toto dějové vyústění hluše a prázdně. Takže souhlas s charakteristikou, že se jedná o jeden z nejlepších historických polistopadových filmů, má současně hodně daleko k přitakání ke kvalitě srovnatelné s domácími hranými filmy šedesátých a osmdesátých (místy také sedmdesátých) let.

O Angličanech se v Česku traduje, že slynou smyslem pro jedinečný černý humor; v ostrovním státě se údajně mezi tou částí obyvatelstva, která se dostala do soustavnějšího kontaktu se střední Evropou, má přetřásat jedinečný český smysl pro černočerný humor, v jehož černotě bledne i anglická humorná variantní čerň (suchost). Nedoceňovaný Zdeněk Podskalský, který tu naznačil i svůj scénáristický talent-kvalitu, se mohl opřít o skvělý manželskoherecký tandem vyvážených špičkových osobností, herců opravdu velkých výkony a schopnostmi, ne mediálním ruchem kolem současných českých televizních tuctových mýdlových seriálových vat typu ULICE, a tak se zázrak, jiskření dialogů i nehraná chuť a elán, které do svých kreací Abrhám a Šafránková mohli a chtěli vložit, opravdu měl kde vyřádit. To půvabůplné řádění leze pod kůži i dnes. Má ještě jednu přednost: při jeho zhlížení nás oprávněně mrazí. V zádech.

Celkový počet hodnocení i nepočetnost komentářů a jejich poměrná bezradnost naznačují, že starobyle natočený takřka šedesát let starý film vyvolává nevyslovené rozpaky celého fóra. Že Gregory Peck patří k absolutním hereckým světovým špičkám, se zdá být nesporné. Že režisér Ronald Neame tu dosáhl zenitu svých schopností a scénáristka Jill Craigiová dokázala Twainův satirický nadhled žensky citlivě rozvést, v jistém smyslu dokonce vychutnat a navíc vystupňovat v působivých výstupech vstřícně pojaté staropatriarchální dvorné mužnosti předminulého století, je rovněž zřejmé. Ano, naše doba, současnost, v níž žijeme, má své kořeny a poměrně přesné časové ohraničení v ropných šocích sedmdesátých let a nástupu tzv. postmoderny. Ale ještě minimálně první polovina padesátých let alespoň navenek žila v nostalgii 19. století a v nostalgizující idylizaci doby, která sice uměla být sociálně krutá, nepoznala však takřka půlstoletí (měřeno pamětí a rozměry průběžně pociťovaného lidského života dneška zhruba 70-80 let) válku; to všechno vystresované Evropě i Americe let 1914-1951 připadalo jako ztracený svět, jako kulisa dobra, ráje, který je nenávratně ztracen. Teprve v takto celostně pojaté paletě ekvipáží, krásných šatů a starosvětského humoru doceníme nejen Peckův výkon, ale i neméně dobrý výkon jinak neznámé Ann Gudrunové v roli Peckova ženského protějšku. Americký hřebec, sedlaný suchou britskou ostrovtipnou noblesou, se proto ani divákovi, ani autorům nevzpírá ani dnes. A proč by konec konců také měl?