Pohrobek

Infantilní pokus o film na úrovni. Nemá smysl ho srovnávat s kvalitním comixem, kterému se neblíží snad vůbec ničím. Není to asi největší nuda, jakou si dovedete představit, ale že by někoho zaujal tak, aby zadržoval moč třeba jen půl minuty, se konstatovat nedá.

Monumentální veledílo socialistického realismu plně prosazující kolektivistický způsob chápání dějinných událostí, proudů i vůdčích podnětů. Plně ve stylu přístupu Tolstého nebo Jiráska. Asi nemá smysl mluvit o ideologizaci díla. Například německý pražský živel je z lehce pochopitelných důvodů takřka opominut.

Nejbrakovitější ze všech braků. Žánr pokleslých comixů a legendárních příběhů geniálně spojen do díla, které se stává svým vlastním měřítkem, jež si ustanovuje svá pravidla a zákony. Tarantino musel celý dosavadní život strávit nasáváním imaginární atmosféry umělého světa, aby mohl své představy zhmotnit v něčem naprosto ojedinělém a nenapodobitelném.

Maximálně výtvarně pojaté dílo. V původní Erbenově verzi jsou jistě nejsilnější prastaré, až archetypické morálně-biologické pravdy, z nichž ani přes nejzarputilejší snahu navypreparujeme ani náznak moralismu. Toto morálně-etické veledílo je dokonale doplňováno vybroušenými výrazovými prostředky, včetně zvukomalby a hláskové instrumentace. Ve filmové verzi naproti tomu zůstala pouze stránka výrazová a údajně hlubší zakompované prvky nedokážeme při nejlepší vůli uchopit. Nakonec - nikdo by je tam asi nečekal a ani necpal.

Netradiční řešení krize středního věku, doplňované formací nastupující generace tak trochu jinak. Film zamířený především k jedné divácké kategorii. Narozdíl od většiny "teen-filmů" má však co říci každému.

Jak se člověk stane slavným? Jak se stane malíř slavným? Kdo z vás nezná slavného Mourniera? Jak se stane film slavným? Proč bych měl pokračovat dál. Geniální námět výjimečného "pisálka od Mississippi" o lidské chytrosti, pokrytectví i hlouposti. Námět pocházející snad až od Andersena, z jeho Císařových nových šatů, je zbaven pohádkové příměsi, ale jak v Twainovi, tak i v této Zelenkově interpretaci, je pojímán stále se zdravou dávkou nadsázky i lidského humoru.

Dost naturalistický film, a to především v emocionální oblasti. Vyprávění si nebere servítky a předkládá drsnou realitu tak, jak se právě urodila. Dokázal bych si to představit i jako dogma-film. Velkým plus snímku je ale především tradičně skvělá Sissy Spacek.

Byl bych docela zvědav na rozpočet tohoto wnímku. Nemůžu říci, že by trpěl nějakými režijními výkyvy. Film zůstává stále na stejné úrovni (limitně se blížící absolutní nule). Vypadá asi jako zmenšenina nějakého průměrného béčkového filmu se všemi náležitostmi. Neposlušným vojáčkem, který se polepší a ještě obětuje život, nejrůznějšími explozemi a útěky jako z Legolandu. Jestli chcete vidět film-nefilm, vřele doporučuji.

Celý film bohužel stojí pouze na výkonech Funèse, a to tentokrát nestačí. Naprosto dokonalá je ale proměna jedné čtvrti ve Francii z roku 1905. Při pohledu na ctihodné měšťany, paničky a slečinky třepotající se na drkotavých kárách a vozících si člověk opravdu nedokáže zachovat kamennou tvář.

Trošku idealizované pojetí vztahu k hudbě. Někomu se nedaří, skvělý učitel žákyni poradí, aby hudba cítila, zavřela oči a ono všechno příjde samo. Nakonec si dokonce guvernérka státu zahraje ve školním orchestru jedinou skladbu pana Hollanda. Mimochodem, jestli je tato skladba vrcholem jeho tvorby, tak jsme zas tak o moc nepřišli, tím, že byl odstaven od notového papíru. Jeden černoch necítí rytmus, po pár hodinách šlapání na nohy a poslouchání moderní hudby je to najednou tady. Každý , kdo má alespoň nějaký vztah k hudbě, musí věděť, že tak to prostě není. A u tohoto filmu se tak akoráť mohou utěšovat ti, kteří neuspěli. Ale utěšování to je moc hezké.