rikitiki

Sportovní snímek o tom, jak prorazí outsider, tentokrát dívka v mužském družstvu, mi znechutila Rani. Ona je zoufalá komička. Jediný způsob, jak se snaží dosáhnout legrace, je křečovité přehrávání. Aktéři se chovají dětinsky a sportovní tématika zcela ustupuje milostné lince, kdy si mladý muž vynucuje rande vydíráním. Takže ani ten moc sympatií nevzbuzuje. Jediný moment, kdy jsem pookřála, byla vydařená parafráze na taneček SRK ze snímku Dilwale Dulhania Le Jayenge – a to včetně toho tyrolského kloboučku.

Hlavní hrdina je tak nesympatický spratek, který dětinsky a vztekle háže své neúspěchy na všechny kolem, až mi zprotivil celý film.

Nadějné vyhlídky v Kašmíru přidaly, kromě příběhu o (ne)opětované lásce a ochraně před ní i za cenu sebezničení, ještě místní krvavý konflikt a podařilo se jim to spojit hladce. Bohužel si ale příběh neudržel napětí ze začátku a motivy se zúžily na jediný – milostný. Přičemž postupně získává ze strany mladého muže nepříjemně stalkerský nádech. Až legračně pak kamera i režie upozorňuje na to, jak má Aditya Roy Kapoor hezky vypracované tělo, takže se pořád promenuje po svém ateliéru polonahý. Nezvládli ani výtvarnou stránku, kdy hlavní hrdina má být nadějný umělec, ale jeho výtvory jsou jeden kýč vedle druhého a navíc je očividné, že každý z těch kousků dělal ve skutečnosti jiný výtvarník. Anebo ty hrůzy koupili někde na tržišti.

Těkavý způsob vyprávění prostřednictvím skypu doplňuje velmi výstižně povahu nejednoznačného vztahu dvou, kteří se teprve hledají. Odcizující forma komunikace na dálku, kdy se navíc ani jeden nesoustředí plně na svůj protějšek, ale poskakuje internetem od tématu k tématu, postupně odhaluje, že dívka i mladý muž směřují každý někam jinam a jejich společná budoucnost je nejistá. Popravdě, kdyby byla společná, asi by nebyla šťastná ani pro jednoho z nich. Jednoduše natočené, dobře napsané: solidní počin!

Z každého záběru čiší lacinost a lenost. Měla jsem pocit, že si scenárista své dílko po sobě ani nepřečetl, jinak by tam nemohly být takové nesmyslné skoky, násilně přidávané scény, které na nic nenavazovaly a ke konci spousta mikro motivů, které nikam nevedly. Princezna bez výrazu, rytíř sice s pořádnými plachťáky, ale zato bez herectví, Hanzlík v převleku za papouška a Lukáš Vaculík statečně se snažící hrát hromotluckého macho rytíře, ale on na to prostě není typ. Tahle pohádka se nepovedla. Což by nebyl žádný zločin, kdyby z ní jasně nevyplývalo, že tady se nikdo ani nesnažil, aby se povedla.

Jednička byla bláznivina pro jednoduché zasmání, dvojka není nic jiného než …. prostě pokračování. Snaha ještě jednou se přiživit na osvědčeném titulu. Přitom ale (kromě vnadné Penelope) nic nemá. Možná úvodní střelba na Justina Biebera potěšila jeho fanoušky (jaký to má jejich idol smysl pro humor), i odpůrce (konečně ho někdo sejmul!). Pak už neexistuje ani příběh a ani jediný vtip. Je to trapné a zbytečné.

Zklamání z úvodu, že vidím další zaměnitelný indický film o dohazování, se vytratilo s pokračujícím příběhem. Místo infantilní zábavy najednou vypuklo drama a to dokonce obstojně zahrané. Zejména Abishek Bachchan se tentokrát vytáhl a zamilovaného muže, který si je jistý svojí volbou, zahrál suverénně. Akorát ve scéně, kdy spolu s Aishwaryaou padají po rozbahněném srázu, se v některých momentech neubránil úsměvu. I když měl vypadat vyděšeně, tak nedokázal zastřít, že ho natáčení na bahnité skluzavce bavilo. Konec sice není žádné překvapení, ale zahřeje. Manžel psychopat mu dodá trochu koření.

Film někdy trochu nevážnou formou vypráví o vážných věcech. Mladému páru nechtějí dovolit příbuzní sňatek, protože každý z nich je jiného původu. Zní to jako prkotina, kterou by se zamilovaná dvojice nemusela nechat rozhodit a prostě spolu bez požehnání rodiny žít, jenomže snímek docela dobře vykresluje, proč je soulad rodin důležitý, a jak může ovlivnit i relativně pevný vztah. V tomhle ohledu je obecně platný pro celý svět, nikoliv jenom pro Indii a její specifika. ___ Alia Bahtt hraje rozpustilou dívku a umí se přepnout i do smutné nebo naštvané polohy. Arjun Kapoor je o poznání horší, vsází jen na smutné pohledy plyšového medvídka. ___ Snímek o předsudcích si utahuje z kulturních stereotypů národnostních povah, pro mě je ale varováním: Pandžábce nikdy nebrat. Za první, jsou hrozně na peníze. A za druhý, mají příšerný tchýně.

Nadchl mě způsob vyprávění. Setřená barevnost, zvláštní úhly pohledu, dramaticky podaný příběh s nejednoznačným koncem. Zatímco první film Sarkar byl hlavně gangsterkou o zradě a vyřizování účtů, tenhle snímek přináší zpochybnění dosud jednoznačného postoje hlavního hrdiny. Na konci mafiánské šachové partie, kdy místo figurek padají pod stůl skuteční lidé, už není tak neotřesitelně přesvědčen o svém způsobu života a metodách, které volí. Hořké, trpké, smutné finále, kdy mu nezbývá nic jiného než pokračovat. Málokdy je pokračování lepší, tady tomu tak je.

Amitabh je tady přímo rozkošně otravný dědek, který svými nároky a hypochondrií nenápadně tyranizuje dceru, takže jí nedovolí žít vlastní život. Přitom je evidentní, že i když na sebe urážkami jen srší, mají se přesto rádi. Otcova úporná zácpa je metaforou vztahu s dcerou, který se zasekl a způsobuje oběma jen trable. Cesta z Dillí do Kalkaty se stane peklem, na jejímž konci možná čeká vykoupení. Zahráli to všichni moc pěkně, včetně vykuleného taxikáře Irrfana, který celé to rodinné drama nejspíš pomohl rozseknout, ale Amitabh jednoznačně vede. Je na zabití, ale i k zulíbání.