BoredSeal

Dost jsem se nudil, banální texty, pro diváka rozmazleného South Park: Peklo na zemi a Annette minimum hitů a vizuálně nepříliš nápadité.

Po všech stránkách ještě lepší než první série, scénáristicky i herecky vypilované. Brian Cox si užívá větší prostor pro jeho postavu na max.

Krimi, které tvůrčí chyby maskuje kvalitním obrazem. Velmi nedůvěryhodní policajti i jejich představitelé a vůbec celá vyšetřovací linka; divně použité mikropříběhy postav, které spíš ruší vlastní příběh a odvádí pozornost jinam). Fatální je ale chyba odhalit pachatele hned v úvodu, když by přitom bylo zajímavější si hrát se záhadou než mučit diváka vyšetřováním a psychologicky ztraumatizovanými vedlejšími figurkami, které jsou stejně jen křovím k tomu, čím chtěl režisér podusit diváka.

I když sleduji filmy Lopezové zpravidla jako guilty pleasure, musím konstatovat, že v tomhle filmu vypadá padesátnice skvěle a ironicky by se jediná z týmu mladších kolegyň kvalifikovala na pozici striptérky, neboť narozdíl od ní se slečny neobtěžovaly vůbec dřít kvůli roli na figuře, natož skutečně něco s tyčí na pódiu předvést. Problém průměrného příběhu, který bych nenazval komedií, je jakési poselství, že se nebohé ženy živící se svými křivkami projednou rozhodly sexuální vykořisťování klientům mužům vrátit a proto vlastně všechny ty krádeže a částečné travičstí mají být v pohodě, ale bohužel se u takhle dementního pseudofeministického vzkazu světu kroutím v křečích. Stopáž je navíc trochu moc dlouhá, protože se film jako zapálený obhájce snaží kriminálnice polidšťovat veselými párty s babičkou nebo zdůrazňováním mateřského citu k dcerám.

Scénárista a režisér si vypůjčil herce z komediálních pecek kolegy Boreho Dagtekina, ale Nightlife nemá tak rychlé tempo, originální nápady a nahuštěnost hlášek jako obvyklé hity s Elyasem M´Barekem v čele. Na největší kinohit rok v německých kinech má taky velmi nezajímavou obrazovou stránku.

Minisérie o životě kdysi důležitého módního návrháře nemusí být vůbec nuda. Parta okolo Halstona byla zajímavá a tvůrci vše pojali jako příběh kreativce, co bral módu jako umění. Jako většinu lidí mě přilákalo obsazení Ewana McGregora, který seriál suverénně táhne a pravděpodobně dělá z nesnesitelného narcise víc sympatického člověka (představte si, že by hrál Obiwana Kenobiho osobností Halstona, to by byla jízda!), ale charizma mají i ostatní herci představující klíčové osobnosti okolo Halstona typu Liza Minnelli nebo sexy modelka Elsa. K dobrému pocitu ze seriálu přispívá rozumný počet epizod a viditelně dobrý rozpočet, který se projevuje ve výpravě - ať jsou to dobové songy, móda nebo velkolepě designované prostory, daří se dobře vytvořit iluzi doby.

Třetí série je v podstatě klasické netflixovské plýtvání časem diváka. Zpomalí, nadhodí pár postav a motivů, které nakonec nevyužije nebo zahodí a kromě řady často nedostatečně zajímavých dlouhých rozhovorů s nezajímavými postavami, které by si na papíře zasloužily stejný osud jako život Spectorova třetího dítěte, se soustředí se dál na polidšťování Andersonové, v první sérii prezentované jako chladná praktická vyšetřovatelka pokoutně bojující v šovinistickém Belfastu za ženskou emancipaci, zde jako dojatá empatická policajtka, která nese na zádech bedra celého světa. Zredukovat to tak na dva tři díly (což platilo i na druhou sérii), bylo by to v pohodě. Přestože především závěrečný díl prezentuje správný styl krimi seriálu, cítím se při myšlenkách na strávený čas u ne tak výživného seriálu podobně nadšeně, jako osoba v posledních minutách šesté epizody.

Úplně obyčejný film o posledním školním dni, kdy se pár lidí jde opít a zhulit se, hledají párty, kde si možná vrznou, jen jsou tam všichni navlečení do hadrů ze sedmdesátek a jezdí tam nádherné bouráky. Filmoví nadšenci ocení budoucí známé tváře s tradičně výrazným Konafym. Jenže je to jeden z těch filmů, které jsou o ničem a přesto z něj má část publika hřejivý pocit u srdce za to, že jim připomněl něco, co v životě zažili nebo přáli si zažít, a já tentokrát do této části publika nepatřím.

Nepříliš závratné drama jak z červené knihovny, kde část příběhu díky dobrým hercům zřejmě vytušíte už během úvodu. Poutavou výtvarnou stylizaci kazí digitální duchové a můry a absentující horor. Závěrečná titulková sekvence dodá příběhu chytrý dovětek - vydavatel už tentokrát možná spokojený bude, diváci ale čekali víc.

Režisér stvořil vizuálně a melodicky líbivý výlet do šedesátých let v Soho, ale bohužel k tomu nedodal slíbený horor - vlastně "horor" je to až v závěru díky poselství, to fakt mysleli autoři vážně? Vizuál na mě už tak v polovině přestal fungovat, jelikož si nemyslím, že 60´s byly skvělý a italské horory mám nastudované dost na to, abych se nedojímal z "žánrových poct". Tíseň jsem cítil jen z přítomnosti Eloisiny spolubydlící a z osudu chudáka černocha a jeho doživotní psychické a fyzické trauma, protože vsadil na bílého koně. :)