blueskin

slaboučký thriller s politicko-konspirační zápletkou nehodnou člověka polanského renomé. herecké výkony jsou na úrovni ochotnického divadla. vážně nevím, co na tomhle filmu všichni vidí.

První sérii hodnotím plným počtem hvězdiček. Druhé série se bohužel nastavené laťce nedaří ani přiblížit. Na vině je především přesun pozornosti ze skutečně dramatických postav na postavy spíše doplňkové. Pro mě osobně tak původní seriál skončil nejpozději třetím dílem druhé série a zbylé díly jsem už zhlédl jen z povinnosti a bez velkého zájmu.

nic není staršího než včerejší zprávy a předvčerejší sci-fi.

zoufale nevtipná komedie na úrovni lidových divadelních frašek. zjevně mám o filmovém humoru zcela jinou představu než většina místního osazenstva. celou dobu trvání filmu jsem se vlastně jenom těšil na scény s kristinou törnqvist, jejíž role karin měla nejblíže k charakternímu herectví a vyčnívala tak z okolního řachandového marasmu.

ani sympatické hlavní postavy v čele s přirozeně krásnou jekatěrinou fedulovovou nedokážou vyvážit poněkud slaboduchý scénář téhle komedie. poté, co se k maximovi náhodou dostane mášin mobilní telefon, následuje sled pokusů o jeho předání zmařených různými, zpravidla však nepříliš přesvědčivě vysvětlenými okolnostmi. do toho se rozpadají vzathy obou protagonistů, kteří tak z logiky romantických komedií neodvratně směřují do náruče toho druhého. nic víc režisérský debut oxany byčkovové nenabízí, snad jen neokoukané exteriéry současného petrohradu, to mi však na 85 minut filmu přijde trochu málo.

zajímavá, byť poněkud dlouhá koláž týdeníků, propagandistických snímků a dalších archivních materiálů týkajících se tématu atomové bomby.

film z kategorie "na jedno použití". vše podstatné se o snímku dozvíte z doprovodných textů, prožitek ze sledování to ale kupodivu nekazí. boyle dokázal odvráti hrozící nudu pomocí nečekaných filmových i vyprávěcích technik - nejvíc na mě zapůsobila scéna, v níž si aron povídá sám se sebou v roli moderátora a zároveň hosta zábavné talk show. přesto mi to na celovečerní film přijde dost málo. v komentářích se tu často zmiňuje pád do ticha, který u mě ve srovnání se 127 hodinami vítězí na plné čáře.

na rozdíl od kormákurova opusu hluboko nenabízí spodní proud jednoznačného hrdinu. kolektivním hrdinou je tu celá posádka rybářské lodi a v přenesném smyslu všichni islandští rybáři, kterým ásgeirsson vzdává svým filmem hold. právě v tomhle širokém záběru je ale největší slabina snímku - každý člen posádky má sice svou psychologickou charakteristiku, ta se však málokdy stihne projevit v nějaké smysluplné akci. jakmile se totiž v ději objeví něco zavánějící příběhem, přesune se pozornost na jinou postavu a její mikrosvět. ve výsledku tam máme plnou loď potenciálních dějových rozbušek (nejvýrazněji se nabízí vztah mezi očepičkovaným mladíkem a kapitánovou neteří), místo nichž se nám však dostane jen poměrně nevýrazného upšoukávání.

když forma převálcuje obsah, nezachrání film ani spojení šarmu jeny malone a chloë sevigny. premisa snímku se zatajováním smrti matky hlavních hrdinek slibuje dusné drama na způsob betonové zahrady, ve skutečnosti jde ale o hodinu a půl dlouhou zkoušku divákovy trpělivosti. doporučuju přečíst si některé recenze na rotten tomatoes, kde se to hemží výrazy jako "pretentious", "empty eye candy" nebo "cinematic purgatory". po zhlédnutí 80% filmu jim musím dát za pravdu a nijak mě nemrzí, že mě stažený torrent o zbylých 20% připravil.

solidní konverzačka pro čtyři herce a... ale ne, to by byl přece jen moc velký spoiler. počáteční matný dojem umocněný nesehnatelností jakýchkoli titulků u mě postupně ustupoval ve prospěch čím dál tím většího zaujetí. katarzí v podobě narušení pečlivě budovaného intimního prostoru nečekaným návštěvníkem si mě pak savelson omotal kolem prstu. bod navíc ode mě dostává za to, že odolal pokušení dopřát svým postavám happy end a film ukončil prakticky tam, kde ho před 100 minutami rozjel.