D.Moore

"Nemáte déjà vu?" - "Podívám se do kuchyně." Stoprocentně milý film s naprosto úžasným Billem Murraym. Jeho reportér Phil je sice jeden velký chodící sarkasmus, ale je to sympaťák a naštěstí pro něj a pro diváky i dost inteligentní člověk, který velmi dobře pochopí, jaké výhody všeho druhu mu hromnicová časová smyčka přináší, a okamžitě je začne objevovat a využívat. A je radost se na to dívat. O trochu menší radost je sledovat, jak si naopak Phila vyhledávají nevýhody smyčky a jak jeho počáteční cynický údiv a málem klukovské řádění pomalu střídá deprese a odevzdanost - ovšem pozor, i to je pořád vtipné! Takže nezbývá než mu držet palce, držet palce a držet palce, no a ačkoliv je moralizování pravděpodobně to poslední, oč téhle komedii jde, stejně si z ní nakonec můžete leccos užitečného odnést. Stačí chtít.

Minulý film byl trochu jako Drsný Harry, tenhle je spíše jako (třetí či čtvrtá) Smrtonosná zbraň. Velmi, velmi, velmi komediální a s dobrými akčními scénami. Shaft je na tom ve vztahu k synovi podobně jako Indiana Jones v Království křišťálové lebky, akorát že Shaft samozřejmě není Indy, a tak jsou jeho postupy a otcovské rady poněkud, řekněme, motherfuckerovitější. Film má švih a dobře vypadá, navzdory trochu ošoupanému příběhu mě nenudil. Nejstaršího z rodu Shaftů ale mohl do děje klidně zapojit dříve, byla by ještě větší legrace.

Nadhled a švih to mělo jen první půlhodinu a například akční scéna z Kolumbie (vonící poctivou kaskadéřinou) byla super, ale jakmile se děj přesunul do Prahy, kde zůstal až do konce, byl to průšvih za průšvihem korunovaný směšností v podobě českého komparzu, který se očividně nesnažil vůbec o nic.

Nové verze příběhů, které nepřinášejí nic navíc, ale naopak to známé zjednodušují, nemám rád. Tohle je ten případ, protože jediným pro mě zajímavým přínosem je obsazení Ellen Page, jinak nic. Chvíli jsem si říkal, že to nebude remake, ale pokračování, a že Kiefer Sutherland bude hrát tutéž postavu jako v originálu a noví hrdinové najdou jeho frankensteinovské poznámky, ale to jsem si bohužel přál zbytečně moc. Sutherlandova postava byla nakonec zbytečná stejně jako film - není vyloženě špatný (kdo nezná originál, bude asi spokojenější), ale je zbytečný.

Líbila se mi ta myšlenka, že obdivování "zábavného" násilí může velmi snadno vést k násilí opravdovému, pokud člověku nebo zrzavé panence chybí rozlišovací schopnost a pokud mu z jistých důvodů přeskočí. Nová Dětská hra mě tím potěšila stejně jako pečlivějším (na poměry hororu o vraždící hračce tedy rozhodně) vykreslením dětských (ano, je jich více a je to dobře) i dospělých postav nebo velkým finále, které mohlo být klidně ještě větší. A ke kladům rád přidám ještě hudbu od Beara McCrearyho, která se mi zdála prostě fantastická - prakticky pořád si pohrává s melodií hračky Buddiho, kterou složil také McCreary, a je to velmi zábavné. Ostatně jako celý film. Původní Dětské hře se vyrovná.

Obsazení mi dávalo naději, upoutávka jí velký kus vzala, no a s filmem samotným je to podobné - úvodní scéna se záchranou sebevraha nebyla špatná, zbytek už (na pár výjimek včetně muzikálové vložky) ano. Nepovedlo se to, o vtipech lze mluvit hlavně v uvozovkách, o tom, že to nakonec vlastně ani nedává smysl, je zbytečné mluvit úplně. A je to vážně škoda, protože Will Ferrell i John C. Reilly se do titulních rolí hodí a Hugh Laurie, Rebecca Hall, Ralph Fienness i úžasná Lauren Lapkus by určitě předvedli něco mnohem lepšího, kdyby jim to scénář dovolil. Mohlo vzniknout něco jako Není Sherlock jako Holmes s Michaelem Cainem a Benem Kingsleym, ale je z toho jen promarněná šance

Clooneyho skvěle hravá režie plná nápadů podle mě ne přímo zachránila, ale určitě trumfla Kaufmanův přece jenom tak trochu prázdný scénář. Sam Rockwell je ovšem úžasný jako vždy.

Málem jako od Johna Carpentera. Dobrý nápad, dobré provedení, béčková atmosféra, ale pořád se v ní dá najít i přesah k zamyšlení, jakkoliv přitažené za vlasy se to občas zdá. Proč ne? Navíc ten svět má rozhodně potenciál k rozvíjení, tak uvidíme, jestli se časem dostanu k dalším dílům.

Animace je tak úžasná, že jsem ji po chvíli už ani jako animaci nevnímal, naopak jsem se občas málem pozastavil nad tím, že ta zvířata mluví - to je zkrátka stoprocentní filmové kouzlo, nic menšího. Podobně mě naposledy ohromily třeba opice v nových Planetách opic, akorát s tím rozdílem, že tam to nebylo pouze o nich. Ve Lvím králi to už je výhradně o digitálních zvířatech a prý i o digitální krajině a vůbec všem, co vidíme (nechce se mi skoro věřit). Opravdu úžasné. Ale co by to bylo bez dobrého příběhu, že - v tomto ohledu se příliš neexperimentovalo a vsadilo se na osvědčenou jistotu, tu a tam rozšířenou o milé drobnosti (více prostoru pro Timona a Pumbu byl určitě dobrý tah), což vlastně platí i pro prověřenou Zimmerovu hudbu a písně Eltona Johna. Kromě několika dodaných "vtipů pro pokročilejší publikum" dělá ze Lvího krále dospělejší podívanou hlavně režie Johna Favreaua. S digitální kamerou by si mohl podobně jako Steven Spielberg v Tintinovi sice dovolit cokoliv, ale spíše se drží při zemi a žádné veletoče neprovádí. Vše vypadá jako natočené v opravdové přírodě s opravdovými zvířaty (za záběry pouště by se nestyděl Lawrence z Arábie), a když Favreau tu uzdu popustí, dočkáme se třeba úžasné scény s chomáčem chlupů, která pomrkává na Forresta Gumpa, nebo několika (v rámci přístupnosti) hororových pasáží. Zkrátka se to povedlo a zatímco novou Knihu džunglí jsem neměl od kina potřebu vidět znovu, v případě Lvího krále dost silně tuším, že to bude jinak.

Zajímalo by mě, jestli by všichni kritici "amerického patriotismu", kteří na tenhle film nadávají, byli tak ukřičení, kdyby hlavními hrdiny nebyli Američané, ale třeba Italové nebo Poláci. Myslím, že ne. Clintu Eastwoodovi je podle mě fuk, odkud ti kluci jsou, zajímalo ho jejich obyčejné hrdinství a to, kde se v prostém člověku vezme odvaha "něco prostě udělat". Spíše než oslavný chtěl podle mě natočit motivující film, a to se mu povedlo. Vlastní odvahu pak Eastwood ukázal, když do hlavních rolí obsadil přímo ty tři kluky, o kterých vypráví, a spolu s armádou různých hereckých koučů to zařídil tak, aby před kamerou vypadali přirozeně. Což se povedlo. Jejich obyčejné dětství a vcelku běžné starosti s volbou povolání a výletem po Evropě dost ostře kontrastují s tou vypjatou hrůzou ve vlaku, kterou Eastwood natočil svým typickým stylem chladného pozorovatele.