Enšpígl

Ikonický filmy z Austrálie. Mám dojem, že když se řekne Austrálie, vybaví se klokani, opera v Sydney a Krokodýl Dundee. Určitě v Austrálii vznikly umělecky kvalitnější snímky, ale co naplat, krásné exotické prostředí, nádherná Linda, charismatický Paul, uvolněné zábavné dialogy i scény dělají zázraky. Jednu výhradu však přeci jen mám, to co jsem napsal platí absolutně jen na první polovinu, druhá část, když se prostřídá exotické přírodní prostředí Austrálie za velkoměstský život v NY ztrácí na atraktivnosti. Především díky začlenění třetí postavy a tím zdůrazněným romantickým faktorem příběhu, který má v sobě snad všechny možné vztahové klišé. V letňáku s pivem v ruce, ale bude Krodýl Dundee pořad skvělá svěží zábava.

Kontrast velkoměsto versus australská divočina se v druhém díle přilepil na tuctovou kriminální zápletku a stejně jako v prvním díle i nyní mě bavila více ta australská část, kde se využívá exotické prostředí k "likvidaci". Nejedna se o žádné hardcore představení, vždy je na prvním místě nadhled a humor s trochou akčním kořením. Na Linde s Paulem je vidět jak jsou do sebe zamilovaný a spolu jim to velmi sluší.

Nepovažuji za příliš šťastné, že humor byl postaven na infantilnosti hlavního hrdiny, takovou podbízivost americkému publiku si Mike fakt nezaslouží. Své světlé chvilky film měl, ale nebylo to nic, co už jsme neviděli v podobném ladění v předchozích dvou dílech. Zvláštní, že Linda stárne, ale Paul ne.

Námět výborný, zpracování rovněž, problém je v tom že v tom filmu bylo tolik citově rozmrdanejch lidí, že bych musel být Člověk v tísni, abych ke všem měl stejně silné empatie, čímž, ale neříkám že to na to na mě nezapůsobilo a konec mě nesejmul.

Tohle je zrovna film, kde rozumím kladnému i zápornému hodnocení. Film rozhodně nenabízí žádné tempo a klidně by si mohl dát do znaku šneka. Ani nějaká dramatická - akční či válečná zápletka ve filmu nebydlí, přesto tenhle biják neodstřelím. Aron Wilson si k navození atmosféry a dramatických situací nepomáhá ani efekty, ani emotivní porcí dialogů, dokonce se vzdal i hudby, všechno vsadil na kameru, na hereckou schopnost vyjádřit momentální situaci či emoce řečí těla a očním pohledem, pokud přistoupíš na tenhle způsob filmařské prezentace a nečekáš překážkový sprint džunglí, přestřelky, souboje nebo uměle vytvořené emotivní situace, máš docela velkou šanci si film užít.

S Australskou kinematografií se zatím jen nesměle očicháváme, ale i tak jsem už viděl docela dost filmů (3) od Rolfa De Heer, vlastně se dá říct, že pokud se dívám na australským film je velká pravděpodobnost, že je od Rolfa. Tenhle chlapík se ve svých filmech zaměřuje na původní obyvatelstvo Austrálie a nejinak je tomu i v Charlieho zemi. Pro pocit smutku a deprese se stačí vžít do pocitů a srdce Charlieho a je vystaráno. Příjemný pokoukání to rozhodně není, když si uvědomím, že někdo žije od nepaměti ve své zemi, pak do ní přijede někdo jiný a vnucuje tomu původnímu bez absolutní pokory a respektu svůj styl života. Charlieho mě bylo líto a docela by mě zajímaly ohlasy bílých Australanů na tento film.

Ať o tom přemýšlím jak chci, převládá u mě pocit nevyužitosti. Hlavně po emotivní stránce je to věčná škoda, protože námět byl parádní. Přišlo mě to jako kdyby se tvůrci nemohli rozhodnout zda to bude víc "ha ha ha" a nebo "tak to je drsný". Film se jmenuje Šťastná míle, jenže právě pocity štěstí jsem z toho necítil. Přišlo mě to jako film, kde herci v poušti moc dobře vědí, že po klapce naklušou na catering dají si ledovou tříšť a pak budou pokračovat v natáčení. Na drama málo dramatické a nulově emotivní, na komedii málo vtipný. Jako oslava skupinového chození na sluníčku výborný, jako film průměrný.

Divácký zážitek je postaven na souznění s rodiči, kterým se v australské přírodě náhle ztratí miminko a oni se musí vyrovnat nejen z jeho ztrátou, ale i se zdegenerovanou společností. To, co na první pohled vypadá jako velmi silné téma bohužel působí emočně velmi odtažitě a jen díky skvěle civilně hrajícím hlavním představitelům filmu nedošla pára.

Nejkrásnější na lidském životě je lidský život, všechno ostatní je navíc. Mimo poslední větu tohoto filmu, ta by měla být součást každého lidského života.

Poutníci a kouzelníci jsou můj druhý bhútanský film a opět od režiséra Khyentse Norbu. Tentokrát jsem byl nejvíc okouzlen z exteriérů, protože himalájská příroda je tak krásná, až se tají dech a modlím se, ať se nesplní slova pana režiséra o stavbě McDonaldů a dalších civilizačních sraček v tak nádherné krajině. Příběh má dvě dějové linky a ta minoritnější má nádherné obrazové kompozice, ale divácky mě příliš nesedla. Mě by se prostě líbilo, kdyby to celý bylo zaměřeno na Dondupa a vliv okolí a jeho spolupoutníků na jeho myšlení a rozhodnutí. Respektuju právo tvůrce vyprávět příběh podle svého, ale má verze by se mně líbila víc