AloeB

Tímto filmem jsem si možná uvědomil, jak nízké dávám vlastně české kinematografii kredity. Nepochybuji sice, že točí skvělé filmy, ale obvykle na ně nemám chuť. I na Úsvit jsem šel spíše se skepsí, která se ovšem velmi rychle proměnila v nadšení. Zpočátku za to mohla delikátní práce s kamerou, příjemné záběry a velmi kvalitní práce jak s lokacemi, tak barvami. Později jsem si začal všímat plynulého dávkování příběhu, který se nutně nežene vpřed a ačkoliv prakticky postrádal napětí, budoval ho kvalitně. Rušila mě hudba v akčních scénách, která přehlušovala dialogy postav. Ústředními tématy jsou fluidní genderová identita a postavení ženy ve společnosti 30. let minulého století. Možná se nemusí zdát zajímavá, příliš zapadající do množství podobných motivů v umění dnešní doby a až zoufale se snažící křičet do světa. Přitom jde o velice komorní film, který i něco tak (slovy filmu) exotickému, jako je hermafroditismus, ukazuje jako něco naprosto přirozeného. Asi nejvíc jsem si užil ostrý kontrast motivů vyšetřování mrtvého dítěte - jeden utilitární a ryze politický, druhý humanistický. Hlavní postava Heleny, kterou hraje Eliška Křenková, je velmi příjemná a sympatická hlavní postava, což je v podstatě její jediná kritika, protože oproti ostatním charakterům, které často vystupují z očekávaných rolí, je ona nezkaženou čistou prorokyní současných progresivních idejí. Což je samozřejmě fajn a není to zas tak velký anachronismus jako mikina nebo bomber.

Hranou Barbie s Margot Robbie v hlavní roli jsem neironicky očekával až od jeho oznámení a pak jen litoval, že jsem ji v den její premiéry nestihl navštívit ve společenském obleku s černou kravatou. Až měsíce po premiéře jsem ji konečně, vyhýbaje se veškerým spoilerům, stihl a ještě týden si ji nechával v hlavě, protože jsem se na hodnocení prostě necítil. Je totiž zřejmé, že Barbie je pecka, nicméně zde by bylo možné polemizovat o tom, zda mé silně pozitivní hodnocení tohoto snímku není dáno čistě jen obrovským těšingem, s nímž jsem film očekával. Objektivně lze totiž říct, že ačkoliv byl pro mě film v mnohém balzám pro duši, užil jsem si valnou většinu scén, rozplýval se nad nápady a dočkal se svého očekávání, nicméně toto doprovází možná poněkud zbytečné zmatení, co z filmové Barbie cítím. Jde o naprosto triviální otázku, co se tím básník snaží říct? Tedy ono asi není úplně složité rozklíčovat, co konkrétně geniální Greta Gerwig tematizuje, Barbie by se možná dala označit za jeden z nejženštějších filmů na světě se vším možným, co ženství (cokoliv ženství vlastně je) přináší. Jenže v době psaní předchozí věty si nejsem jistý, zda to myslím vážně a zda Barbie toto kritérium, včetně všechno toho ženství skutečně naplňuje. Protože on je to také možná únik z naivního dětského světa (reprezentováno rozhodnutím Margot Robbie v závěru), tvrdá antikapitalistická satira (jak poněkud nemotorně upozorňují mnozí, reprezentovaná v nákladném filmu s předraženými herci pod značkou velkovýrobny panenek), ale také poukázání na to, jak jsou děti více a více zahlcovány "dospělými" tématy (na pubošky [jasně, na pubošky, ale aj tak, jak říkají dědci z maloměsta, v jejich věku jsme žrali hlínu]) namísto toho, aby si hrály s panenkama (nebo příhodněji k jejich věku, zajímaly se o stejně nedospělé [a občas bohužel i dospělé] borce). Mně osobně přišla nejhravější kritika patriarchátu, která byla viditelná už od začátku ve zjevně nefunkčním statusu quo, kdy muži hrály druhé housle a sloužili spíše jako další ze zábav pro Barbies. Příchod Kena do skutečného světa byl pro to jednak geniální kvůli možnosti kritizovat stále přetrvávající patriarchální podhoubí ve společnosti, tak i pro rozvinutí reverzní situace, kdy Goslingův Ken dostane možnost prožít si s ostatními Keny maskulinní revoluci (paralelně s tou femininní z našeho skutečného světa) a nastolit jeho vytoužený patriarchát. Zde mám trochu problém. Jestliže jsem dosud chápal film jako plivnutí si do tváře machistům, kterým musel být status quo zcela nepříjemný, neboť de facto obrátil historické postavení pohlaví naruby; tak radikální změna, kdy Ken somehow vygumuje hlavy všem Barbie a v řádu momentu nastolí patriarchát jde v rozporu s mojí představovanou paralelou a víc mi přijde, že to jen podporuje genderové stereotypy (což je hádám podpořenou i samotnou [pod]zápletkou, kdy Barbie poštvou Keny proti sobě). Budiž, pak je toto ovšem jen provokativní satirická hyperbola, což je stále fajn, ale jejíž smysl mi pak vyzní spíš povrchově, než když se do toho člověk hluboko zaboří. I přes tento můj problém spojený asi především s rychlým nastolením jiného režimu (Ke[o]ndom) - kdyby s takovou vervou budovali revoluci naši soudruzi, to by bylo - a s random vymytím mozků zůstává film stále přes svoji tematizaci dětské panenky velmi dospělým. Jednak samozřejmě kvůli celulitidě, gynekologovi, pohlavním orgánům a thinking about dying, ale především kvůli zdánlivě kýčovitému rozhodnutí odejít do skutečného světa (a vykašlat se na Kena). Je to samozřejmě nerealistické odejít jen tak a dobrovolně od Ryana Goslinga, ale jde přeci jen o fikci a satiru. Na závěr jen dodám, že herci výborní, Allan boží, vizuál nápaditý a nádherný, kapitalista v podání Willa Ferrella poněkud zmatený a zbytečný, honička v Mattelu kazila dojem skutečného světa a duch Ruth v podání Rhey Perlman zajímavý odkaz. A jak se všude hovoří o té scéně se starou paní na zastávce, ta má své kouzlo a má tam být. Amen.

Je mi jasné, že mi ve filmu muselo uniknout spoustu motivů a odkazů pevně spjatých s dobou, o které snímek pojednává. Přijde mi však zřejmé, že se Danton (respektive původní divadelní hra Stanisławy Przybyszewske: Sprawa Dantona z roku 1929) snaží být komplexním pohledem ne nutně na dané období, ale obecně na otázku svobody, lidských práv a nutnosti diktatury. Usuzuji tak především z refrénovité scény ze začátku a konce filmu, kdy je malé dítě nejprve dogmaticky nuceno opakovat slova z Deklarace práv člověka a občana zpaměti: Les hommes naissent et demeurent libres et égaux en droits. Les distinctions sociales ne peuvent être fondées que sur l'utilité commune., což je v závěrečných scénách zopakováno před občanem Robespierrem hned poté, co si jakobín uvědomí, že lid za sebe nemůže rozhodovat a monarchii má pro jeho vlastní blaho nahradit další diktatura. Svědčí tomu i vykreslení samotného Dantona jako obhájce ideálů svobody. Samotný člen kordeliérů se v první části filmu moc neukazuje, perfektní Gérard Depardieu v nejlepších letech je ovšem v druhé části, která výrazně zpracovává jeho zajetí a následný lynč, využit natolik kvalitně, až z toho dostal řádný chraplák. Ve filmu se několikrát objeví pomrknutí na tvorbu malíře Jacquese-Louise Davida, který ve filmu načrtává i Dantonovu popravu.

Asi bych neměl být fanoušek příběhu, kde levný zvrat zachrání brakový postup, ale zde se mi to zdá skutečně jako polehčující okolnost, protože ona brakovost tak nějak k bestiálnímu a brakovému zábavnímu parku asi nutně patří. White Bear předvádí extrémní potrestání pro ty, kteří se dopustí extrémního zločinu a divák by si měl najednou uvědomit, že je mu neskutečná dehumanizace Lenory Crichlow nepříjemná, neměl by si však dokázat obhájit snížení jejího trestu, protože malá roztomilá holčička na videu. Kondicionál používám, protože si nejsem jist, jak moc se efektu daného dilematu podařilo docílit.

Když se druhá Sestra náhle objevila, byl jsem mírně překvapen, protože jsem netušil, že na předchozí produkt by někdo chtěl navazovat. Tradičně jsme s kamarádem zašli do kina, abychom si z toho dělali prdel, a vzhledem k tomu, že to bylo pokračování skoro identické se svojí starší sestřičkou, tak k tomu byly patřičné důvody. Zde je nutné zmínit, že první film stál na spoustě velmi lákavých prvků - neotřepaný vizuál démonské jeptišky, tajemný klášter v rumunských lesích, kde je ukryto prastaré zlo; řádové sestry radši páchají sebevraždu, kterou se před Bohem zatratí, než aby byly v kontaktu s tímto démonem; tajemný kněz vyslaný z Vatikánu a sestra s pevnou vírou a vizemi - zní to jako lahůdka, výsledek byl, pokud si pamatuji, lehce průměrný. Dvojka tuto identitu zdánlivě neměla (neviděl jsem trailery), během filmu mi přišlo, že se na ni snažila navázat. Výsledek byl tak na půli cesty. Některé cool motivy se vrátily, jiné se znovu objevily. Z Valaka se tu stává trochu komická postavička, která sice sem tam někoho zabije, ale vždy se nechá hrozně random zahnat. Korunu tomu pak nasazuje jeho naprosto stupidní  démonova honba za další relikvií, kdy je jasně vidět, že se americký blockbuster, byť hororový, bez McGuffinu prostě neobejde, protože očividně Amíci nechápou nic jiného než to, co se může vlastnit. Démonovi to sice dává alespoň nějakou motivaci, protože obecně motivace bubáků ke strašení je v Conjuring sérii kapku pochybná, přesto však netuším, kdo považoval za dobrý nápad nechat démona se bažit po nějaké svaté relikvii. To už je fakt úroveň Gargamela, který se vždycky nechá zahnat a neustále zbytečně prahne po Šmoulech jen proto, abychom se mu na konci epizody mohli vysmát.

Jde o šílenou přehlídku neskutečných debilovin, jimž vévodí rozkošná, ale totálně blbá reportérka, která by si pro záběry nenechala jen koleno vrtat, ale klidně se vrhnout do pokoje plného nepříčetných zombíků, protože to prostě bude na Primě!!! Celá zápletka založená na pochybné televizní show, u níž by mě zajímalo vidět i jiné díly, protože kromě jistých nejmenovaných žánrů mě k ní moc další témata nenapadají. Jistě, já rozumím, že stylizování do materiálu natočeného na televizní kameru přináší kromě dobré výmluvy na nízkou kvalitu obrazu i jistou dávku nadsázky, protože normální reportérka a normální kameraman by už dávno odhodili své nářadíčko, bez nějž se očividně běhá mnohem líp, a starali by se o obvykle zcela nepodstatné věci - jako třeba o vlastní život. Logice nepomáhají i takové drobnosti jako holčička v sekundě po odhalení konvertovaná do zombíka, uzavření objektu bez jakéhokoliv vysvětlení nebo hasič, který zůstal na bytě sám se stařenou, která předtím bez výrazné námahy odrovnala statného policistu. Obvykle takto horory kritizuji - hádám, že oprávněně - protože z očividných důvodů zde bývají postavy úplně retardované (ačkoliv samozřejmě nevím, jak bych se já choval v baráku plném zombíků, tato zkušenost mi kapku chybí - ale všechno je jednou poprvé), ale v případě REC si dovolím jedno velké ale, protože svůj účel levné hororové zábavy to i přes svoji pochybnou strašidelnost plní, jednotlivé hororové propriety (zabijácká stařenka, pád ze schodů, strašidelné dítě, tajemný medik v ochranném obleku, náhlé scény zombíků na schodech, pouta, děsivý pokoj s krucifixy a výstřižky z novin či  samotná závěrečná scéna prostě vytvořily poměrně přijatelnou atmosféru. Dovedu si představit, že na nějaké chlastačce by film vzbudil úspěch. Nemohu říct, že jde o můj nejoblíbenější film od Balagueró, nicméně hrdě hlásím, že pokračuje ve svém béčkovém a poněkud znepokojivém stylu.

Na Black Mirror si cením faktu, že příběh jeho protagonistů v něm hraje druhořadou roli, protože se seriál zaměřuje především na detailní představení fikčního světa, který zde obvykle plní hlavní úlohu a s jehož pomocí je reflektována jednak děsivá představa možné budoucnosti a jednak naše vlastní lidské slabosti. The Entire History of You je tohoto skvělým příkladem. Pomocí Zrn (Grains) ukazuje čím dál větší závislost člověka na monitorování prakticky čehokoliv, v současnosti je to více než patrné, jelikož to, co není na instagramu jako by se nestalo (což mě připomíná, že jsem ještě nepostnul storíčko z neděle [je středa]). Zde si vždycky rád připomínám, že se toto může projevovat v ochabování našich mozků, jelikož ztrácíme potřebu pamatovat si věci, které můžeme mít uložené v mobilu (či jiném elektronickém zařízení) - vždyť si sami přiznejme, kolik si dnes pamatujeme, e. g., telefonních čísel. Epizoda toto krásně znázornila jednak tím, že se na sebe postavy při setkání sotva vzpomínaly (Oh, yes, Liam...); tím, že si musely přehrávat momenty s ostatními, aby se vůbec rozpomněly, o koho šlo; a též až šílenou závislostí na přehrávání si úplně zbytečných momentů jen pro účel demonstrace nějaké skutečnosti (vzpomínka na koberec proti náhodné fotce oběda z mobilu, kterou ukážeme raději, než abychom skutečnost řádně popsali - a vyjadřovací schopnosti jdou do prdele). Vzhledem k mé profesi mě toto extrémně děsí a snažím se s tímto bojovat, byť marně, protože občas nějaké to storíčko přidám a kávičky v kavárnách si pravidelně fotím. Patrná je též reflexe současné naší závislosti na pornografii nebo domácky natočených materiálech. Mimo obecnou reflexi ohrožení moderními technologiemi zvládá epizoda na jedničku i část o lidských vlastnostech, kdy drama žárlivého manžela a očividně nevěrné manžela přivádí až do extrému. Závěr epizody má pak jasné poselství naznačené už v úvodní konverzaci s Helen, které čínský perverzák nechal vytrhnout Zrno - má jít o vzdor člověka proti zotročujícím technologiím. A to je krásné.

Mutiny on the Bounty si diváka získává jednak fascinující prací tvůrců, kteří již v roce 1935 vystavěly obdivuhodné kulisy námořního příběhu, do nichž si často netroufají i současné filmy (a proto je námořních filmů tak málo) a zároveň poctivě odvyprávěným dějem, který si nezakládá na příběhu (v němž kapku pokulhává) jako spíše v atmosférické výstavbě celého dobrodružství na moři - od verbování náhodných opilců v hospodách by press gangs do různých činností na lodi až po samotnou vzpouru. Oslní též část na Tahiti, která je exoticky kouzelná, byť trochu pokulhává na směšném obsazení bílých herců do role domorodců (jasně, pochybuji, že v té době mohlo být tolik, e. g., maorských herců dostupných v Hollywoodu, ale považuji za vhodné toto kritizovat stejně, jako kritizuji afroamerické obsazení v současných bijácích odehrávajících se v evropském středověku). Obzvláště náčelník domorodého kmene působí jako nějaký bavorský strejda s bříškem. Nechci snad tvrdit, že to na kvalitě filmů ubírá (jako očividně ani herci tmavé pleti neubírají na kvalitě současným filmům), ale z hlediska alespoň touhy po dosažení nedosažitelné autenticity to vždycky rád zmíním. V závěru je sice nutné dodat, že celý konflikt na lodi je značně idealizovaný a z kapitána dělají kapku zbytečně velkého padoucha, nicméně především v závěru u lodního soudu to překvapivě funguje.

Svatba sice tak na spadnutí, že by i Relatos Salvajes mohly závidět, namísto zběsilé divokosti však sází La Novia na velmi pomalou a poklidnou filmařinu - čímž se hádám velmi vzdaluje od divadelní předlohy, která by snad měla mít spád. Poklidné tempo rozhodně není na škodu, neboť ho tvůrci vyplňují překrásnými a nápaditými záběry, za které by se nemusela stydět ani vysokorozpočtová produkce. Dějově jde však jen o jednoduchý milostný trojúhelník, který kromě opravdu krásných herců, opravdu krásných scén a opravdu krásné sexuální scény moc nového nenabízí. Španělský temperament je zde na rozdávání, španělský patos bohužel také. Pro potěchu duše určitě stojí za to film vidět, opakovat jej však zřejmě nebudu.

Drákulových filmů jsem příliš neviděl a knížku teprve rozlouskávám, nicméně z toho, co znám, mě až Coppolův Bram Stoker's Dracula přesvědčil, že skutečně sleduji hodnotné dílo, že skutečně sleduji nějakou kinematografii a že veškerý upíří fenomén není založen jen na kravinách a jedné dobré knize. Coppola nabízí všechno, výborné herecké osazenstvo, v čele s Anthonym Hopkinsem jako Van Helsingem a Winonou Ryderovou jako Minou, Gary Oldman v roli titulního krvesaje samozřejmě taky ujde; podmanivé a atmosférické scény, od příjezdu na hrad až po temná zákoutí Londýna; těžký nádech gotického románu 19. století; střídmé a kvalitně zpracované erotické scény a velmi pečlivé budování světa i nálady. Při sledování jsem to miloval.