Dikaiarchos

„Řekni mi pravdu.“ Usilování o pravdivost vlastního nitra, vztahu i společenství dá sice fušku, ale zkusme na to rezignovat: po čase zjistíme, že není čemu a komu důvěřovat. Příhodný snímek do dnešní postfaktické éry! A kromě toho Ovoce řve, až mu hlasivky jódlují, že FILM je jedním ze šlahounů UMĚNÍ, a tudíž MUSÍ blažit a jitřit smysly a mysli. Důsledek rezignace na tuto tezi je zřejmý: poklimbávající vědomí tvůrců i vnímatelů.

Kdybych byl s revolverem u spánku nucen pojmenovat ideu snímku, vyhrkl bych, že byl (mj.) o spáse (nikoli v religiózním smyslu slova, probůh). Není-li člověk v nejvyšším stupni zoufalství schopen v sobě či kolem sebe nahmatat jakýkoli druh záchrany (neuznáme-li sebedestrukci za svého druhu spásu), může spása přijít jedině jako zásah zvenčí, prostřednictvím jiného člověka. Nejen člověk člověku vlkem, ale i spasitelem. A jelikož zbraň u hlavy nemám, jako bych nic nenapsal; budu si jen šeptem v duchu o filmu mudrovat. Co vím jistě, je, že Grandrieux je jedním z velkých spasitelů mých filmových synapsí.

Zvláštní, zvláštní, ne ten film, ale to, jak jsem v jeho úvodu polotrpěl pod návalem rozčepýřených záběrů, abych v závěru, kdy se film stal pro oko podstatně libější, na tu počáteční rozčepýřenost home videa s vděčností vzpomínal. Proč to tak bylo, nemůže být tomu, kdo film viděl a prožil, nejasné.

"Jistě chápete, název říše Moře zapadajícího slunce nesmíme zrušit. (Akademie věd přišla na to, že Slunce de facto nezapadá). Zvyk je železná košile. Lépe zrušit Akademii věd."

Odtažité? Možná. Ale když ony vysněné cesty si nás začasté zkrátka drží od těla. Nebo my je?

Slov netřeba, myšlenek netřeba. A člověk? Ponechme jej v pouhé latenci. Přesto jako vnímatel jsem se nemohl zříci svého člověčenství a dík filmu se nemohl nevydat výš, hlouběji, vzad i vpřed a v pomalém tanci kosmologie a múz si nepovšimnout vlastních myšlenkových reakcí a náhle zejících pocitů – od kantovského úžasu po bázlivé chvění. Ano, redundantní komentář až hanba; ale právě lhostejnost podstaty Spícího lůna (nejen) vůči těmto větám mě fascinuje.

„Těšil“ jsem se, že jdu na klasický český film současnosti, pro nějž je typická nevýrazná, nenápaditá kamera (a její lhostejnost k detailu, zvláště pak lidské tváře), plytké a nadbytečné dialogy, redundantní peripetie, vtip za každou cenu, režisérská nesoustředěnost, doslovnost; zkrátka divák musí z kina odcházet pobaven a s vědomím, že ví, co si má myslet. Když jsem po chvíli zjistil, že se má očekávání nenaplňují, začal jsem trnout, kdy dílo sklouzne k filmovému čecháčkovství. Zdá se mi, že nesklouzlo a že režiséři předkládají dospělý, záživně nasnímaný film pro ty, kteří se chtějí zamyslet nad pojmy jako spravedlnost, pomsta, odpuštění, ale i nad českou minulostí a českou povahou. S tou se pojí i větší míra škarohlídství a věčné hledání much, jenže mně se dnes na filmu Staříci – sám nevím proč – žádné mouchy hledat nechtějí.

Plnokrevné čtyři hvězdy. Na první pohled zábavná hříčka (a čím déle trvá, tím je zábavnější), při detailnějším ohledání jarmuschovské varování (možná už s křížkem po funuse?) před současným dvojím nebezpečím - ohrožením planety a naší humanity. Což o to, jako by režisér skrze postavy říkal divákovi, tohle je jen svévolná realita mého filmu, ale liší se ve své podstatě od reality vezdejší?

Tak třeba právě takto, neotřele, vtipně i mrazivě, se dá zlomit hůl nejen nad obyvateli Štýrska, ale potažmo (možná) nad celým lidským rodem.

Nový Bi Gan v novém kině Edison; na toto pozdní filmové odpoledne, před projekcí deštivé a po ní slunečné, se jen tak nezapomene. Ale kdo ví, jak neúprosný čas a svéhlavá paměť s tím nyní čerstvým dojmem naloží.