m4xp4yn3

Nymfomanka I. a II. jsou čtyři hodiny Larsova blbnutí. Lars von Trier's tribute to Lars von Trier. Během těch čtyř hodin zrekapituluje své vlastní dílo (odkazy na jeho dosavadní snímky jsou jednoznačné), zaexperimentuje si s filmovým jazykem (a opravdu - v Nymfomance si nevytyčil stylistické mantinely, jen jakýsi volný rámec, prostor pro mozaikovité vyprávění, ve kterém je každý dílek jiné barvy a materiálu). Díky nahodilosti vyprávěných událostí si mohl dovolit natočit extrémní nesmysly (scéna s černochy), dle libosti dávkovat humor, vysmát se klišé, ale i sám sobě, a použít vizuální prvky, které by v běžně pojatém filmu neměly místo. Nymfomanka je slepenec všeho, který díky Larsovým zkušenostem a talentu drží pohromadě. Pravidelné střídání vážnosti, odlehčení, dramatu, komičnosti, blábolení a erotična zabezpečuje neustálou stimulaci divákovy pozornosti. Měl bych i pár výtek. Zaprvé, Trýr se snaží do filmu zahrnout všechno. Nakusuje mnoho témat která nerozvede a zamázne je jednou "velkou" větou. To se týká především ústředního rozjímání Seligmana s Joe. Nedá myšlence prostor k rozkvětu. Zadruhé, Shia LeBeouf je mi nesnesitelně protivný. To se zde hodí v momentech kdy tak má působit jeho postava, on je však takový neustále. A zatřetí: zmiňovaná scéna s Umou Thurman mi nepřišla vtipná ani co by se za nehet. Jedna z nejsmutnějších scén Trierovy tvorby sklidila v sále salvu řachavého smíchu. Proč?! Vždyť přeci není nutné smát se kdykoliv, když některá z postav promluví ironicky. Trier nenatočil nic nového. Jen zkompiloval a přeuspořádal již řečené. Nymfomanka je zábavný i chytrý film pro středně otrlé publikum. A je tak okázale ne-artový, až je artový. Ze záměrné přemíry klišé a kýče vzniklo umění.

Tady končí prdel.

Celou dobu mě bil do očí rozpor mezi ambiciózností scénáře a skromností jeho zpracování. Scénárista chtěl napsat nového Amadea a pokrýt všechna velká témata (láska, rodina, ambice, závist, prcám ti starýho, smrt, pocení se v podpaží). Režisér, možná z důvodu nízkého svěřeného rozpočtu, dělal co mohl, ale velkofilm neporodil. Máme tu tedy další snímek, který chtěl být něčím víc, ale doplatil na ambici být něčím víc a nabídnout něco "meta" (scény z koncertů - nepovedený pokus o zobrazení čistého talentu pozvolna přecházejícího v šílenství jsou na rozdíl od Amadea bezzubé), místo čehož vznikla patlanice všeho možného. V paměti utkví výjimečný výkon Emily Watson, kterou v průběhu filmu střídavě milujete, pak nenávidíte, pak litujete, pak je vám protivná a pak ji zase litujete. Vše je sice vypočítáno scénářem a vám nezbývá prostor pro vlastní názor, ale Watsonová zvládá všechny rejstříky (a že jich je!) neuvěřitelně uvěřitelně. Ta holka by měla získat Oscara už jenom za ty nekonečně hluboký, tragický oči. Rachel Griffiths nijak nezaostává, jen jí její role nedovoluje excelovat tak ostentativně.

Sedmá pečeť mi nepřišla příliš podnětná. Bergman předkládá základní filosofické (tedy takové, na které neexistuje definitivní odpověď) otázky se kterými se většina z nás tak jako tak celoživotně potýká, aniž by nabízel jakýkoliv zajímavý úhel pohledu.

Když dávám Greenawayovi čtyři hvězdičky, znamená to - viděl jsem, líbilo se, není to moje krevní skupina, ale cosi mě na jeho filmech fascinuje. I přes to že film nejde divákovi naproti jsem se nenudil. Greenaway obecně na diváky nebere mnoho ohledů. Je vidět že tvoří z niterné potřeby, nenamáhá se s vysvětlováním. Cítím tam hodně intuitivní přístup. Pillow Book jsem pobral tak z půlky. To co ke mě vysílá na mě nějak dopadá, ale vysvětlit proč se mi líbil nebo na jaké úrovni (mimo té estetické) se mnou komunikoval nedovedu. Možná je to důkaz kvality filmu - kdyby šel převést do slov, nebyl by tak cenný.

Mám respekt před odhodláním pustit se do převedení takhle nesoudružné knihy na filmový pás. I před odvahou prezentovat téměř pět set stran textu překypujícího obsahem na stopáži jen lehce překračující hodinu. Jen tvrdím, že by se film neměl jmenovat Sestra, ale jakkoli jinak, s poznámkou "volně na motivy románu Sestra". Tohle totiž není jeho adaptace, ale jen vcelku povedený dlouhý videoklip s pěknými záběry a působivými momenty, který nenudí a v jeho společnosti se cítíte docela příjemně. Nemá šanci (zřejmě ani ambici) udělat s vámi totéž co předloha. Film Sestra je jejím pouhým doplňkem, ilustrací.

Mám rád LD, ale Clear History je až příliš okatým krmením diváků starým obsahem, vyplněním prázdného místa které zůstalo po Curb. Larry je pořád ve formě a dokáže napsat svižný scénář bez hluchých míst. Bohužel však pouze s ambicí pobavit, takže namísto břitkých společenských komentářů sledujeme šablonovitou komedii, po jejímž konci ve vás nic nezůstane.

Smysluplná adaptace, která vám na rozdíl od textu nezaměstná obrazovou představivost, naopak vizuálními orgiemi často překrývá "to další", co kniha krom příběhu a rozdováděného pitoreskna skrývá. Svérázná poetika i duše díla je zachycena věrně, jen se nelze ubránit pocitu, že Gondrymu šlo hlavně o obrázky a přes klíčové existenciální momenty knihy se hopem přehnal k tomu "zábavnému", díky čemuž zase má film rychlý spád (doslova - teprve u filmu mi došla symbolika názvu knihy).

Pro čtenáře předlohy není tato adaptace ničím než otrocky převyprávěným románem, zestručněným a osekaným o všechny pasáže, které přípěh neposouvají vpřed. S výjimkou dobrého Roberta Colmana (takhle nějak jsem si Sidneyho představoval) zde najdeme jen přepálené ochotnické výkony, které zcela míjí lehký tón původního textu.

Navázal bych na podnětný příspěvek uživatele Kiddo. Na rozdíl od něj si myslím, že ve výsledku Dogville skutečně je o lidské povaze jako takové, o neskutečném sobectví každého jednoho z nás. Souhlasím s tím, že Grace není kladná postava. Vždyť co ona udělá - přijde do civilizací jen lehce poskvrněného městečka, které v ní podvědomě vyvolá pocit kýče. Vzpomeňme na Kunderu - kýč je kýčem proto, že nás dojímá a vyvolává v nás pocit, že nutně potřebuje naši pomoc. Okolnosti jejího příchodu jsou nejasné, ale nikdo se jí na nic neptá. Poté, co pronikne pod idylickou slupku městečka, přejde do módu čistého kalkulu, stále dojata kýčem a jista si svou nadřazeností "holky z města" přehlíží morální zvrhlost obyvatel. Fantastický konec filmu ukáže až šokujícím způsobem v praxi, jak moc se činy člověka liší v závislosti na situaci, v níž se člověk nachází. * Rozhodně nejlepší film na toto téma. Trierovi se hra s vizuálním konceptem povedla nad očekávání dobře. Kromě klasických "severských" prostřihů (otevřené přiznání, že se scéna natáčela na několikrát) a bez výjimky skvělých herců bych chtěl vyzdvihnout pečlivě napsaný part vypravěče, který svým okrasným jazykem a citem pro vystižení situace drží film (přes jeho velkorysou délku) pohromadě. Jediné, co bych vytkl, bylo několik za vlasy přitažených momentů, zavánějících citovým vydíráním, jakkoli je zde znát, že se Trier oproti svým minulým filmům ještě celkem krotil.