HKstars

Být ženou v mafiánské organizaci, k tomu ještě na druhém nejvyšším místě, není žádná sranda. Musíte mít pohled ostrý jako žiletky, svým podřízeným (mužům) neustále nadávat a ráno dělat padesát kliků na jedné ruce. Takhle se udržuje respekt a Eu-Jin to ví - s nožem, pistolí a pohledy se umí ohánět jako nikdo jiný a tak není divu, že si na její organizaci nikdo netroufne a to včetně konkurenčního Bílého žraloka. Problémy jsou ale na obzoru, jak už to tak ve filmových zápletkách bývá, a tak je cílevědomá Eu-Jin zabržděna znovuobjevením své sestry Ji-Jin, která ji opustila v útlém věku, vydala se ve své kariéře úplně jiným směrem a momentálně umírá na komplikované zdravotní potíže. V záchvatu velkorysosti je Eu-Jin ochotna sestře slíbit cokoliv. Třeba i takovou blbost, že si najde chlapa a bude mít kopu dětí. Tady by se daly vysledovat záminky k tomu, proč je My Wife is a Gangster propagována jako akční komedie. Eu-Jin pověří své slaboduché poskoky, aby jí našli rovného partnera, což nakonec dopadne (po zaručených radách jedné "profesionálky") katastrofálně, protože Eu-Jin nikdy o chlapy nestála a nehodlá se k nim chovat nějak uctivě, doposud ji sloužili jako terče na vrhání nožů, takže proč by najednou měla měnit zvyklosti. Ubohý úředníček, který nakonec naivně padne do její svatební náruče ani zdaleka neví, co ho čeká za utrpení. A co teprve ve chvíli, kdy Eu-Jin "potřebuje" otěhotnět... Zatímco se ale leaderka organizace věnuje svým povinnostem, aby sestře splnila první a poslední, začne si Bílý žralok brousit zuby na viditelně oslabenou konkurenci. Jak tohle dopadne...? To vám samozřejmě neprozradím, ale mohu se vám svěřit, že jsem se to také málem nedozvěděl. Marketingové nálepky "nejúspěšnější korejský film roku" a "super akční komedie" sice fungují při samotném nákupu, ale při vložení disku a absolvování několika úvodních minut spíš vyvolají na tváři velké otazníky. Scenárista vytáhl z pod postele gagy, které sice formují osobnost hlavní hrdinky, ale na jejich pointu budete koukat s otevřenou pusou, stejně jako některé postavy, při reakcích na kameňáky, kterých má Eu-Jin v rukávu tucty. Navíc se většinou jedná o těžce epizodní kousky, které okamžitě dávají sbohem nějaké celistvosti děje. Eu-Jin zpravidla příjde domů a svého manžela buď nějak urazí, zneuctí nebo rovnou znásilní - není to vtipné a díky minimalistickým hereckým výkonům herců (zvlášť Shing Eun-Kyung v roli hlavní hrdinky to s tou "drsňačkou" trochu přehnala... ani Yukari Oshima ve svým nemluvných záporáckých rolích nebyla tak úmyslně nevýrazná.) to celé spíš připomíná nerozhodné drama. Dobré vtipy by se daly spočítat na prstech jedné ruky, právě vytažené z akvárka piraní, a manžel hlavní hrdinky dostává takovou zabíračku, že už jde skutečně všechna legrace stranou. I ty povedenější fóry jsou bohužel provařené jak německé nudistické komedie a nezachrání to ani koňská noha jako zbraň jednoho z poskoků, ani Won Jin, naprosto degradovaný v roli jednoho ze Žralokových bodyguardů (ale možná to není on... jsem na vážkách, protože nikde není kompletní obsazení a Korejci jsou si dost podobní). Alespoň že s choreografií si vyhrál, ale tři solidní akční scény rozpuštěné do dvou hodin nelze považovat za nějak výrazný element (přitom patří k tomu nejlepšímu z filmu a jejich vizuální stránka se od zbytku liší rozdílem několika tříd). Nudil jsem se. Hrozně jsem se nudil a přiznám se, že nechápu nadšení přímo pryštící z recenzí některých zahraničních kolegů, kteří vyzdvihují do nebeských výšin herecké výkony a perfektní koncept převracející role obou pohlaví (hodný a úslužný manžel vs. nejdrsnější manželka na světě). Asi jsem viděl jiný film nebo nemám geny pro "dobře napsané korejské dialogy", ale film mě začal chytat až v poslední třetině, kdy konečně začal vztah mezi hlavními hrdiny nabývat jasnější obrysy (po hodině a půl humoru ve stylu "Slečna drsňák"). Problém je, že v tu chvíli už po komedii nebylo ani vidu, ani slechu a snímek se dal klasifikovat jako ukázkový thriller. Ne že by mi vadilo mixování žánrů, ale styl kterým to dělají korejští kolegové je přinejmenším nečitelný a je příčinou momentů, při kterých si budete marně ťukat ukazovákem na čelo... A nebo možná ne, možná jsem jen blázen a mám momentálně horší náladu než statisíce Korejců, kteří nechali v kinech pěkný balík peněz, který ospravednil tvůrce k natočení dalšího dílu. Komu věříte? Mě nebo těm Korejcům? 40%

Další andílkovský klon? Správně, tentokrát ten úplně první, televizní. Kdysi jsem o něm možná někde psal, ale to už je hodně dlouho, takže si to zopakujeme... V Americe vzniká celovečerní remake seriálu Charlieho andílci a v Asii samozřejmě chtějí mít svou vlastní verzi (tahle posedlost je typická nejen pro Hong Kong, Thajsko se může pochlubit kopírákem Nezvratného osudu (999-9999), Korea zase mírně přepracovaným Dnem poté (Dragon Head)). Takže vzniká pilot k televiznímu seriálu (žádné troškaření) pod taktovkou Clarence Foka (Naked Killer, Dragon from Russia). Nutno říct, že kvalita pokulhává a seriál je nakonec po několika epizodách zrušen, ale všechen "odpad" je k něčemu dobrý, Corey Yuen se nechává inspirovat a o rok později natáčí So Close. Ale zpátky ke Clarencovi, jehož filmy mají velice rozeznatelný styl a řadu společných prvků. Pěkné herečky, většinou jen nezbytně oblečené, samoúčelnou brutalitu a mizerně natočené akční scény (to proto, že Fok se při výběru herců řídí jejich účesy, ne schopnostmi, malou výjimkou je Dragon from Russia, kde měl alespoň schopného choreografa). To všechno najdete i v Martial Angels, ovšem navíc uzavřené v proklatě úzkých mantinelech televizní tvorby, což předznamenává nízký rozpočet, nijaké kulisy a převážně neznámé seriálové tváře. Výjimku tvoří Shu Qi a Sandra Ng, ta první je tu kvůli svému vzhledu a popularitě (a asi to funguje), ta druhá zas exceluje v humorných okamžicích (moc jich bohužel není) a občas snímku doslova zachrání krk (i když spojit ji před kamerou s Wong Jingem to mohla být umělecká sebevražda). Zbytek Asiatek tvoří velice, velice pohledné herečky, které však kromě svých půvabů nedisponují vůbec ničím, takže na ně rychle zapomenete. A chlapi? Buď jsou beznadějně zamilovaní nebo nadržení (specialista na výbušniny masturbující při návštěvě dvou hrdinek ve věznici se vám nechtěně vryje do paměti ;). Tak probrali jsme tedy věci, které byly pro Clarence při natáčení zjevně nejdůležitější (tudíž se je snažil neodfláknout) a můžeme se směle vrhnout na ten zbytek, počínaje scénářem. Tady scenáristka Sharon Hui (Fok s ní spolupracuje dost často) selhává v plné polní, protože se chce americkým andílkům podobat, ale zároveň se od nich i co nejvíc lišit. A to prostě nejde - proto je příběh podivnou míchanicí o zamilovaném zloději, nerozhodné Shu Qi, jejích divokých kamarádkách a ruské mafii, která chce data z hranatého CDčka. Film používá oslí můstky téměř neustále, když je potřeba, posune děj o rok dopředu a na jakýkoliv vývoj postav můžete zapomenout (celé je to pak ještě směšnější, když se nás Martial Angels v posledních pěti minutách snaží dorazit pointou). Akce je tu i na střízlivou stopáž málo, resp. Fok by chtěl, aby jí bylo hodně, ale žádný z četných pokusů netrvá déle než třicet vteřin. A možná je to dobře, protože kung-fu se tu sice snaží být bleskurychlé a drátované, nicméně herečky opravdu neumějí lautr nic, takže z předčasných střihů vás brzy začne bolet hlava. Neodvratným důsledkem je, že díky Fokově bezpohlavní režii, která se tentokrát nemůže opřít o atraktivní téma (Naked Killer) nebo už hotové a známé charaktery (Dragon from Russia), se velice rychle přestanete zajímat o to co se děje s postavami, hranatým CDčkem (čert ví co na něm bylo) a při ubíjejícím tempu bych se hodně divil, kdybyste to vůbec dokoukali. Důvodů pro takové utrpení je hodně málo (ani Shu Qi to nesluší tak jako jinde) a to i přesto, že si budete dokola opakovat: Je to pilot, je to pilot, je to pilot. Věřím, že na půlhodinové ploše funguje dobrodružství těhle koček líp a dokázalo by utáhnout průměrný seriál, "celovečerák" se ale na videotrh raději stěhovat neměl. 40%

Popravdě řečeno, příběh je jen tenká niť, na kterou je nabalen zbytek. Oba hlavní hrdinové už od začátku zapluli do škatulek vytvořených prvním dílem a krom toho, že si občas prohodí role (většinou v kombinaci s křečovitým odkazem na jedničku), se nic dramatického na poli vývoje charakterů nestane. Možná je to dobře, protože divák si hned po prvním vteřinách vzpomene na "staré známé" a s nadšením očekává nové gagy, propracovanější akční scény a nečekané zvraty. A ono to jde, Tucker opět hláškuje, Chan kope jako o život, ale... dvojka má místy sakra problémy s tím, aby udržela tempo. Jako by se snažila zuřivě předběhnout jedničku a za každou cenu se snažila být akčnější. V druhém díle skutečně najdeme víc akce a je rozhodně víc "chanovská", o to víc však vyniká kontrast dialogových scén americké školy. V jistých okamžicích prostě děj nečekaně zpomalí (nejvíc asi, když se Tucker "ztratí", ale to bych napovídal moc) a na fandu přivyklého nepřetržité akci, známé z HK filmů, začnou padat mrákoty. Někdo si možná bude stěžovat i na mírný pokles úrovně humoru, který se občas omezí jen na Carterovy brilantní anglicko-čínské překlady, myslím si ale že je to čistě subjektivní věc, já osobně jsem se bavil u obou dílů stejně, hlavně proto, že navzdory pár hrbolům, je i dvojka ohromně pohodovým filmem, což je vlastnost, kterou mohou "chanovkám" mnohá hollywoodská áčka závidět. Většinu nespokojenců navíc ukojí perfektně zvládnuté finále, které posouvá moje hodnocení ještě o stupínek výše. Jackie Chan to prostě opět dokázal a tentokrát svým stylem konečně dobyl i americké publikum. Rychlá akce a rychlý humor, který se střídavými úspěchy stíhá zakrýt chatrný scénář - pohodový Chan a ještě pohodovější Tucker v souboji s mocnými triádami v čele s Ricky Tanem a jeho sličnou a nebezpečnou pomocnicí, Zhang Ziyi. Hodina a půl vysoce koukatelné akční pohody, která vás sice nezařízne do sedadel a nenabídne hluboká poselství, ale zvládne jiná "kouzla"... na těch devadesát minut vás nechá zapomenout na svět tam venku a královsky vás pobaví (když se necháte :-). A to myslím není málo... 70%

Vysoko převysoko nad naším světem (kam ani MIR nedohlédnul) je další svět (s všeříkajícím jménem "Zu"). Zde krom jiných žijí i strážci, kteří chrání náš svět před zlými silami. Jsou to mocní čarodějové a každý z nich ovládá zvláštní síly (něco jako postavy v bojových hrách, každý strážce má takové speciální kombo (supersilný úder), který se musí naučit). Zlo ale tentokrát udeřilo nečekaně silně a navíc je schopno strážce dobra zmást a přetáhnout na svou stranu. Ani velemocný Sammo Hung (jeho postava se jmenuje "Bílé obočí", až ho uvidíte, pochopíte) si neví rady, a tak nezbývá než zkřížit dvě komba a udělat superkombo. Zlo číhající v tajemné jeskyni ale nebude nečinně přihlížet... ehm, posloucháte mě ještě? ;) Legend of Zu je remakem stejnojmenné HK trikové klasiky od Tsuie Harka. Už v roce 1983 se Hark rozhodl natočit svou vizi fantasy světa v asijském stylu, kde postavy metají firebally, máchají všemocnými holemi a mění osudy nás smrtelníků v ultimátním souboji dobra a zla. A už tenkrát se mu povedlo natočit skvělý film (přineseme brzy minirecenzi), s, na svou dobu, převratnými triky, skvělými akčními sekvencemi a slušnými hereckými výkony. Triková bajka se na čas stala etalonem, který se Hark rozhodl po necelých třiceti letech oprášit. Dnešní možnosti počítačových triků se přímo nabízely, a tak každý čekal, jak si Hark poradí při překračování vlastního stínu... Neškolený (rozumějte neškolený v hongkongských filmech) divák si bude prvních třicet minut filmu připadat jako v blázinci... Odevšad se valí spousta nových postav, z nichž některé jen přijdou a umřou, popř. umřou a reinkarnují se do jiných postav... Hark prohazuje realitu s flashbacky jako zkušený skořápkář, aniž by dodatečně vysvětloval. Děj se prostě neohlíží a je jen a jen na vás, jak rychle se v novém světě zorientujete. A že je to potřeba - Zu Warriors nejsou akčním filmem a na příběh se klade velký důraz. Tsui Hark vám sice poskytne dost oddechu při pestrobarevných a trikově excelentně zvládnutých bitvách (ve kterých to skutečně "lítá"), ale na druhou stranu vás nehodlá vracet na správnou kolej, kdykoliv se ztratíte, což je docela riskantní krok, protože některé scény jsou i v hongkongské verzi jen obtížně srozumitelné... Zu Warriors jsou rozhodně zajímavou cestou do hlubin vizionářské duše Tsui Harka - jeho představivost jako by nebrala konce a díky skvělým trikům se před vámi otevře úplně nový svět. Svět, který ale není pro každého... Při tomhle filmu se nevyplatí dobíjet kredit, otevírat popcorn nebo umývat nádobí - vražedné tempo způsobí, že chvilka nepozornosti vás bude stát drahocenný střípek mozaiky, kterou už nedáte dohromady. Americká verze z této "mozaiky" vytrhnula pořádný kus (skoro by se to dalo přirovnat k rozbití hodně těžkým kladivem) a Miramax si pořádně naběhl, když se dočkal rozhorčených reakcí a velmi špatných kritik (takže film, nebo spíš to co z něj zbylo, raději vydá ke konci léta na videotrhu). My se možná dočkáme také (zřejmě jen na videu), ale šance, že by se k nám dostala ona hongkongská verze, je hodně (HODNĚ) mizivá. Škoda... 60%

Na počátku třetího tisíciletí se podaří vědcům kompletně zmapovat lidský genom a začnou tak fušovat bohu do řemesla. Brzy je na světě projekt zvaný Power Glove a přináší první výsledky - zázračná rukavice dokáže "odemknout" nevyužité oblasti mozku a propůjčuje svému držiteli neobyčejné schopnosti. Každý rub má ale svůj líc a tak si hraní s geny vyžádá i vedlejší účinky. Jednomu z účastníků experimentu, jménem Combat 21, užívání rukavice trochu vleze na mozek a rozhodne se ukrást tenhle magický artefakt a ovládnout s ním svět... Taková myšlenka se líbí i jeho kolegovi Thunderovi (Yuen Biao) a ke všemu odhodlané duo nezastaví ani Dark (Sammo Hung). Oba i s rukavicí mizí v hlubinách vesmíru a nad aférou Power Glove se na dvacet let zavře voda... Nikdo, včetně Darka, netuší, že měl Thunder děti, kterým odkázal speciální soubor bojových technik zvaný "Avenging Fist". Jejich matka se je snaží držet daleko od potíží a zakazuje jim používat bojové umění. Ani Combat 21 ještě nemá o svých budoucích nepřátelích ponětí, protože Thunder, který je okolním světem považován za mrtvého, trpí díky účinkům Power Glove ztrátou paměti. Pořád však ovládá všechna tajemství Power Glove a tak ho Combat 21 používá jako věrného loveckého psa. Děti jsou samozřejmě od přírody nezbedné a tak se Kong a Belle zapletou do jedné rvačky na diskotéce a nepřímo prozradí svůj původ. Jednotlivé dílky skládanky do sebe začínají zapadat a na scéně se pomalu formuje partička superhrdinů, kteří si to ve finále rozdají ve stylu, který jste zaručeně ještě neviděli... "Uff, to zní jako z nějaké počítačové hry", říkáte si a nejste daleko od pravdy. Avenging Fist byl totiž původně projekt, jenž měl za úkol adaptovat pro filmové plátno jednu z nejslavnějších konzolových legend - samotného Tekkena, krále bojových her. Bohužel producenti se neshodli s tvůrci hry na autorských právech a tak se ambiciózní snímek musel na poslední chvíli kompletně celý přepsat (ve filmu jsou však patrné odkazy na Jina a Hwoaranga (ať už vizuální nebo příběhové)). Obávám se, že právě tento fakt mu zasadil smrtelnou ránu, jejíž následky budete ve formě scenáristova "krvácení" pociťovat v průběhu celé stopáže. Z původního konceptu bojového filmu s množstvím charakterů (které fandové hry znají) se totiž stala sci-fi báchorka o ultimátní zbrani, ve které se řeší vládní převraty, božský hněv, geneticky vylepšené spermie, bestiální příšery a samozřejmě láska vítězící nad zlobou a nenávistí. Nejsou to špatné přísady, ale scenář je míchá ve špatném poměru a je na něm znát, že je slátaný horkou jehlou. Najde se tu pár scén, které fungují, ale všechno padá se snahou scenáristy dostat do filmu co nejvíc různých motivů a postav (které jsou příliš sexy než aby potřebovaly nějaké pozadí. Prostě existují a obávám se že jejich charakterizace by se vtěstnala i na barový tácek (v těch lepších případech)). Tenoučký příběh brzy začíná podrážet nohy i těm povedeným scénám (pravda, moc jich není) a z herců dělá neškodné figurky, marně se snažící zalapat po divákově pozornosti. V některých momentech jsou rozpory mezi snahou herců a scenáristy přímo hmatatelné. Věřím, že Stephen Fung a Wang Lee-Hom, ale především Gigi Leung a Kristy Yang, nepředpokládali, že se stanou jen nesvéprávnou dekorací, která čas od času dostane privilegium pronést nějaký ten text... Inu, hlavně že vypadají jako z katalogu... Ani režisér Wai Keung Lau (Storm Riders) nezachrání situaci, protože jeho fascinace počítačovými efekty (které až na několik výjimek vypadají docela "cool") je natolik nestydatá, že zatlačuje všechno ostatní do pozadí. Nemám nic proti vykrádačkám Pátého elementu a dalších západních sci-fi filmů a musím ocenit i několik vydařených experimentů ve stylu "jak by to jednou mohlo být" (asi nejlepší je romantická scéna s Erikou a jejími virtuálními klony), ale Lauova posedlost zpomalováním, trháním a přebarvováním záběrů je nesnesitelná a nejvíc útočí v akčních scénách... Je pak úplně jedno jestli Corey Yuen na place odváděl perfektní práci nebo jen podřimoval, protože veškeré jeho snažení přijde vniveč, když se režisér rozhodne natočit akční scénu inovativně. Na to, že popové hvězdy jen máchají rukama ve vzduchu už jsem si jakž takž zvyknul a nerozhodí mě ani, když se celý souboj navzájem nedotknou a místo toho se věnují střílení fireballů, ale... abych musel trpět naprosto šílenou kameru a střih, který eliminuje víc než půlku technik (provedení, rychlost, reakci - na co si vzpomenete), to už je moc i na mě. Co se týče akčních scén, čeká vás neuvěřitelné peklo. Po prvních patnácti minutách (a to skutečně nepřeháním) jsem se už bál, aby nějaká ta větší scéna nepřišla, protože bych musel opět litovat jako Coreyho, tak všech zúčastněných. Nejvíc mě ale mrzí účast Yuena Biaoa (který je celý film lišácky schovaný pod maskou) a Sammo Hunga (neuvěřitelný počet narážek na jeho váhu. Že by nějaká scenáristova pomsta? ;) - tihle dva si určitě zasloužili víc a vůbec bych se nedivil, kdyby Coreymu a Lauovi dodnes posílali výhružné dopisy. Já bych to na jejich místě udělal ;). Filmům Wai Keung Laua zřejmě nikdy nepřijdu na chuť. Nadužívání superlevných počítačových triků v nich supluje za solidní scenář a akční scény jsou pro Laua asi něčím, co by se mělo vyhubit. Možná nejsem úplně spravedlivý, ale je mi smutno, když vidím, kterak se hongkongská kinematografie bortí pod náporem těchto hloupoučkých trikových podívaných. Tím spíš, že Avenging Fist měla se svým nadějným obsazením (ve kterém figuruje řada nastupujících hvězd) slušné šance na úspěch. Velká očekávání, velký rozpočet a velké zklamání. Hlavním průšvihem filmu zůstává nedotažená dějová linie, která praská ve švech pod náporem příliš brzy utnutých motivů, jenž trhají atmosféru na kusy a doslova divákům brání, aby si nějakou postavu oblíbili. Většina hrdinů je příliš jednoduchá nebo naopak nepřístupná, než aby si získala vaše sympatie... Lau možná dokázal posunout hranice triků o něco dál a vytvořil působivý svět budoucnosti, ale jeho dílo zůstává jen křehkou skořápkou, která při zevrubnějším pohledu praská. A věřte, že tyhle střepy vás budou pěkně bolet... p.s. Ekin Cheng tu má cameo ve kterém hraje "mladší verzi Sammo Hunga". To je rachot ;). 30%

Shaolin Soccer je bláznivou komedií na téma shaolinští mniši a fotbal. Fotbalista s přezdívkou Golden leg býval kdysi slavným hráčem, když ale zkazil penaltu, rozvášněný dav se na něho vrhnul. Nyní o dvacet let později je z něho mrzák. Na své fotbalové úspěchy si vzpomene až když vidí fotbal v televizi na jedné z rušných ulic. Ke kvalitě předváděné hry má ale za ním sedící mladík pár výhrad. Po chvilce se ukáže, že je to Mighty Steel Leg, Ocelová noha Shaolinu... na důkaz svých schopností odkopne plechovku, kterou po něm Golden Leg hodí. Ta zmizí v oblacích. Za pár minut se ale Golden Leg přesvědčí, že přelétla šest bloků a zapíchla se do zdi. Brzy se přesvědčí, že shaolinské kung-fu je pro fotbal jako stvořené, pro svou myšlenku získává i další shaolinské mnichy, bývalé kamarády z kláštera a dávají dohromady fotbalový tým. Ze začátku to není lehké, ale nakonec stanou ve finále národního šampionátu, přímo proti trénérovi Hungovi, který zavinil zranění Golden Lega. Ultimátní zápas může začít.... protivníci si ale trochu pomohli a pomocí prášků a bobulí vylepšili své schopnosti. Bude to ještě zajímavé... Tenhle film, krom toho že je šíleně praštěnou komedií (= velice zábavnou), obsahuje jedny z nejúžasnějších akčních scén, je to ideální skloubení triků (pravda vypadají levněji, ale jsou kouzelné) a wire (drátů) technologie. Už na začátku herci létají, odkopávají auta apod. v posledním zápase (trvá tak 20-25 minut) se ale dělají brázdy do trávníku hřiště, míče se trhají v nadsvětelných rychlostech a branky se vylamují ze země. Je to opravdu spektakulární podívaná, kterou by měl vidět nejen každý příznivec sportu. Buď to budete milovat nebo nenávidět, ovšem shlédnout byste to měli určitě. 90%

A o čem vlastně tahle ninjovská technoromance (neberte mě vážně, jen improvizuji ;) pojednává? Zkuste si na chvíli představit fiktivní Japonsko, kterému vládne monarchie i v 21. století. I když bych měl vlastně mluvit v minulém čase, protože rebelové už se postarali o to, aby režim padl. Klan Takemikazuchi tak přichází o dobře placenou práci nájemných vrahů, kterou zvládá dokonale díky dědictví samurajských praktik. V elitním týmu zabijáků je i mladá bojovnice Yuki (která kulkám uhýbá výhradně dobře švihnutým saltem a stihne mezitím olovo odpinkat čepelí meče... inu Hong Kong, i když je snímek "Made in Japan", choreografie Donnieho Yena se nezapře), jediná pokrevní dědička jména Takemikazuchi. V klanu je za šedou myšku, ale protože se blíží její dvacáté narozeniny, které jsou jakýmsi předurčeným zlomovým okamžikem jejího života, začne se dozvídat informace, které ji doženou na cestu pomsty... Šéf klanu by se totiž rád zbavil všech tradicí a podobných "kravinek" a dělal práci tzv. na volné noze. Sám ale ví, že hlavní slovo bude mít Yuki, pokud si uvědomí, že právě ona a jen ona má dědičný nárok na šéfování. A navíc by ta holčina mohla zjistit, že jí právě on před lety... no vidíte, skoro bych to prozradil. O příběh tu sice pod nabušenými vizuály a Donnieho řáděním (nejen že navrhnul samurajské bičování meči, ale odmlátil i značnou část soubojů za hlavní hrdinku, která je pohledná, ale to je asi tak celé) až v poslední řadě, ale tu romantiku si můžete docela užít. Polomrtvá Yuki totiž uteče z lesní základny a náhodou se ocitne na na korbě dodávky jednoho z rebelů, který má zrovna krizi identity. Když najde v dodávce pohlednou dvacítku s mečem, rozseknutou rukou a obsesí pro blýskavé kamínky, rozhodne se jí pomoct. A dál už se jede podle klasických patníků... láska, krev, ninjové, další krev a poměrně chmurný konec, což je celkem odvážná věc, ale když si uvědomíme, že Princess Blade vychází z comicsu, na jehož stránkách neplatí žádné "PG-13", je celkem jasné, že debutující Shinsuke Sato jen vkusně vysál nápady ze stránek comicsu. Což je víc pokus o kompliment než cokoliv jiného, protože Princess Blade prostě vypadá moc pěkně a i když akčním scénám bych asi jedničku s hvězdičkou nedal (Donnieho klasické zrychlovačky, kombinované občas s přílišným maskováním toho, že polovina lidí na place potřebuje doubly ;), dá se u film strávit příjemných devadesát minut. Jen nesmíte požadovat příliš mnoho emocí a logiky a spokojit se s tím, že představitelka hlavní role Yumiko Shaku byla vybrána podle jiných než hereckých kvalit (nic proti tomu ;). Možná stačilo jít trochu víc do hloubky, možná si občas můžeme dovolit pochválit i tyhle nijak neurážející průměry. I z těch je konec konců člověk živ. 50%

Děj filmu se točí kolem dvou bratrů, dvojčat - Tana (Louis Koo) a Tidea (Daniel Wu). Povaha příběhu umožnila do hlavních rolí obsadit dva rozdílné herce a vyprávět o lidech, kteří na první pohled nemají nic společného, ale na konci jsou všichni navzájem spojeni. Tide se po osmi letech, co bratr opustil domov, dozvídá, že jeho dvojče bylo umláceno k smrti při nelegálních boxerských zápasech a vydá se odhalit pozadí Tanovy smrti. Pomáhá mu přítelkyně jeho bratra a bratrův nejlepší kamarád. S postavou Daniela Wu se nakonec vydáme na cestu pomsty, kdy je odhalen vrah jeho bratra. Že je to zápasník o dvě hlavy vyšší a o cca 50 kg těžší, to je předem určeno, stejně jako fakt, že i kdyby šlo o slona, Tide by se nezastavil. Zajímavá může být pro diváka skutečnost, že navzdory právě nastíněnému ději nesledujeme boxerský zápas. V tomto směru film případné fanoušky sportovních klání zklame. Ze samotných soubojů bez pravidel je vidět minimum, jsou rychle střiženy a herci jsou zabíráni častěji zepředu, tak aby museli "jenom" máchnout rukou a protivník pak v detailu dostal rukavicí. Ale ani ty krátké úseky filmové pásky, která ukazují boje z větší vzdálenosti, nejsou moc dynamická. Údery, jakkoli podpořené řádným hutným zvukem, jsou jakoby bez síly. Pokud bych měla hodnotit, kdo byl na tom pohybově lépe (jedná-li se o box), pak se musím přiklonit k sympatickému Danielu Wuovi, který zřejmě mohl, díky znalosti wushu, ukázat víc, než jeho filmový bratr Louis Koo. Naopak, Louis Koo zase prokazuje větší razanci byť fiktivních úderů, což ostatně k jeho charakteru dobře sedne. Protiváhou jeho divokého chování je kupodivu romantické soužití s jeho dívkou (Jo Koo). Osobně mi nedostatek skutečné akce ani tolik nevadil z prostého důvodu, že jestliže nejde o box, jde o něco jiného. A na neakční půdě tvůrci určitě zabodovali. Příjemným překvapením je přesvědčivě zahrané bratrství. Filmu se povedlo na jedničku skloubit jednotlivé partie, které se věnují každému z bratrů. Ačkoliv je scénář postaven na tom, že ti dva se mají k sobě hodit jako jablka k moruši, herci na plátně tvoří povahový celek. Rovnováha mezi scénami tak vlastně vytváří jedinečný základ pro možnost vidět odlišnosti obou bratrů. Ve filmu nejde ani tak o to zdůraznit rozdílnost jejich charakterových rysů, ale o to, že ať už se díváme na kohokoli z nich, ani pro jednoho není život jednoduchý. Možná překvapivě je nejvíce prostoru věnováno jejich vzájemným vztahům až na samém konci filmu. Po závěrečném zúčtování přichází usmíření. Není to usmíření v pravém slova smyslu, jak bychom to mohli chápat my s velkým nosem, ale druh odpuštění. Tečku za celým příběhem potom představuje naděje na nový začátek, vlastně spíše na nové začátky. Takže... jako celek působí film vyváženým dojmem, který zbytečně nevyzdvihuje ani násilí, ani romantiku. Nesnaží se být přímo realistický, ale má v sobě jiskru magie, která vás udrží v křeslech. Ale Born Wild není jen o dvou hlavních postavách. Byla by velká škoda přehlédnout herce Patricka Tama, který oběma - Koovi i Wuovi - skvěle sekunduje. Jeho výkon je přesvědčivý, nenucený a dokazuje, že není malých rolí. Naproti tomu herečka Jo Koo je jistě hezká, ale roli osudové ženy zvládá jen při přimhouření obou očí. Přitažlivost mezi ní a oběma hrdiny sice funguje, nicméně nedokáže působit zároveň jako sex-symbol a křehká kráska se zlomeným srdcem. Smutek jí bohužel není v očích vidět ani jednou. A ještě krátce k hudbě. Součástí snímku je i španělská hudba, která k němu, světe div se, perfektně pasuje. Možná byl pro hudebního skladatele inspirací samotný Patrick Tam, který v jednom okamžiku opravdu připomíná ležérního Španěla :-). Skladba předcházející finálním titulkům je také podařená, zdůrazňuje předchozí zármutek, ale dává pocítit i budoucí radost. Perlička vyloženě pro nás Čechy: rekvizitáři dali do filmu staré československé bankovky :-) (zřejmě to pro ně bylo to nejexotičtější, co našli). Jsou tam pěkně vidět stokorunová a desetikorunová. 70%

Někteří z vás určitě znají populární japonskou show Takešiho hrad. Je to vlastně velká zábavná soutěž s exotickými disciplínami, která se nám snaží (celkem úspěšně) vštípit, že Japonci jsou veselý národ. Celá show je pojmenována podle herce a režiséra Takeshi Kitana. A to už se pomalu dostáváme k jádru pudla. Takeshi hraje i v novém japonském filmu Battle Royale, který má ovšem k mírumilovné soutěži hodně daleko... Vzhledem k tomu, že dnešní mládež už není, co bývala (a stále častěji se na školách opravdu střílí), rozhodne se ve fiktivní budoucnosti Japonsko řešit problém vcelku originálně. Každý rok v loterii vyhrává jeden školní kolektiv (42 žáků) a ten pak za odměnu pošle na opuštěný ostrov. A není to obyčejný ostrov milé děti, což se naše vyvolená třída brzy dozví. Kompletně vylidněná oblast totiž poslouží jako simulované bojiště. Všem jsou na krk zavěšeny explozivní obojky, které jsou navíc zapojeny do dvojic - když se jeden z dvojice vzdálí na víc jak padesát metrů, následuje hlavotrh. Kdo by snad nechtěl bojovat, skončí s hlavotrhem. Kdo bude campovat (tj. vyčkávat stále na jednom místě a odstřelovat ze zálohy nebohé spolužáky) toho čeká hlavotrh. A kdo všechny vyvraždí a zůstane posledním přeživším, tomu vystavíme diplom a pošleme ho domů. Kruté? Věřte, že některé vysokoškolské zkoušky z fyziky bývají horší. ;) Pravidla netradiční "soutěže" Battle Royale, nového zákona, který má vštípit mládeži úctu k "dospělákům", jsou Takeshim rychle vysvětlena a vy, spolu s partou dvaačtyřiceti patnáctiletých hrdinů, začínáte chápat, že to nebude legrace, i když to tak vypadá z televizní instruktáže, odkříkávané roztomilou Japonkou (režisér Fukasaki má asi anime hodně rád ;). První kapky krve ostatně dopadnou na zem už v briefingové místnosti, takže každý raději v zájmu sebezáchovy popadne přidělený ruksak a vyběhne do venkovní temnoty. Překročením prahu končí veškerá přátelství, city nebo lidská sebeúcta. Většině ze dvačtyřiceti kamarádů se teď honí hlavou jediná myšlenka... Přežít. Battle Royale byl posledním filmem tehdy sedmdesátiletého Kinjiho Fukasaky (zemřel loni v lednu). Za svou kariéru natočil přes šest desítek filmů a přesto zůstane Battle Royale jeho nejslavnějším, možná i nejoriginálnějším a nejzajímavějším. Myšlenka nevinných školaků, vhozených do náruče mimořádně kruté hry, která v podstatě nemá vítěze (abyste zvítězili, musíte jako lidská bytost prohrát a někoho zabít - někteří se této "povinnosti" vyhnou sebevraždou, myšlenky jiných přeruší pípání obojku, ale většina studentů nakonec pochopí, že zábrany musí pryč.), pochází z hlavy spisovatele Koshuna Takamiho a pro stříbrné plátno ji přepsal režisérův syn Kenta Fukasaku. Poté co odhodíte za hlavu sarkastické úvahy o tom, že "takhle by se to tedy mělo řešit v českém školství", nemůžete neocenit neotřelost a zároveň zrůdnost takového projektu - dvaačtyřicet nevinných duší se během boje o život vybarvuje do nejrůznějších odstínů zla, vzteku, nenávisti. Někteří mají své malé tajemství, svá traumata, která působí jako katalyzátor touhy někoho zabít (tedy... když už musím zabíjet, že?). V plné míře se také projevují dobré vlastnosti, ale i nad těmi dovede zvítězit paranoia - scéna v majáku dokáže všechny tyto aspekty vykreslit na ploše několika málo záběrů a sedmdesátiletý Fukasaku dokáže šokovat tím, jak moc je schopen se dostat mladému obsazení pod kůži, jak je schopen z v konkurzu vybraných herců vymačkat maximum. Cítíte jako byste tam opravdu byli a díky hlavnímu hrdinovi celého příběhu - Shuyovi Nanaharovi sledujete vítězství i prohry lidské duše v téhle marné třídenní soutěži. Podrazy, přátelství na život a na smrt, nehody a náhody, to všechno způsobuje řídnutí hráčů a film spěje k nevyhnutelnému konci přeřezáváním jednoho vlákna za druhým, až se pavučina vztahů rozpadne a my konečně vidíme podstatu celého příběhu. Samozřejmě vám nic neprozradím, snad jen doporučím, abyste si sehnal speciální edici, která obsahuje pár scén navíc a hlavně sérii epilogů, které snímku dodávají trochu naléhavější nádech. Někoho jistě potěší, že ve speciální edici jsou vylepšené "krvavé" efekty, ale věřte, že i bez pomoci počítačů vypadají úmrtí jednotlivých aktérů patřičně sugestivně. Ne kvůli množství krve, ale proto, že díky Fukasakově umění a mimořádně šťastné konstelaci všech složek štábu (od výtečné kamery, přes dokonale padnoucí hudbu až po mrazivý výkon ostříleného Takeshiho Kitana), jste je znali a soucítili s nimi jako s lidskými bytostmi. Málokterý film mě dokázal praštit přes nos tak silně, abych o něm ještě dlouho a dlouho po zhlédnutí přemýšlel. Nakonec totiž zjistíte, že ačkoliv námět Battle Royale vypadá jako sci-fi, operuje s obecnými skutečnostmi na takové úrovni, že se až začnete bát, aby vaše třída také nevyhrála v podobné loterii. A začnete přemýšlet nad tím jestli je lidská rasa skutečně tak zvrhlá a jestli byste se pod tlakem zachovali stejně, a nebo to takhle funguje jen v tomhle filmu. Každopádně přemýšlet budete, Fukasaku vás k tomu donutí - i vás, kteří jste si tenhle film půjčili, protože jste od kamarádů slyšeli, že je to pořádná "krvárna" a "teenagerská vyvraždovačka". Pod povrchem se totiž mnohdy skrývá mnohem víc, jen nesmíte být líní kopat... 100%

Bichunmoo mi byl čert dlužen. Několik měsíců jsem se na něj těšil, dva dny před samotným shlédnutím jsem byl varován, že je trochu "složitější" a přesto jsem si na něm vylámal zuby. Asi... Děj téhle legendy o tajemném umění meče totiž diváka nenechá vydechnout ani na vteřinu - příběh skáče z minulosti do budoucnosti jako střelený, některé postavy jsou si k nerozeznání podobné (a ty co nejsou se v jistých fázích filmu začnou chovat podivně (tj. úplně jinak než se chovaly předtím)) a scenárista odpírá publiku i základní polopatost a nečiní mu problémy skočit dvanáct let v čase bez jakýchkoliv vysvětlivek - spoustu věcí si budete muset domyslet (značně krkolomně) a některé vás vyloženě překvapí. Nikdy se vám nepovede být o krok před hrdinou, protože vám to lišácky konstruovaný děj nedovolí. Možná měl někdo košatou comicsovou předlohu prosekat, možná měl scenárista dostat párkrát přes prsty od dramaturga... nevím... Bichunmoo tak velice nešikovně balancuje nad propastí dějové bezradnosti a i když se můžete utěšovat tím, že je to takhle správně a že je alespoň divák pořádně napjatý, já osobně jsem byl z téhle skutečnosti dost rozladěný... Jednotlivé linie příběhu jsou totiž napnuté až k prasknutí a aby divák pochytal všechny drobné nuance, musí buď dávat pozor na každý pohyb (což v důsledku znamená, že se u filmu nedokáže pobavit a uvolnit... ať už si pod tím kdo chce představí co chce ;) nebo absolvovat druhé shlédnutí (to byl i můj případ, protože od veškerého soustředění jsem zapomněl kam patří flashbacková scéna z úvodu). Je to věčná škoda, protože nebýt tak zběsile načrtnutého příběhu, který je osudovou lovestory pro všechny generace, nebylo by Bichunmoo co vytknout - technická stránka je bez chybičky, kamera ladně opisuje hrdiny i krajinu a tajuplný svět vykresluje v líbivých barvičkách... v akčních scénách pak způsobně zrychlí a i když nestihne zdaleka pobrat všechno co by měla, bystré oko diváka si zajisté všimne, že mistr choreografie má nakoukány všechny filmy Ching Siu-Tunga a tudíž se nemá za co stydět. Jeho drátové poezii navíc vydatně pomáhají i nádherné kostýmy, lehce metalová hudba (!) a trikový štáb, který elegantně trhá těla nepřátel na různě veliké kusy... Jak vidíte kolem, mým spolurecenzentům nepřipadá kaňka, ukapnuvší ze scenáristova brka na jinak vzorně vyleštěný štít filmu, tak veliká jako mě. Berte tedy mou kritiku s jistou rezervou, ale pokud stanete Bichunmoo tváří v tvář, vzpomeňte si na ní. Možná si ušetříte zbytečné zklamání... 70%