Emo-haunter

Ve své podstatě dokonalost, kterou jsem si nesmírně užil. A divím se, že jsem takovou špičku neviděl už dříve. Inu, takový film se ani nedá moc popsat slovy, to se musí vidět. Nejvíce chválím, jak si s námi režisér hraje od začátku do konce, v hlavách se nám rodí tisíce alternativ, a nakonec je to tá tisící první, která by nás vůbec nenapadla. Skvělé herecké výkony, fajná hudba, a neskutečný konec. Po dlouhé době film, který mě kompletně odpálil. Viděno s kamarádem u pivka při večeru v přírodě, takový vibe jen umocnil zážitek.

Dobrá sranda, kterou jsem si užil! Filmový nadšenec se nemůže donekonečna dívat na samé superintelektuality, ale občas si pustit něco na chill. A McTierman věděl jak na to! Já se fakt bavil a tato parodie na vše možném byla natočena více než dobře! :) A hlavně je tam můj oblíbenec Arnie! Film si rozhodně zaslouží větší hodnocení, než má, solí se tu jedna akční jízda za druhou, a to je více než dobře! Závěr pak příjemný jako z pohádky:)

Tentokrát pojedu pár recenzí stručně, jelikož mi toho chybí více. Inu, zde jsem měl smíšené dojmy. Camerona naprosto respektuji, ale jaksi jsem se během prvních dvou hodin nedokázal pořádně naladit na jeho podvodní vlnu. O to větší přišlo neskutečně vymazlené velké finále s jasným poselstvím, které ve mně vyvolalo i husinu. To předtím ovšem pro mě bylo jen jakési až moc normální. Takové klasické akční sci-fi, ve kterém jde sice vidět spousta práce a nadšení, mě ale nechalo poměrně chladným. Proto na víc než tři se nezmohu. Současně přiznávám, že je zde chyba ve mně, ne v režiséru, ten dozajista odvedl opět kvalitní práci!

Božská Amy. Padlý anděl, který chtěl žít, ale místo toho se ztratil v přežívání z mnoha důvodů. Silná osobnost, co na srdci, to na jazyku, co na srdci, to vepsala do textu, čistě, nevraživě, upřímně, andělsky a bez příkras. Milovnice hudebního stylu, který je dnes velmi zastaralým, neaktuálním, a přitom ho dokázala zvednout zpátky do výšin. Nechci zde dopodrobna komentovat a interpretovat dokument, to ať si každý udělá objektivně subjektivní obrázek sám. Jde o přístup. O to, co nám tato audiovizuální entita dala do života. Mně se moc na tomto dokumentu líbila jednak chronologičnost, a také silná výprava do nitra této dokonalé zpěvačky. Poslouchat jsem jí začal teprve před pár měsíci a hned mě absolutně nadchla, pohltila a silně ovlivnila. Její hlas, pohyby, názory, aura, entita, lidskost, bytostnost, vážnost, mrazivost, čistota a přirozenost, uchvátila - ach Bože!. Dokument sice zachycuje jakýsi její medailonek, ale ona sama nejlépe věděla, jak to všechno bylo, určitě se spíše klouže na povrchu, ale její nitro chápala jen sama ona. Otázka je, co si z tohoto dokumentu vememe my sami, a já si z toho vzal maximum, proto musím udělit plný počet. Jde o maximální komplexnost vnitřních příběhů, dialogů a monologů, které se mně během pozorování promítali hlavou. Ona Amy byla fakt silná osobnost. Uvědomovala si víc, než je pro obyčejnou lidskou entitu zdrávo. Vepsala vše na papír, do textu a melodie, a ulevila si. Rehab, Back in black, Stronger than me, to je jen ten nejobecnější výčet jejího vědomí i podvědomí. Já si prostě jen tak říkám po tom zhlédnutí a aktuálních pocitech, kdy si tak nějak po těžké insomnii a třinácti hodinách spánku, kdy jsem se zmohl jen na vytření podlahy domu, obědu a půl litra slivovice a uvědomění si toho, že jsem se vzbudil a probudil do čisté tmy, jaké vlastně vědomí je a jak funguje, a jak k němu musíme každý den přistupovat. Co je vlastně hybatelem našeho vědomí, co určuje náš každý okamžitý pohyb a k čemu jsme předurčeni? Amy mi zodpověděla na tolik otázek, a na tolik vážných situací, až dokonce mrazivých, že jí musím nazvat jako jednu z největších inspirací v mém aktuálních prachbídném životě čítajícím 24 let. Dokument, který má čistě řemeslnický charakter, a chronologicky vypovídá o životě Amy takovém, jaký je médii znám, mi dal to, co jsem při dnešním dni potřeboval. Přitom do něj vidím mnohem hlouběji, silnějši a autentičtěji, a to je jeden z důvodů, proč musím plný počet udělit. Jo a abych byl objektivním recenzentem na zdejší platformě, tak to znovu jen shrnu a připomenu. Lze konstatovat, že na tomto hodnocení má velký vliv má láska k této zpěvačce, ale musím i sám kladně ohodnotit kvalitu tohoto dokumentu, který jde chronologicky, ne jak lehce zmateným dojmem jako dokument o mém jiném oblíbeném zpěváki, Lilu Peepovi. Tady to jde vše hezky chronologicky, přímočaře, a vysvětluje různé okolnosti. Možná mi lehounce chyběla spojitost rodinná, máma Amy je tak trochu upozaděna, a otec je možná trochu vykreslen jako chladný manažer, ale po pochopení reálných reálií k tomu nebylo zkrátka více co dodat. To ovšem ani trochu neubírá na celkové kvalitě tohoto silného dokumentu.  Všechno bylo za mě tak, jak má být, a já se ani na minutu nenudil, ba naopak, do dokumentu jsem se zažral a obča si i trochu zaslzel, tak jak se na chladnou, byť stále místy citlivou osobnost, sluší a patří. Takže abych to tak nějak jednodušše shrnul, kdyby pro mě byla Božská Amy jen normální známá zpěvačka, ke které bych neměl vztah, tak bych dal 4 hvězdičky, ale vzledem k tomu, jaký vztah jsem si k ní za tu dobu, co jí poslouchám, vybudoval, musím dát jasných 5,jelikož dokument je filmařsky zvládnutý na vysoké hodnotě, a pro mě, jakožto fanouška královny jazzu, má přidanou hodnotu! Amy, děkuji ti, ovlivnila jsi mě, změnila, zformovala, dala mi naději do lepších zítřků. byť zemřít tvým způsobem, by vůbec nebylo marné! Ne, že jsi byla, ale JSI, mou silnou inspirací, padlým andělem a mocnou entitou, která dokázala světu předat více než dost. Nejsi žádná zfetovaná vychlastaná troska, ale čistá a andělská duše, která dala do pohybu lidstvo od samotných kořenů, a dodala jsi naději těm, kteří jí potřebují, včetně mně! Děkuji. Jo, a you are stronger than me...! But i say no, no noooooo!!!! Dostanu se jednou na úroveň Tebe, to ti z celého srdce slibuji! Žij v pokoji a blaze, tam, kde nyní jsi, ti je určitě nejlépe.

Neuběhlo ani dvacet čtyři hodin a já musel shlédnout další snímek od Davida Lynche. No. Byl jsem příjemně překvapen. A to hned z několika faktorů. Za prvé musím pochválit perfektní výběr herců, protože ty herecké výkony jsou na naprosto profesionální úrovni, a ten, kdo to táhne na čistotě hereckého umění, je právě Anthony Hopkins, není proto vůbec divu, že se se o deset let později stal tento herec, dnes velký sir, Hannibalem Lecterem, protože ta doktořina mu naprosto pasuje. Sloní muž je citlivý, humanistický příběh, který lehce zavání tvorbou Tima Burtona, jenž může překvapit svou komorností, avšak nepopíratelnou kvalitkou v podobě dialogů a práci s prostředím, zvukem a kamerou. Odkrývá mnohé filosofie, ta nejzásadnější je práce a uvědomění si kontrastu mezi fyzickou a psychickou entitou každé lidské existence. Ne jednou jsem měl mráz na zádech, kdy jsem cítil doteky jarní mlhy, která se mi škrábala po vnější straně pokožky. Jaké je tedy poselství filmu, jsem tu zmínil ve zkratce více než dost. Proto mějme na paměti, že nejde o to, jací jsme zvenčí, ale jaká je pravá podstata naší duše. Může to znít sebevíce klišovitě, ale takto to je. Tady se totiž neukazuje jen lítost nad bytostí, ale ukazují se zde  právě i dobří lidé, kteří si tuto skutečnost mezi tělesnou schránkou a lidskostí uvědomují. Protože to je to, oč tu ve filmu běží. Proč by měla být lidská schránka brána jako stěžejní ve společnosti? Proč by nemělo jít o charakter osobnosti? Řekněte mi to, kurva. Já sám nad tím bádám do dnešních dnů, a to nejsem pouze humanistou. Jde o něco mnohem víc, co si dnes stejně uvědomuje jen minimum lidí. Jde přece o činy, o skutky, o chování se k druhým, o to jací jsme v tom, co děláme, a ne, jestli nám příroda dala i dar zvenčí nebo ne. Lynch to dokonale promítl a stejně žasnu nad tím, že po psychedelickém surrealismu v podobě Mazací hlavy si zvolil zrovna toto téma, které může být na první pohled komorní, ale vnitřně je silné. I tak ale zůstávám u čtyř hvězdiček, přeci jen je tento scénář doopravdy skromný, a nepřekvapí, byť závěrem nesmírně posílí! Co přeci jen může být kolikrát lepším přáním, než se vypsat jako každý normální člověk... Děkuji, Davide, a těším se na další tvorbu!

Moje první osobní setkání s Davidem Lynchem, a jsem si již nyní jistý, že jeden z mých následujících filmových cílů je bezesporu filmový odkaz tohoto uznávaného režiséra. Jeho filmový debut Mazací hlava - Eraserhead vznikal spousty let, jelikož Lynch na něj dlouho sháněl potřebné finance, dokončen byl tedy až o x let později, roku 1977. Sám mistr doteď s velkou oblibou říká, že interpretovat tuto surrealistickou báseň se doposud nikomu nepodařilo - a to ani přiblížit se jejímu smyslu. Proto se v tomto komentáři žádné interpretace nezúčastním ani já, spíše budu lehce klouzat po povrchu. Lze konstatovat z různých komentářů a rozhovorů, že se jedná o režisérovu niterní výpověď. Ano, každá lidská mysl je bezbřehá a nevyčerpatelná co se týče fantazie. Na základě volného proudu myšlenek a asociací lze díky naraci snímku tyto aspekty bezpečně určit jako zdroj inspirace. Sám Lynch přiznává, že tehdejší život ve Philadelphii byl pro něj noční můrou a jediná možnost, jak svou hlavu od těchto delirantních, katatonických stavů zbavit, bylo přetáhnout tyto můry na filmové plátno. A o tom tento film je. Vlastní konkréta tohoto uměleckého díla pak chápe nejlépe sám režisér. Ať už jde o králičí fetus, padající pupeční šňůry na zdeformovanou zpěvačku, která je pak zašlapává, manželka Henryho, která je rodí nebo vyhlížející kreatura, z okna, dohlížející na život protagonisty skrze rozbité okno. Má to mysl, ano, všechno to má svůj důvod a smysl. Surrealismus je určitě jeden z nejrevolučnějších uměleckých postupů, které dokážou zprostředkovat fantazii skrze básně, filmy, obrazy. Čím víc se já sám osobně soustřeďuji na tento druh umění, tím více si začínám uvědomovat, že se nejedná o anarchii, ale čistou soudržnost a harmonii. A tuto soudržnost cítím i v tomto snímku, byť ani já sám nemohu určit, co za všechny myšlenky zde Lynch napasoval. Jako autorský debut se ale jedná o silnou osobní výpověď, kterí si zaslouží své místo v historii kinematografii - vždyť zasáhla persony jako Lucase, Kubricka či Bukowského. Jak jsem již zmínil, Mazací hlava je niternou duchovní a osobní existenciální výpovědí, kdy Lynch potřeboval filmové plátno k docílení toho, co ho v jeho intelektuální hlavě tížilo (což dělal Kafka v psané podobě). Strašně by mě proto zajímalo, jak by Lynch převedl na filmové pláno Kafkovu Proměnu, Proces nebo Zámek. Podle mě by z toho byly masterpiecy. Kafka patří mezi mé nejoblíbenější autory, a jak sám Lynch kdysi uvedl, chtěl Proměnu na plátno převést, což zatím doposud neudělal, a asi už ani neudělá... Už teď jsem moc zvědav na další filmy tohoto autora. Na závěr tedy jen zbývá ohodnotit - nebylo to pro mě vůbec jednoduché, a říkal jsem si, co se vlastně na takovém originální projektu má hodnotit. Nakonec jsem se rozhodl pro 4 hvězdičky z čistého osobního dojmu. I tak je ale těžké něco moc vyčítat. Naopak musím nejvíce vyzdvihnout perfketní synchronii práce se zvukem, kamerou, a kontrasty. O maskách a výpravě ani nemluvě. Velký palec nahoru!

Ve své celovečerní prvotině se Tarkovský dotýká pár zajímavých problematik, které na ploše 45 minut shrnul docent Suchánek Vladimír Suchánek: Ivanovo dětství (1962) - YouTube. No, nicméně bych podotknul, že z mé subjektivity vnímání tohoto díla je jeho myšlenka mnohem skromnější. A celkově začínám mít pocit, že je Tarkovský až moc nadhodnocený. Chybí mi totiž dokoukat pouze Oběť, a mám jeho odkaz zhlédnut, a když to tak vezmu, kromě Solarisu a Rubleva, což byly skvělé filmy, jsem například od Stalkera čekal rovněž více, stejně tak jako v Tarkovského lyrické výpovědi snímků Nostalgie a Zrcadla. No, jako celek tento film bohužel moc nefunguje a lepí se na sebe části, které kolikrát nemají žádné vyústění či pointu a netvoří tak spolu pevnou strukturu. Vyústění rovněž nemá ani konec filmu, který tak vyšuměl zcela do prázdna a bylo mi jasné, jak to s Ivanem skončí. Co ale na druhou stranu musím ocenit je pěkná práce s kamerou a kontrasty barev v realitě a alternativých tužeb, respektive snů protagonisty. Je třeba dodat, že Burljajev je doopravdy skvělý herec, který to táhne, a není divu, že si ho Andrej vybral i do Rubleva, kde ikonicky znovu dává do pohybu zvon. Tím ale veškeré klady končí. Celkově pro mě přišel film velmi mdlý, bez překvapivých momentů, nějaké lepší dějové linky nebo nápadu. Nezbývá než stručně dodat (nechci spoilovat), že film je zkrátka o tom, co na konci zmiňuje docent Suchánek v citaci. Kdybych to měl shrnout za sebe, tak řemeslnická práce je na poctivé úrovni. To ovšem nezakryje velmi slabou výpovědní hodnotu, nesourodnou strukturu, a rovněž minimum gradace a momentu překvapení. 50%

Víc jak 2,5 hvězdičky dát nemohu. Jedna skromná myšlenka a snaha film dostávat do extrémů spíš budila úsměv, než temnotu - to je zkrátka málo. Nebylo komu fandit, komu dát sympatie, postavy umělé, neefektivní, nemluvě o podprůměrné animaci. A to nemluvím o neustálém vřeštění, které za chvíli začalo být do uší. Asura u mě zůstala daleko za očekáváním, a to mám rád temný proud anime. 50%

Je určitě škoda, že se v té době netočílo více podobných anime. Surové, temné, akční, erotické, silně výstřední i lehce úsměvné - tak by se dal snímek charakterizovat. A není divu, moje druhá zkušenost s Kawadžirim po Džúbeivoi, takže jsem věděl, do čeho zhruba jdu. Když připočtu i nečekané rozuzlení, které jsem nečekal, hodnotím snímek velmi kladně, i když se ve finále jedná o popkoronovku. Ale velmi dobře zpracovanou se silnou atmosférou! 80%

Stejné potěšení jako v případě prvního Creeda. Všechno sedí jak má a návrat Dragova i ikonické hození ručníku do ringu vyrojilo nostalgické prožitky. Rockyho motivační aspekty jsou super a vztah mezi protagonisty silný. Druhý Creed se drží osvědčených struktur předchozích dílů, nevrhá žádnou monotónnost, ba naopak. Závěrečný souboj je možná ten nejtvrdší, co jsme viděli za všechny díly Rockyho. Celou sérii jsem si velmi užil a musím zrekapitulovat, že se do mého srdce italský hřebec i mladej Creed, a nejen oni, vryli do srdce i paměti! 8,1/10.