AloeB

Zpočátku bych chtěl všechny velectěné kritiky v čele s kalibry jako verbal nebo Toren, které mám obyčejně docela rád, upozornil, že fakt, že seriál má poněkud šedší paletu než jiné projety a že je tam víc košil a obleků než nechutných latexových kostýmů ještě neznamená, že má jakž takž hlavu a patu, protože jakýkoliv smysl je to nejvýraznější, co seriálové Secret Invasion tak zoufale chybí. Už jsem se smířil s tím, že jediný jakžtakž chytrý thriller MCU je Winter Soldier a jediným přínosem ke komplexnímu world-buildingu je Wattsova trilogie Spider-man: Home alone, nicméně tento nový přírůstek do rozpadajícího se vesmíru nesahá po kotníky ani Winter Soldierovi z Wishe nebo Black Widow. Tajná invaze měla ohromný potenciál nabídnout paranoidní špionážní thriller, který využije seriálového média na maximum a bude si v již dříve představeném vesmíru hrát s očekáváním diváka a s nečekanými odhaleními. Mimozemšťané, kteří se vydávají za známé lidi, je vděčné téma; možnost využít prakticky jakéhokoliv (pokud to budget dovolí) již známého superhrdinu je velmi lákavá a Nick Fury Samuela L. Jacksona je jedním z mála světlých momentů v již zmíněném filmovém vesmíru. I proto se mi dělá špatně z toho, že jsme namísto toho nedostali ani průměrný či lehce podprůměrný marvelovský standard, ale líně napsanou sračku  největších rozměrů, která si půjčuje snad ve všech filmových či seriálových klišé, která se neštítí levných dialogů jak ze scénáristické školy pro začátečníky a jejíž největší zvrat je odhalení jediného přítomného člena Avengers jako člena mimozemšťanů. Ještě poměrně nedávno si James Gunn natočil v rámci toho čehokoliv, co DC aktuálně je, jen tak mimochodem mnohem lepší tajnou invazi (navíc s postavou s komiksů, která nikoho nezajímá), která i přes svůj komediální žánr byla mnohem napínavější, dramatičtější a osudovější než tento výblitek. Výblitek, který měl v castingu Samuela L. Jacksona, Bena Mendelsohna a Olivii Colmanovou; který měl za sebou x let budování filmového vesmíru a s tím související nesmírné množství prvků, kterých mohl libovolně využít; a který měl příležitost konečně předvést, že Marvel je i pro lidi nad 12 let. Selhání seriálu mě nesmírně mrzí, nesmírně děsí, ale vlastně i celkem těší, protože je to jen další z mnoha zklamání, které dřív či brzy ponoří tento nesmyslný pláštěnkový trend do minulosti.

Výprava velrybářská se možná nezdařila, o seriálovém počinu to však neplatí, protože minisérie The North Water je ve svém žánru mistrovským kouskem. Idea je zdánlivě banální, námořnická výprava, kde se zřejmě něco podělá, ale tato banalita je v pěti epizodách rozpracována do extrémně misantropických rozměrů, až je to líbivé. Je jasné, že nejde jen o další dobrodružství na moři, v tomhle případě jde především o cynický výsměch nám samým. Hlavní poselství je, že lidé jsou zlí, bacha na ně, což ostatně ilustruje i úvodní citát německého představitele pesimistické filosofie Arthura Schopenhauera: The world is hell and men are both the tormented souls and the devils within it (v originále: Die Welt ist eben die Hölle, und die Menschen sind einerseits die gequälten Seelen und andererseits die Teufel darin.), který je v podstatě jediným perfektním popisem celého seriálu. Seriál nevěří v cokoliv, co se v lidštině nazývá lidským, a odosobňuje své lidské figurky co možná nejvíce. První, co v seriálu slyšíme i vidíme, je pohlavní styk; tedy to, co je pro nás tou největší (zvířecí) přirozeností; s prostitutkou, což vylučuje jakoukoliv lásku. Název první epizody, Behold the Man (Ecce Homo, Hle člověk), parafráze biblického Piláta i cynického Nietzscheho, nám v duchu druhého jmenovaného v kontrastu s prvním jmenovaným říká, že to, co sledujeme (hned v prvním scénách zosobnění ďábla v postavě Henryho Draxe), je čirá reprezentace lidství. V následujících epizodách pak velrybářská výprava zvýrazní mnoho těch nejčernějších odstínů lidskosti, od znásilnění přes masakr zvířat až po vraždu či zločin pro peníze. Čím více do extrému zachází, tím více prezentuje vůli lidské bytosti čelit či přežít v nelidských podmínkách. Zasazením většiny děje do překrásného arktického prostředí, pro které mám osobně silnou slabost a stalo se výraznou součástí mého kvalitního zážitku ze seriálu, má navíc seriál možnost nechat rýmovat divokou nezkrotnost lidí s nezkrotným a divokým krajem bílých ker, ledovců a polární zvěře. Zároveň nechává kontrastovat primitivní život Inuitů se zkaženou civilizací, činí tak však bez patosu a bez ušlechtilé idealizace divochů. O to víc zde však vyznívá prezentace kruté pravdy o tom, že člověk je jen součástí koloběhu života, v němž obvykle dominuje ten nejsilnější, a bohužel není na zemi dominantnějšího zvířete než člověka náležejícího civilizaci. Jestliže úplně první scéna seriálu tedy představila tvora druhu homo sapiens sapiens, tak ta úplně poslední byla ukázkou vztahu tohoto druhu k ostatním obratlovcům - zastoupených druhem ursus maritimus v berlínské zoo. Postava Patricka Sumnera je možná protagonistou a skrze svůj prožitek během seriálu toto chápe jako důsledek negativní lidské činnosti, ale zároveň i on se stal tím o kterém mluví Hobbes: Homo homini lupus (zároveň název třetí epizody), jelikož v potravním žebříčku převýšil Baxtera. Dá se tedy říct, že realizace naší vlastní zvrácenosti není její omluvou a trpící duše je zároveň ďáblem. Kromě těchto filosofických sraček má seriál i dechberoucí záběry severních moří a Colina Farrella, takže je to samozřejmě povinnost. Mě nadchl též proto, že jsem tady teď mohl se zvráceným pocitem realizace psát, že lidé jsou mrdky. Mrkněte na to, fakt!

Detailní náhled do postupně upadajícího teatro de vagabundos rámovaný vzpomínkami nespolehlivého vypravěče Carlose Galvána, který idealizuje nejen končící období, ale i význam a důležitost vlastní maličkosti. Film poctivě referuje o tom, jakou zkázu způsobil film divadlu, též však může být pokládán za svědectví rozpadu individuality ve střetu s molochem populárního mainstreamu.

Původní El beso de la mujer araña od Manuela Puiga pohází z období divokých politických změn Reorganización Nacional a samotný film byl natočen rok poté, že se Aršentina jakžtakž vrátila do normálu. Spjatost s místní situací je v Kiss of the Spider Woman patrná, nicméně vzhledem k tomu, že nevypráví okolnosti špinavé války, ale osobní příběh dvou vězňů, který by se mohl odehrávat za jakéhokoliv jiného režimu, tak může snímek nabídnout kvalitní zážitek i bez hlubšího poznání problému - ostatně s podobnou historickou skutečností měla či bohužel stále ještě má zkušenost většina současných zemí. Na osobní rovině jde pak o střet dvou zrcadlících se světů - mladého odbojáře Valentina vězněného pro vzdor vůči režimu a bezstarostného a citlivého homosexuála Molinu odsouzeného za sexuální činnost s mladistvými. Typicky s vývojem post-boomové literatury v Jižní Americe pak film z knihy přebírá Molinovo převyprávění dějů filmů, čímž přidává do narativní stránky kinematografické vrstvy (jak je vidno např. u Nony Fernández) a obecně propojuje literaturu s filmem (též třeba u Fernanda Valleja). Filmové zpracování je pak vlastně jen návrat ke kořenům knihy, jakkoliv se z těch několika filmů vyprávěných v knižním originále objeví v celé kráse pouze propagandistický snímek o lásce Francouzsky a nacistického důstojníka - zřejmě částečně (jakože dost částečně) založený na snímku Paris Underground z roku 1945. V samotném filmu je úsměvné sledovat všechny ty portugalské nápisy vzhledem k jazyku originálu, ale ona hádám není moc sranda natáčet si v 80. letech film v Jižní Americe. Zvlášť takový, který je skutečně povedený. Jako tento. Který, jak zmiňuji výše, je založený především na interakci dvou protipólů a chytře napsaném vztahovém vývoji okořeněném o nacistický film a trochu diktatury.

Jakkoliv mohou někteří považovat třetí Strážce za nejslabší díl, tak za mě James Gunn uprchl upadajícímu kolosu Marvelu s noblesou a tento poslední příspěvek do omalovánkových Star Wars je toho tím nejupřímnějším důkazem. Oproti jiným filmům universa je znatelná, že režisér je zručný řemeslník a oproti poslednímu Thorovi je zřejmé, že má pan režisér cit a soudnost. Díky tomu mohl vystavět přehledný příběh, kde skoro nic není navíc a který neslouží jako zbytečná superhrdinská onanie, ale jako skutečný film. Je sice vidět, že Gunn postupně ztrácí cynismus a stává se vřelým normiem (ale ostatně si teď [už zase] našel ženu, tak se asi nelze divit, že se drží při zemi), takže něžné a milé scény o lásce a nezabíjení jsou na denním pořádku, ale upřímně než aby mě toto otravovalo, tak jsem to považoval za krásný fakáč trapné brutalitě jiných superhrdinských filmů, kde sice nesmí téct krev, ale škody na životech, které působí samozvaní hrdinové destrukcí prakticky všeho kolem sebe, jsou zcela očekávatelné. Strážci Galaxie se překvapivě nebojí ušpinit, ale zároveň si jsou podivným způsobem vědomi, že zabíjení není OK. Ostatně celé vážné téma snímku se točí kolem smrti nedokonalých tvorů, zabíjení zvířat a sem tam proběhne nějaká ta genocida celé planety. Toto ústřední téma mi upřímně nepřijde nijak objevné, ale motivace záporáka, který baží po dokonalosti, ne proto, aby jí dosáhl, ale because he just hates things the way they are, což v konečném důsledku jde ruku v ruce s ústředními tématy Gunnových snímků o jedincích nepochopených společností. Ačkoliv tedy závěr není nijak zajímavý, tak je v tomto kouzelný. A úplný konec, kdy Peter (asi konečně) dojde klidu, dává (když už nic jiného) krásný pocit zadostiučinění. Až je škoda oznámení na konci potitulkové scény o tom, že Legendary Star-lord will return. Dejte mu už klid, chudákovi. Plusové body za úvodní logo Marvelu se Strážci galaxie, za malé mývaly a za záchranu zvířecích vězňů. Též za to, že režisér neměl strach své postavy nechat žít. Mínus za přílišný idealismus (hlavně v poslední scéně s tancem, to bych radši sledoval, jak tam někde v postranní ulici prodávají kokeš), Draxe jako tátu a de facto absenci Rocketa jako ústřední postavy.

Filmy Pedra Almodóvara se sice točí v podivném kruhu známých motivů, především těch sexuálních, přesto však je každý z jeho filmů, obecně plných homosexuality, transexuálů, incestu, režisérů, podivných romancí a vyhrocených momentů, jedinečný, totéž lze pochopitelně říct i o La ley del deseo. Homosexuální láska je zde popsána ještě čistěji než u známého antinatalisty a nihilisty Valleja, polygamie je zde vítanou normou a závěr je ve svém duchu podivně zvráceným způsobem romantický. Kriminální zápletka je již tradičně bizarní, drive jí dávají postavy dvou zcela odlišných vyšetřovatelů. Lokace jsou zcela přirozeně krásné, atmosféra osmdesátých let je jedinečná. Zákon touhy možná není nejlepším režisérovým filmem, nicméně je jistě hodný shlédnutí, pokud divák přistoupí na obskurní hru, v níž se na odiv vystavuje ono pověstné španělské esperpento.

Jestli mám v české literatuře k někomu tak řečený love-hate relationship, tak je to rozhodně s tím nejzbytečnějším a nejukecanějším spisovatelem Hrabalem, jehož styl je nezaměnitelný a jeho díla vskutku povedená. Předlohu Perlička na dně neznám, ale minimálně jednu ze zde zpracovaných povídek jsem rozhodně četl v Pábitelích, kde ovšem nejspíš nepatřila k mým nejoblíbenějším. Ke jmenované čtené sbírce mám negativní vztah, na druhou stranu knižní Anglického krále zase miluji a k filmovým Postřižinám vzhlížím s nejasností, také se mi líbily některé čtené ukázky z Příliš hlučné samoty a zcela se ztotožňuji s Hrabalovou poznámkou k úloze knihy, ergo: pořádná knížka není pro to, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku. Filmové Perličky na dně jsou tak dalším příspěvkem v mém bouřlivém poznávání tohoto burana a v podstatě vzato účel pořádného filmové díla skutečně splnily, protože bych jmenovitě Menzelovi a Jirešovi chtěl naplácat a pak žádat zpátky peníze, byť se látky chopili s umem a grácií. Mimo jejich povídky se mi však ostatní, především druhá od Němce a Schorma, celkem líbily, podobně jako již zmiňované Obsluhoval jsem anglického krále jsou typicky hrabalovské a přesto dávají smysl, v barthesovské terminologii (která je vzhledem k fotografičnosti hrabalovských narativů více než vhodná) mají ono punctum, které snímek potřebuje, abych od něj neodklopil oči jako od stovek jiných. V případě povídky z nemocnice jde o onen mrazivý a přesto neskutečně civilní závěr s ošetřovateli a rakví; v případě Domu radosti jde o tu barevnou hravost a o obrazovou kreativitu, která mě neskutečně nalákala na přečtení si předlohy (což bych byl i přes hrabalovský red flag ochoten podstoupit). Perličky na dně nejsou špatným filmem, to jen já nejsem schopný oprostit se od funkcionalistického dědictví kulturního západu a tak se v Hrabalově galerii vjemů, obrazů a obecně (asi) obyčejného života snažím hledat něco víc. Ale chtít tohle, tak si můžu jít zaonanovat ke Kunderovi, že? A nechat Hrabala být, protože dobře vím, že je o něčem jiném.

Neznalost knižní předlohy mi brání posoudit kvalitu adaptace, ale co se týče filmu samotného, mám z něho poměrně dobrý pocit. Možná mi pouze učarovala madridská společnost první poloviny 20. století a proto snímek nadhodnocuju, ale oni všichni ti literáti, umělci, prostitutky a podvodníci mají své kouzlo nějaké zašlé minulosti, které navíc doplňuje těch pár výjevů z Madridu té doby. Není to ani moc o ději, je to spíš o vnímání momentů a postav - něco, co se na umění obecně stále ještě učím. A ona ta mozaika toho španělského úlu je asi nejlepší forma, jak tuto vybranou společnost zobrazit. La Colmena možná nepatří k nějak výjimečným filmům, zřejmě se na ni již nikdy nepodívám, ale nelze říct, že bych litoval toho, že jsem ji viděl.

Místy až nepříjemná epizoda. Představa, že by lidstvo mohlo dosáhnout až takového stupně odosobnění a oduševnění, je těžce děsivá, ale fakt, že se dost možná v tomto bodě již nacházíme, je mrazivé. To už by si jeden radši hodil provaz. Nebo přeřízl tepnu kusem skla. Ale lze to očima vstříc anonymního animovaného davu? Koncept a sdělení Černého zrcadla je až brakově přímočaré, ale od toho hádám zrcadla slouží.

Přijde mi, že seriál si v postmoderním duchu utahoval z různých kinematografických žánrů. Proto moc nechápu rozčarování hodnotitelů tady. Mě stop-motion animace učarovala.