DJ_bart

Nikdy jsem nepochopil oblíbenost filmů s Jasonem Bournem. A nepomáhá tomu ani freneticky překombinovaná forma, natožpak chaoticky agresivní střihová skladba, která je neskutečně bolestivou osinou v prdeli......

"I know what you did." "I've done a lot of things, Eloise. You're gonna have to be more specific luv." ________ Ať už jde o kultovní Cornetto trilogii, hudební akčňák 'Baby Driver', šílenou komiksovou komedii 'Scott Pilgrim proti zbytku světa', či absurdní britcom 'Spaced', Edgar Wright si za méně než dvacet let vybudoval renomé legendy svého oboru a přízvisko 'britského Tarantina' – tedy pověst inovativního tvůrce, který získal popularitu napříč kontinenty díky svému ojedinělému originálnímu vizuálnímu stylu a žánrovému experimentování. Na staromladá kolena si ovšem přeorientoval priority a začal točit filmy určené ne pro diváka, nýbrž pro sebe. A jeho poslední celovečerní příspěvek, mysteriózní drama 'Last Night in Soho', jež je jakousi poctou subžánru giallo, určitě není výjimkou. Dalo by se na něj také bez váhání aplikovat přirovnání s Tarantinovo 'Tenkrát v Hollywoodu'. 'Last Night in Soho' je totiž takový Edgarův milostný dopis Londýnu let šedesátých, specificky kulturní čtvrti Soho která nikdy nespí, a kterou jsem jednou dokonce i osobně navštívil...... Kdybych měl přeci jen snímek shrnout polopaticky v několika málo primárních bodech, lze shledat následující: 1) Premisa by se dala jednoduše shrnout slovy "Ženy, které nenávidí muže". 2) Thomasin McKenzie si zde vydláždila svůj pomyslný chodník slávy, a femme fatale Anya Taylor-Joy, jež zde září víc než kdykoliv předtím, sama sebe pasovala na Audrey Hepburn naší generace - poněvadž pokaždý, když je na scéně, dává snímku neuvěřitelný šarm a kouzlo - a kupříkladu scéna kdy zpívá 'Downtown' (v tuzemském podání jako Pátá od Heleny Vondráčkové, bruh), nahání husí kůži. 3) Pro Edgara jde možná o nejvíc osobní projekt za dlouhou dobu, jenže pro jeho přední fanoušky může 'Last Night in Soho' eventuelně vyznít jako velký otazník. Onen nezaměnitelný Wrightův rukopis zde oproti předchozím snímkům naprosto nečekaně stojí v kontrapunktu, a namísto toho, aby se klasicky utrhl ze řetězu (pokud neberu v potaz finále), je nečekaně umírněný jak v humoru, akci, napětí a celkový poutavosti i ujetosti - je to jako kdybyste žrali svíčkovou, ale bez svíček..... Z hlediska řemesla a technickýho zpracování není o čem. Jak oku lahodící pestrobarevná neonová audiovizuální stylizace tak boží melodicky dobový soundtrack jsou extravagantně dávány na odiv, aby dokázaly ve specifický synergický kombinaci zformovat snivou atmosféru šedesátek. Avšak Wright protentokrát vodí diváka za nos tak tajuplně, až se vám z toho všeho motá palice. Wright oživil Londýn let šedesátých jen proto, aby paradoxně dekonstruoval entitu, na níž stojí značná část jeho tvůrčího úspěchu: motiv pozlátka nostalgie z let dávno minulých. Dokázal tak sice umně rozbourat naivitu ideálů, které na nás dýchají z retro obalů vinylových desek či filmových plakátů, ale v naprosto překombinovaným finále překračuje nejen mez divácký trpělivosti, ale i zbytečně přehání jak manipulaci s diváckým očekáváním, tak katarzi celý fabule, kvůli čemuž během pár minut doslova pohřbívá satisfakci, která je po celou stopáž tak pečlivě budována. Kolem a kolem je 'Last Night in Soho' - ač z mýho zcela subjektivního pohledu prozatím nejslabší Wrightův projekt - víc než zajímavou metaforou o misogynii, privilegiích patriarchátu, sexploataci, a negativním vlivu ruchu velkoměsta..... A jaký z toho všeho vlastně plyne závěr? Edgar stárne, kluci a holky, Edgar stárne. To však nemění nic na tom, že je pořád cinefilní sigma muž.... [VERDIKT: 7,5 pasáků z 10]

Na první pohled to možná nevypadá, ale pokud pojmete tuhle rozlučku s Danielem Craigem v roli legendárního agenta jejího veličenstva více kriticky a analyticky, zjistíte, že jde o klasickou a ničím výjimečnou bondovku / obyčejný špionážní akčňák. A protože tenhle žánr není můj oblíbený šálek čaje o páté, nedokázal jsem navíc s 'No time to die' navázat adekvátní sympatie.... Samozřejmě, úvodní půlhodinu, příběhovou pasáž s Annou de Armas a tu řemeslně vyšperkovanou stylizaci jsem si užil, leč režisér Cary Fukunaga si prostě ukous až moc velký sousto, který ani sám divák nemůže strávit. Kdyby celková interpretace a koncepce byla o řád komornější a osobnější, neměl bych moc co namítat. Jenže těch scenáristickejch děr a překombinovanejch animozit je tolik, až je to k posrání. Fakt, že novým agentem 007 je černá žena, je zcela to nejmenší, co by mi zde vadilo. Ovšem na Danielu Craigovi jde očividně znát, že se che svý role konečně zbavit, a potenciál Ramiho Maleka jakožto záporáka je bezprecedentně spláchnut do hajzlu (ne, těch 6 minut na place mi fakt nestačí)...... Z 'No time to die' mám tak neuvěřitelně ambivalentní dojmy, a je mi to upřímně líto, páč Daniela Craiga považuju za nejlepšího Bonda. O to víc mě pobavilo finální "James Bond will return". 'Skyfall' je nepřekonaná.

Velké F pro tohoto slovenského Johna Lennona.

Not great; not terrible. Toho digitálního bordelu je tam víc než je zdrávo, takže největším superlativem jsou takový marginálie jako souboje tělo na tělo, Ben Kingsley, a titulkový teasy na nadcházející etapu MCU - tedy Multiversum. To, že Disney a celkově Hollywood leze kvůli profitu za každou cenu Číně do prdele, radši ani neberu v potaz......

Experimentální snímek 'Last and First Men' je velmi netradičním meditativním zážitkem, který je strukturován ze tří prostých složek: 1) abstraktní černobílé záběry jugoslávské brutalistní architektury; 2) prorocký žalm o konci lidské civilizace předčítaný Tildou Swinton; 3) nadpozemský hudební podkres ikonického islandského skladatele Jóhanna Jóhannssona, který celou tvůrčí agendu inicioval...... Jóhannsson želbohu roku 2018 zemřel, tudíž musela být tahle elegie dokončena až posmrtně. Je tedy s podivem, jestli sám předem věděl o svém skonu a tak se chtěl tímto jedinečným prostřednictvím, tedy humanistickými symfoniemi, symbolicky rozloučit s matičkou Zemí. Ať už je odpovědí ano či ne, budiž mu vesmír lehký.

|| [VIDĚNO 26.12.2020] || "Na Počátku nejde zabít duši. K tomu přece slouží život na Zemi." "No nekecej." ________ Při sledování tohoto fascinujícího animáku ve mně neustále rezonovala otázka "Jak to ten Pixar do píči dělá, že mě dokáže pokaždý tak dokonale emočně rozjebat?" ...... Snímek 'Duše' je takový symbolický klimax tvůrčí inovace a vypravěčských motivů studia Pixar. Pixar nás totiž ve svých kultovních dílech již dříve přesvědčil, že auta mají duši, zvířata mají duši, hračky mají duši, příšerky mají duši, dinosauři mají duši, ale i emoce mají duši - a nyní se zde zaobírá velmi podobným a neméně originálním tématem - že i duše mají duši. Takže i tady opět není o čem. 'Duše' je snad ze všech relevantních hledisek bravurně melancholicky koncipovaná, vizuálně jímavá, emocionálně imerzní oslava černošské muziky, která v sobě skrývá neskutečně mnoho implicitních stimulů i surreálných abstrakcí, a jež je dokonalá snad ve všech dílčích intencích. Jenže tohle není jen tak ledajaký fantazijní animák. Ať už jde o využití ezoterických témat (spirituální cestování či astrální projekce), anebo famózní ambientní soundtrack od dua Trent Reznor & Aticus Ross - který perfektně umocňuje nejen vzájemný vztahový peripetie protagonistů a neustále se zintenzivňující napětí, ale taky onen spirituální trip do nitra lidského bytí - to vše a nejen to dělá z 'Duše' nesmírně subtilní transsubjektvní alegorii o tom, že nám život uniká mezi prsty, aniž bysme si to mnohokrát uvědomovali. To, co se zde tvůrci skrze existenciální paralely snaží divákům sdělit, je reakce na náš současný disociativní způsob života, v němž se hekticky ženeme za materiálními zbytečnostmi, zatímco naše duševní zdraví akutně strádá. Tuhle analogii lze naprosto bezproblémově využít k momentální pandemii, která odhalila nejniternější lidský démony, a na světlo vyhřezla naši nejniternější podstatu - že dáváme přednost komfortním lžím před trpkým políčkem pravdy, přestáváme se radovat z maličkostí, pomalu začínáme pohrdat vzájemnými sociálními interakcemi, a sobeckost pro nás má již větší cenu než empatie. Je proto až neuvěřitelně rafinovaný, jak trefně tvůrci implementovali do této animované tragikomické mozaiky tolik životních pravd, stereotypů, miskoncepcí, deziluzí, a posléze je zaobalily do klubka neutuchající naděje...... Tyhle sofistikovaný aspekty dělají z 'Duše' nesmírně inspirativní dílko, který si zaslouží nejenom celosvětový renomé, ale zejména enormní uznání všech generací a věkových kategorií. Již nějakej ten pátek jsem prostě neviděl tak dojemnou alegorii o vůli odpouštět, vůli poskytnout druhé šance, a v neposlední řadě vůli darovat vlídnost vůči ostatním. Pixar jednoduše překonal sám sebe - a já stále nedokážu pochopit, jak ze mě pokaždý dokáže tak efektivně vyždímat hektolitry slz - poněvadž 'Duše' mě zasáhla do duše způsobem, který já prostě nedokážu vysvětlit, natožpak pochopit. O to víc mě sere, že téměř rok po premiéře jsem ke snímku teprav napsal komentář, kterej víceméně má hlavu i patu; nebo si to alespoň myslím. A vy si mezitím běžte přečíst nějaký filozofický pamflet od Nietzscheho, Bukowskiho, Marca Aureliua, anebo Žižka...... // VERDIKT: váhal jsem nad hodnocením 9,4 - ale to je šumák; tohle je tak unikátní žánrový milník, že uděluju 10 duší z 10. Pomyslná tečka za rokem 2020, a jedna z nejlepších pixarovek, ne-li přímo nejlepší // PS: Pakliže se duše Dvaadvacítky doopravdy dostala do Číny, určitě bych uvítal pokračování s názvem 'Duše 2: Balada o Uyghurech'. Jo a s hippie kapitánem bych klidně strávil celej svůj posmrtnej život :))) ________ "Škola je ztráta času." "Samozřejmě. Jak mi jednou říkal můj mentor George Orwell: Státem financované vzdělávání je jako chrastění klackem uvnitř kyblíku se splaškama. Studijní osnovy vládnoucí třídy potlačují různorodost názorů." "Přesně!" 💙💙💙💙

"Teamwork is the key, wink, wink." ________ Snímek 'Finch' od platformy Apple TV+ je pozoruhodnou postapokalyptickou pohádkou o dobrodružství Toma Hankse v roli vědátora Finche, psa Goodyeara, a robota Jeffa napříč pustou USA, za kterou by se upřímně nestyděl ani Steven Spielberg, natožpak Robert Zemeckis, který tenhle projekt dokonce i produkoval. Je to sice patetickej kýč, ale náramně zábavnej kýč. Muzika neumírá.

sledovat Chlast je jako chlast pít - čím víc v sobě máte promile, tím větší radost vám koluje v žilách. Prvotřídní melancholická šleha.... Skoll! 💚💚💚💚

Černošský western: *existuje. Uživatelé ČSFD: "And I took that personally!" ...... Za relativně důvtipnou stylizaci a chytlavý reggae/soul soundtrack uděluju 4* – doufám že z toho někomu rupne cévka; budu jedině rád.