HKstars

Japonsko, rok 2001 - věznice se staly majetkem soukromých firem a stát již nad nimi nemá žádnou kontrolu. Jsou vybaveny nejmodernější technikou a za jejich zdmi se dějí šílené věci. Do jedné z takových zprivatizovaných "továren" přichází i hlavní hrdina příběhu - Ricky. Je odsouzen za vraždu (nebyla to sebeobrana, ale Ricky jednal "správně" ;) na patnáct let a brzy se seznamuje s pravidly vězeňského života. Celý komplex je rozdělen na čtyři oblasti, každé velí jeden správce, nad správcem je zástupce ředitele a nad ním samotný ředitel. Platí tu staré známé "ruka ruku myje", což Ricky zjistí ve chvíli, kdy ve sprchách pomůže utlačovanému spoluvězni. Brzy se dostává do křížku s celým systémem a likviduje nepřátele arkádovým způsobem (hezky jednu šarži za druhou). Všechno mu to žerete, protože při tom stříkají galony krve a vy se náramně bavíte. Jak by taky ne, když se jedná o jednu z nejstylovějších adaptací japonské mangy. Pokud jste už někdy nějaký japonský comics četli (nebo viděli nějakou anime), víte, že i nemožné je možné. Comicsový Ricky má nadlidskou sílu, nepřátele trhá na kusy, holou pěstí jim rozráží hlavy, popř. je v nestřeženém momentě narve do megamlýnku na maso. Ani ostatní postavy nejsou žádná ořezávátka, ale prozrazovat další metody likvidace by bylo vůči budoucím divákům značně nefér, protože právě originalita mortalit je spolu s dokonalou atmosférou jednou z hlavních předností filmu. Málokdy se najde někdo tak šílený, aby adaptoval mangu v celé její zrůdnosti. Hongkongský režisér Simon Nam se o to pokusil a dokázal do necelých devadesáti minut našlapat ducha předlohy, aniž by se snížil ke klasickým filmovým ústupkům. Jeho dílko velmi rychle zkultovnělo a díky své brutalitě si vysloužilo i řadu alternativních (více či méně ořezaných) verzí... I na nejdelší (88 minut) stopáži je však vidět až příliš překotné tempo, které se snaží postihnout většinu situací z comicsu. Film se tak stává jakýmsi záznamem dlouhé bitvy s jednotlivými "bossáky" věznice, který je jen sporadicky přerušen vtipnou scénkou (i když japonský humor, zahrnující mentolky uschované ve skleněném oku jedné z postav, je hodně svérázný). Comicsová minulost vyhřezne na povrch i v mírně absurdních situacích (dřevěný vláček), ale to jen dokazuje klíšťoidní následování předlohy, které filmu ve výsledku určitě prospělo. Co však přehlédnout nelze jsou slabší triky. Film měl maličký rozpočet a i když v roce 1991 triky zřejmě vypadaly působivě, o dvanáct let později se, až na drobné výjimky, jedná o důvod k pousmání (což je velká škoda, protože některé originální scény sráží k zemi právě okaté použití figurín)... I to se však může obrátit v plus. Ptáte se jak? Ricky je celý šílený a pokud ho začnete brát v celé jeho zvrhlé poetice, možná zjistíte, že některé slabší triky a pseudokung-fu (Yukari Oshima jako jeden z bossů věznice a Fan Siu-Wong jako Ricky, by určitě zvládli víc) prostě "patří k věci" a doplňují výsledný koktejl absurdity, zbytečného násilí a přehnaných situací... Pokud nejste důchodce, těhotná žena nebo ředitel Společnosti pro pořádání čajových dýchánků, určitě Rickyho zkuste... a mějte po ruce něco ostřejšího k pití. Třeba to budete potřebovat. A možná by bodnul i steak... Pořádně krvavý ;). 80%

Už první minuty zřejmě vystraší každého běžného diváka (musím se přiznat, že i já jsem doslova čuměl s otevřenou pusou) neboť příběh skáče ze stránky na stránku a nějaká návaznost či dodatečné vysvětlovačky do jeho arzenálu evidetně nepatří. Mečem proti lásce je zkrátka příběhová dekonstrukce v učebnicovém slova smyslu, šílený svět ála Swordsman se brzy zalidní podivínskými charaktery mezi kterými ční milostný trojúhelník - přitroublý bojovník Fei Wu, superbojovnice a jeptiška Yuen a specialistka na jedy a protijedy Ling Ching. Ani jeden z nich by vám ale nevysvětlit proč má příběh tak závratné tempo, navzdory tomu, že se v něm nic neděje (samozřejmě je tu motiv pomsty, ale ten by v jiném filmu vystačil tak na deset minut). Scenárista tu zkrátka vrší jednu situaci za druhou a starost o duševní zdraví publika nechává na režisérovi, však on si to nějak přebere. To je ovšem chyba, protože Poon Man Kit sice jakž takž zvládá rámovat zběsilou fantazii zkouřeného pisálka (díky jehož pomatené mysli najdeme ve filmu orgie na medu nebo lásku na jedu... jakkoliv to zní příjemně, doporučuji sledovat jen s odborným zdravotním personálem v dohledu), ale pod jeho rukama utíká naprosto nevyvážený a podivný film vyvolávající ve svých vrcholných okamžicích takřka dávivé reflexy. Navzdory vší kritice je ale možná dobře, že se do naší distribuce dostal právě Mečem proti lásce, který dokazuje, že podobně "švihlý" snímek, dílo vymykající se zaběhlým euroamerickým standardům, mohou natočit snad jen v Hongkongu. Mečem proti lásce není ani dobrý, ani špatný film, je jen příliš ujetý na to, aby ho běžný divák snesl. Ovšem pokud se na to cítíte (a chcete si užít české titulky s perlami jako "Dej mi pusu nebo tě prohodím stropem", popř. "Vysereš se z podoby"), máte ring volný (přežijete-li, pochlubte se s dojmy ;). Mečem proti lásce je k dostání na DVD s anglickým dabingem a českými titulky. 40%

Vítejte zas jednou do světa megabojovníků, tajemných svitků a triků s téměř nevyslovitelným jménem. Každá legenda má svůj začátek a i trilogie Swordsman se jednou narodila. Bylo to v roce 1990 a krom Tsuie Harka (natočil pokračování) a Ching Siu-Tunga (natočil druhé pokračování) u toho byl i King Hu, tchajwanský režisér, který stojí hned za několika klasickými žánrovými snímky (např. Touch of Zen). Swordsman se hrdě drží jeho starší tvorby a tak se s ním vydáte do pochmurného světa vládních pletek, sektářských mocipánů a proklatě talentovaných bojovníků... Ti všichni mají zájem o slunečnicový svitek, který ukrývá tajemství telekineze a teleportace. O to je mezi mistry bojových umění poměrně velký zájem a tak se na scéně brzy sejde ambiciózní vládní úředník, šéfové sekty Slunce a Měsíce, velitel Pětihoří a nebude chybět ani sekta z hory Hua (kdo se chce cítit jako v Dallasu, může si přihodit pár rodin s tradicí bojových umění - např. rodinu Lam, která svitek ukradla z vládní knihovny (kde o něm nikdo neměl ani tušení)). Přehršle postav vám naštěstí nezamotá hlavu, protože je tu jen coby dříví na podpal, které rychle mizí ve výhni akčních scén. Ching Siu-Tung už tehdá věděl, že sekání hlav, trhání domů na kusy a letecké závody cestou necestou, mu jednou zajistí nesmrtelnou slávu, a tak se snaží ostošest a hrdiny vybavuje ultimátními triky při kterých dostávají kulisy pořádně zabrat. I tak ale platí, že film spolehá především na hereckou stránku zúčastněných, krom několika opravdových bojovníků (Yuen Wah, Lam Ching-Ying) se tu totiž hemží herci bez průpravy v bojových umění, v jejichž čele stojí Samuel Hui, který skutečně líp zpívá než bojuje (což vám názorně předvede hned několikrát). Brzy pochopíte, že ve scénáři nejde o nějaký svitek, ale především o jeho postavu, která si během svého dobrodružství musí uvědomit, že sektářské bojůvky o moc a otravná vládní politika, to všechno jsou jen pošetilé stezky vedoucí do pekel... V závěru filmu tak Ling dospěje ke kýženému cíli, nechá se duchovně osvítit a nějaký svitek už nikoho (především samotného režiséra ;) nezajímá. Otázkou je, zda k osvícení dospějí i fandové hongkongských filmů, kteří vyrostli na Jet Lim nebo Jackie Chanovi. Ačkoliv Swordsman vznikl v roce 1990, King Hu do Harkova scénáře otisknul svůj legendární styl a tak film v mnohém připomíná jeho klasickou wuxia tvorbu z pozdních let šedesátých. Postavy zběsile šermují a v žiletkovém stříhu se předhánějí v tom, kdo udělá víc vrutů ve vzduchu (tahle taktika už Ching Siu-Tungovi zůstala ;), ale bojů není příliš a příběh místy tíhne k přehnanému patosu a poetice. Záleží na míře vaší tolerance, protože tahle nečekaná sonda do minulosti se nemusí zalíbit každému. Zatímco Tsui Hark se v roce 1992 vrátil ke kořenům (a vzdal tak poctu tradiční wuxia éře) filmem New Dragon Gate Inn, King Hu jakoby kořeny vůbec neopustil a jeho lpění na starých postupech je místy spíš na škodu. Rozdíly vyniknou zvláště při sledování Swordsman trilogie jako celku. Druhý díl (režírovaný Harkem) je daleko dravější, má zajímavější kameru a i když postrádá hloubku svého předchůdce, stíhá kontrovat humornými vložkami (což je pole na kterém první díl selhává (naštěstí se o humor nepokouší často ;)). Swordsman by rozhodně neměl ujít vašim zrakům, protože navzdory uvedeným výtkám se jedná o jednu z těch příjemnějších cest, jak se seznámit s wuxia žánrem (existuje nespočet nudnějších filmů s mnohem horší choreografií a bez okouzlující hudby, která je jedním z velkých plusů Swordsmana). Jen neberte na lehkou váhu mé varování o tom, že "není všechno zlato, co se třpytí" a pokud budete i po této recenzi od Swordsmana očekávat rychlou a třeskutou akci, která číhá za každým rohem, mohli byste být velice zklamaní. 80%

Ching Siu Tung se zas jednou překonává ;))... Záporačka z dvojky - Asia the Invincible(Brigitte Lin) není tak úplně mrtvá jak by se mohlo zdát a s osamělým swordsmanem (Yu RongGuang... Iron Monkey) se rozhodne sejmout dívčiny, které se za ní vydávají... v klasické "lítačce" najdeme úchylárny jako spirálovitý meč, japonskou loďoponorku, cyberninja bojovníky, to všechno s trochou sklonu k lesbickým scénám a očernění španělů na filmovém plátně... nažhavení? Scénář bohužel příliš neperlí a pokusí se jen o jednu nejistou myšku, která rozdělí příběh na dvě linie - Berserk mód hlavní postavy (záporačky), který je v půlce přerušen hudební vložkou (v tu chvíli jsem váhal jestli nekoukám na parodii) a putováním onoho swordsmana, kterému Asia zavřela všech šestnáct životních "ventilů" (jestli jich má tělo jen šestnáct tak to považuji za plýtvání místem ;) podívejte se na motor od Ferrari, tam se jich vejde i osmačtyřicet ;))) Krom slaboduchého scénáře doplácí Ching Siu Tungova nezkrotná fantazie na hranice omezeného rozpočtu (prvních deset minut jsou navíc záběry ze dvojky!) - film byl evidentně díky absenci velkých jmen (ze dvojky to "přežila" jen Brigitte Lin a opět září) poněkud okleštěn nižším rozpočtem a je to vidět na každém kroku - jako by byl točen někde na polích, některé triky vás možná i rozesmějí... vrcholem je pak stopáž věnovaná lodním bitvám... tady už triky dostávají pěkně zabrat... naštěstí takový Yu RongGuang držící v ruce půltunové lodní dělo a střílející s ním jako z kulometu, to je zážitek... ;) Právě takové zážitky (a přemíra akce kombinovaná s obdivnými záběry na mimořádně sexy Jean Wang (Iron Monkey) ;) dělají z filmu koukatelnou záležitost. Až uvidíte ping-pongovou výměnu v blokování ventilů a souboj s bojovníkem, který má aktivován ventil smíchu... no darmo mluvit ;) Škoda nízkého rozpočtu a občasné Tungovy režijní bezradnosti (některé záběry by asi bylo lepší vystřihnout)... Mohl to být velký film (jako Swordsman 2), ale takhle je to jen další úchylárna pro příznivce tohoto experimentátora, který se mě osobně zamlouvá čím dál tím víc, protože nemá strach příjít s něčím neokoukaným... Ne vždycky mu však přeje štěstí a to je bohužel i případ Swordsmana 3. 50%

Vítejte v temném světě lásky, pomsty, hříchu a useknutých končetin - Tsui Hark vám v osobitém remaku One-Armed Swordsmana předvede odvrácenou stranu svých režisérských schopností. Příběh z prostředí výrobny mečů je totiž drsný a syrový jako právě vytepaná čepel... V těsném kolektivu pracuje rivalita na plné obrátky a nemůže za to jen nadcházející výběr "budoucího vlastníka výrobny", ale i pohledná dcera Mistra... Hlavním hrdinou filmu se stává Ding On, sirotek, jehož otce zabil démonický bojovník. Mistr vychovává Ding Ona jako vlastního syna a dokonce se rozhodne mu předat "grunt", ale Ding On má jiné plány. Chce najít vraha svého otce a pomstít se... Brzy se však věci trochu zvrtnou, Mistrova dcera je unesena a Ding On při pokusu o její záchranu přichází o ruku. Při zběsilém útěku ho zachrání neznámá dívka u které najde dočasný azyl. Dál už nastupují obvyklé příběhové koleje - hrdina najde vnitřní klid, vypracuje vlastní "jednoruký" styl a vrací se do rodné vesnice ve které se objevuje i bandita Fei-Lung, vrah jeho otce. Vše nevyhnutelně směřuje k mimořádně drastickému vyvrcholení... Zní vám to obyčejně? Inu počkejte až to uvidíte. Tsui Hark příběh oblékl do vizuálního stylu ze kterého budete mít sucho v hrdle. Obraz, zvuk, hudba i herecké výkony - to všechno jako by se nořilo do bezejmenné temnoty a beznaděje... Chiu Man-Cheuk jako jednoruký hrdina předvadí během vnitřního boje své postavy, výborný herecký výkon a jeho úhlavní protivník v podání Xin Xin Xionga je tak přesvědčivý, že bych se ho bál i po odlíčení. Akčních scén je pomálu, ale jsou originální a velkou úlohu v nich hrají originální zbraně, které se zvlášť v závěru roztančí do pekelného čardáše... Blade je příliš temný a syrový než aby asi našel široké publikum, ale kdo mu přijde na chuť, nebude litovat dvou hodinek strávených v přesvědčivém filmovém pekle plném emocí, akce a napětí do poslední vteřinky. 80%

Režisér Wai Keung Lau si v Hong Kongu stihnul udělat jméno jako režisér vysokorozpočtových comicsových (anime) adaptací, které, krom toho že zaměstnaly stovky lidí v asijských výrobnách speciálních efektů, také proslavily Ekina Chenga jako nastupující idol mládeže. Bohužel tyto oslavované projekty (Storm Riders, Man called Hero) nejsou pro mě to pravé ořechové - možná nemám rád popové hvězdy mlátící kolem sebe zběsile mečem, možná nemám rád levné počítačové triky, kterým fušeřina v 3D Maxku teče z očních stínů, možná nemám rád slabé příběhy slepené množstvím zbytečných postav a samoúčelných dějových zvratů... Možná... Jisté je jedno - Duel je úplně jiný... Film si totiž vzal na starost Wong Jing, známý humorista a živitel čínské parodie. Wai Keung-Laua nechal za kamerou, aby zajistil stejný "look" jako u předchozích fantasy snímků. Slabé triky zůstaly, ale přibyl solidní příběh a tuny humoru. Snímek tak není jen nudnou uspávací báchorkou o superhrdinech, ale roztomilou detektivkou (z prostředí superhrdinů ;), která se při bližším ohledání ukáže být parodií na filmy s Jamesem Bondem, umístěnou do prostředí staré Číny. I když je Ekin Cheng veden jako hlavní postava a hraje hrdinu, který na poslední chvíli vždycky všechny zachrání, pravou hvězdou filmu je Nick Cheung v roli tajného agenta s označením "Drak 9" - jeho výkon absolutně zastíní všechny ostatní, jediný kdo s ním může soupeřit je Zhao Wei v roli tvrdohlavé princezny. Hvězdy (Ekin Cheng, Andy Lau) tentokrát zůstaly v pozadí a vyplatilo se to... I Duel trpí "dětskými nemocemi" předchozích Lauových projektů, ale reputaci vylepšuje dobrými hereckými výkony, solidním příběhem a příjemnou dávkou humoru. Tahle kombinace z něj činí snímek za kterým stojí za to se otočit, třeba jen na chvíli... 60%

Snad jen ten nahoře ví, proč mi někdy do cesty přihraje film jako tenhle. Dobrovolně jsem si ho koupil poté, co jsem ho zahlédl v několika Top 50 nejlepších bojových filmů všech dob a ačkoliv datum výroby hlásalo 1976, těšil jsem se na pořádnou old school vypalovačku, které neobrousí hrany ani stupidní anglický dabing. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem natěšeně DVDčko vrazil do mechaniky. Po absolvování tříbarevného intra (kdo neviděl, neuvěří) se ocitneme v jakési parodii na westernové městečko s názvem Black Stone, kam přichází slavný zabiják (momentálně přísně utajený vládní agent) Pai Yu Ching. Jeho cílem je dostat za mříže místního starostu, který si slušně přivydělává pašováním všeho možného. Ve hře je ještě policejní šéf Lu Tung, který Pai Yu Chinga podezřívá z nekalých plánů a navíc má spadeno na starostova syna, protože mu zavraždil budoucí tchýni (oops). Ching posléze využije situace a vloudí se do starostova domu jako bodyguard, aby mohl zajistit víc důkazů o pašování. Bude tak muset čelit nejen Lu Tungovi, ale i starostovým pomocníkům - blonďaté gorile (oops?) a majitelce místní čajovny (hmm)... Jsou chvíle, kdy přemýšlím o tom, zda-li jsem si vkus nezabouchnul v autě nebo prostě momentálně nejsem naladěn na podobné filmy, ale při sledování Hot, Cool and Vicious jsem v duchu proklínal ony recenzenty, kteří při hodnocení nešetřili chválou. Jsou blázni oni nebo já? Jsem skutečně psychicky tak mladý, že nezkousnu takovou "klasiku"? Hot, Cool and Vicious balancuje na hraně průměru tak nešikovně, že není ani dost slabý, aby mě to dostalo na kolena, ale ani dost dobrý, abych se překonal a našel na něm ono pověstné zrnko kvality. Ať se snažím jak chci, krom solidních kopů Tan Tao Lianga, otřesného make-upu Tommyho Lee (skutečně vypadá jako gorila) a relativně slušného finále, nevidím vůbec žádný důvod proč byste měli své tělo trýznit podobným filmem. Vyhněte se mu velkým obloukem, pokud to neuděláte, zjistíte, že tohle je i na vás moc a blonďaté gorily vás budou strašit celou noc ;). 30%

Jen zřídka narazím na film, jehož hodnocení v zasvěcených kruzích osciluje mezi "příšerný" a "dokonalý". Navíc v případě The Touch vás zarazí už samotný "chorobopis" titulu - feminizovaný klon Indiana Jonese s asijskými předky. To už zní dostatečně zajímavě na to, abychom se snímku mrkli na podvozek... Pohledná cirkusačka Yin Fei (Michelle Yeoh) pochází z rodiny zavilých věřících a má v malíčku každou druhou legendu (ovšem nedá se říct, že by těm báchorkám věřila). Její rozhodnutí vydat se na velkou cestu a splatit tak dávný dluh svému otci, který "věřil", podnítí až návštěva starého přítele Erika (Ben Chaplin), který se do rodiny "přižral" (oops to zní divně, ale naprosto výstižně) a dal by se charakterizovat třemi slovy "po čertech sympatický floutek"... no dobře to jsou čtyři, ale nic to nemění na faktu, že Yin Fei se do něj zamiluje, i když nepatří mezi svatoušky. Eric ale přitáhne na rodinnou oslavu veledůležitý artefakt (který předtím ukradl pro svého šéfa Karla, aby mu ho posléze ukradl... už se ztrácíte? to nic, pamatujte si že Karl je ten "zlej chlápek") a to si žádá (po troše nezbytné akce a několika flashbacích) velkolepou výpravu za dobrodružstvím, při které naši hrdinové procestují nejednu exotickou lokaci. Kdo cítí onu IndianaJonesovinu, právě trefil do černého. V tomhle ohledu je totiž The Touch jedno velké klišé - příběhy o honbách za legendami, fanatičtí záporáci, láska rodicí se na velké cestě a velký nepřehlédnutelný happyend na jejím konci. Ale světe div se, ono to funguje. The Touch v důležitých chvílích dokáže onu horu klišé udržet na uzdě a naklonit si jejím prostřednictvím diváka na svou stranu. Když Eric líbá Yin Fei, čerstvě vytaženou z hromady písku, funguje to, když se Michelle Yeoh na chvilku propadne do "Lara Croft" image, funguje to... když hlavní hrdinou slepě drmolí prastará moudra z rozpadajících se svitkou, funguje to. Bohužel to není díky kvalitnímu scenáři (který již tak slabý příběh nabourává zpomalovacími flashbacky), tentokrát vyhrála forma nad obsahem a to paradoxně film zachraňuje před vašimi klížícími se víčky. Režisér Peter Pau nezapře svůj kameramanský původ a z fantastických lokací ždímá maximum. Prostřednictvím čoček a barevných filtrů jako by na plátno kreslil výtvarné dílo, které nemilosrdně přebíjí kulhající formu. Všechno pak vrcholí ve finále, kterému by sice slušelo méně digitálních triků (nebo více dražších :), ale které vás smete ze židle svým vizuálním nábojem. A koneckonců i kinetickým... Ve filmu jsou prakticky jen tři akční scény, ve kterých je Michelle Yeoh aktérem číslo jedna (hlavní záporák si vystačí s drahým oblečením a ultradrsnými hláškami) a které nezapřou školu Jackieho Chana. Většina bojových triků pak neskrývaně dokazuje, že dráty byly na pořadu dne, ale akční scény subjektivně působí lépe než ve většině nových hongkongských filmů. Jen škoda, že je jich tu tak málo. The Touch pro mě byl překvapením a promarněnou šancí zároveň. S lepším scenářem to mohl být film na který se nezapomíná, takhle zbude jen pár okamžiků utlučených vizuální nádherou a samoúčelnou akcí. Nicméně i takové utlučení za něco stojí a i když The Touch nevyhraje žádnou filmovou cenu, za dvě hodinky mi stihl ukázat, že budoucnost hongkongské kinematografie může být docela růžová. Zkuste se ho dotknout a třeba vám to ukáže taky... 70%

Kdyby se někdy pořádalo klání o titul "nejpřekombinovanější film století", určitě by se našlo pár tisíc hlasů právě pro Tokyo Raiders. Scénář uhání tempem splašeného Ferrari a místy to skutečně přestává být roztomilé - lovestory se mísí se světem tajných agentů, mikročipů a bytovým návrhářstvím, hongkongské popové hvězdičky soupeří na plátně o místo se svými japonskými rivaly a to všechno je většinu času dokonale zpomalené... Režisér Jingle Ma (bývalý dvorní kameraman Jackieho Chana) svůj film pojal snad až příliš velkoryse, snad s nástřelem na západní trhy. Postavy jsou až příliš cool (asijský James Bond v podání Tonyho Leunga, snad až příliš bojovný návrhář bytových interiérů Ekin Cheng, oba obklopeni tunou setsakrapohledných koček z Hong Kongu a Japonska) a akční scény jen potvrzují, že tenhle film někdo přitáhl za vlasy příliš silně... Jingle Ma měl bezesporu dobré úmysly - kamera je výborná (pan režisér svou původní profesi nezapře), choreografie akčních scén je nezvykle dynamická (s přihlédnutím k tomu, že Tony Leung a Ekin Cheng toho ve svých filmech moc nepředvádějí), i když řada lidí zakoulí očima nad výběrem hudby (španělské rytmy vskutku nejsou tradiční kulisou hongkongských akčních scén) a přemírou zpomalovaček (kdyby se celý film pustil normální rychlostí, byl by odhadem tak o polovinu kratší). Ale budiž, technické stránce nelze moc věcí vytknout a v rámci akčních scén je nutno ocenit řadu svěžích nápadů. Bohužel, někde na cestě za komplexním příběhem přehodil Jingle Ma výhybku a zamířil přímo do pekla... Nevím zda měl film oslnit vrstevnatým příběhem nebo ho tvůrci pojali "sportovně" jako parodii na bondovky, ale nutno říct, že ani v jedné rovině scénář nefunguje. Postav je příliš a ve střídmá stopáž žene tempo do vražedných hodnot. Mnohé dialogy jsou tu jen proto, aby ty "ultracool" honičky dostaly smysl a herecké výkony se brzy zredukují na pár gest a hlášek. Milostné trojúhelníky, tajuplné mikročipy a dvojité identity některých postav - to všechno je jen narychlo splácaná fasáda, která nemá začátek ani konec. Nikomu by to nevadilo, kdyby se film držel svých akčních předků, ale Jingle Ma se občas zkouší přenést výš a boří rozjařenou atmosféru dlouhými dialogy a konspirativními motivy. V tu chvíli už nepomůže ani nadprůměrně pohledná herecká sestava (mluvím o herečkách ;), ani exotické japonské lokace a divák začne blaženě klimbat... Filmový tempomat však v těchto místech spolehlivě zasahuje a vždy vyvrhne nějakou akční scénu, takže ve výsledku patří Tokyo Raiders k tomu lepšímu z "nové hongkongské vlny". Není jednoduché se naladit na jeho vlnu, ale stojí za to se o to pokusit... 70%

Frank je profík - bývalý voják, příležitostný kurýr, který má své zásady a doveze cokoli kamkoli. Nerozhodí ho kolona policejních vozů v patách, poradí si s malou armádou a naštve se jen ve chvíli, kdy jeho zásilka překračuje povolenou hmotnost. Pravidla jsou ale od toho, aby se porušovala a tak Frank jednoho dne otevře balík. Balík, který se podezřele hýbe a ze kterého se vyklube pohledná čínská dívčina... A problémy začínají - ochomýtající se inspektor francouzské policie, místní mafie zabývající se pašováním lidí a Frank, který neví kam dřív skočit. Ale jak už bylo řečeno, Frank je profík a nic ho nerozhodí. Transporter (Kurýr) je jednou z prvních vlaštovek úspěšné spolupráce Východu se Západem... Už loni jsme mohli vidět divočárny v akční komedii 51st State (ten film u nás vyjde až letos, ale je starší než Kurýr) z Anglie, kterou režíroval asiat Ronny Yu, ale až tahle Bessonovka dovádí kouzelnou fúzi do pověstné dokonalosti. Už v úvodu francouzského filmu v hlavní roli s anglickou hvězdou (Jason Statham) je víc než pádně naznačeno, že mixovat různé styly se vyplatí... Automobilové honičky střižené s pověstnou francouzskou důkladností vám připomenou Taxi, akční scény (hlavně ty bojové) zas vženou slzu do tváře každého fandy. Proč jen tohle nedělá Corey Yuen s Jet Lim v Americe? Z Jasona Stathama se během filmu vyklube ideální akční hrdina, schopný odříkat hlášky s lehkostí Jamese Bonda a překvapivě i ochotný k vynikajícím bojovým výkonům (v některých momentech vůbec není doublovaný, i když bych to čekal). Corey Yuen v roli režiséra akčních scén zkrátka dostal totálně volnou ruku a neodolatelně vypálil cejch HK akčního stylu na francouzskou filmovou zadnici. Ostatně až uvidíte souboj v autobuse (po němž následuje benzínový souboj, což je něco nevídaného (minimálně od dob OUTC 3 ;), úvodní likvidaci domu ve třech krocích nebo okouzlující finále, pochopíte co chci tímhle neobratným přirovnáním říct... Tenhle film zkrátka jede obrovskou rychlostí a neohlíží se na nikoho. Nebýt pár přestávek (většinou na povinnou příběhovou vatu - výslech na policii, vysvětlovačky, sex... ;) ani bychom si nevšimli, že překrásná Hsu Chi má stále s angličtinou problémy... V tomhle filmu se totiž nekecá, tady se jedná a to tím způsobem, že budete neustále balancovat na kraji křesla kam vás ďábelské tempo vyžene. Aniž bych chtěl nějak přechválit, tohle je HK dáreček na který jsme čekali. Bohužel nám ho nenese Jet Li, ale ani Statham není k zahození. 80%