major.warren

RECENZE: Mikkelsenův Bastard pěstuje brambory a jde na dřeň vyčerpání - Českokrumlovský deník Nejen v rámci festivalu Scandifest, ale i v běžných kinech můžete od 18. ledna zhlédnout dánského kandidáta na Oscara, koprodukční snímek Bastard. Mimo to, že vznikal i v České republice (např. na zámku Libochovice), zaujme především svou surovostí a také kabátem historického dramatu s prvky westernu. Evropa, 18. století, vyhaslé jutské vřesoviště. Zasmušilý, samotou zmítaný, ovšem o to odhodlanější kapitán Ludvig Kahlen (nedostižný Mads Mikkelsen) neúnavně zdolává zdánlivě neúrodnou půdu. Na místě chce vybudovat kolonii a získat tak od krále přízeň i šlechtický titul. Prvních dvacet minut Bastarda svojí atmosférou připomene oscarové Až na krev, kde se pro změnu antihrdina v podání Daniela Day-Lewise pokoušel dobýt ladem ležící pole s ropou. Od Day-Lewisova kapitalisty Mikkelsenova donkichotsky umanutého protagonistu však dělí zejména vyšší principy mravní, jež jdou ruku v ruce s Kahlenovým důstojnickým postavením. Režisér Nikolaj Arcel a scenárista Anders Thomas Jensen divákům nic nevysvětlují. Zkrátka zaútočí a nedají vydechnout. Jejich Bastard je komplexním portrétem vůle a zarputilosti, stejně jako zkaženosti a úpadku. Kahlen zde stojí nejen napospas nemilosrdné přírodě, díky níž jeho sen přijde mnohokrát málem vniveč, ale také proti rozmáchlosti aristokracie. Klíčovým protivníkem v realizaci promyšleného plánu se mu stává psychopatický šlechtic, další z oněch nenasytných mocipánů, jenž se nezdráhá uškvařit uprchlého poddaného, natož pak požádat o ruku vlastní sestřenku. Je pastvou pro oči sledovat vynikajícího Madse Mikkelsena ve zcela netradiční roli, zvláště když je hlavním tahounem; koneckonců samotný režisér během propagace filmu připustil, že teprve s obsazením dánské hvězdy se podařilo projekt finančně zajistit. Rozpětí Mikkelsenova hereckého profilu je neuvěřitelné. Herec je zde docela jiný, než jak ho známe ze snímků Casino Royale, Chlast či Indiana Jones a Nástroj osudu. Vyprávění je nazíráno z pohledu Kahlena, do jehož cesty postupně vplouvají další figurky od dobráckého kněze přes neukojitelnou služebnou až po nikam nepatřící dívku, jejíž mrštnost křížená dětskou nevinností zasáhne i jinak nepřístupného kapitána. Například když je podroben srdcervoucímu rozhodnutí, zda pro klid německých osadníků poslat holčičku s barvou pleti symbolizující neštěstí pryč do kláštera. Formálně vyniknou nápadité dekorace přepychových sídel, vyváženě se střídající s chladnými obrazy liduprázdné pustiny. I skvělá hudba skladatele Dana Romera zde získává svou roli. Nadbytečně vyznívá snad až jen příliš rozvláčný epilog, který jako by mermomocí toužil objasnit, jak to s vřesovištěm skončilo. Přitom Kahlenovo prozření, značené návratem pro domorodou svěřenkyni, by k finálnímu dojmu sedělo lépe. Celkově však Bastard patří mezi díla pevná a přímá, takže každý náznak tklivosti vykoupí buďto zobrazením všedních děsů či strohou poznámkou vizionáře, jenž striktně odmítá, byť jen o milimetr uhnout ze své představy: „Na brambory se sahat nebude!“ 80%

No prostě božský dokument. Je to pořád Jean-Paul Belmondo. Mám doma i tu samou knihu a je překrásná. V dokumentu je skvělý jak Belmondo, tak junior a samé známé tváře. U mě 85%. Je to prostě legenda a tohle je super film o ní. Doufám že to Jean-Paul ještě nezabalí. Krásný dokument o mém nejoblíbenějším a možná nejlepším herci historie:-). Super shrnutí jeho kariéry i osobního života s jeho vlastním synem a kamarády. Nejlepší hodnocení.

Kultovní jízda napříč Amerikou v podání neobyčejné autorské dvojice Peter Fonda / Dennis Hopper. Film jako Bezstarostná jízda je mi sympatický o to víc, že sám miluji literaturu Beat generation, kde se "toulání Amerikou" mění v ústřední téma, a z níž pramení i kultura hnutí Hippies, přičemž Easy Rider by se dal označit za základní kámen nezávislé a svobodné filmové tvorby, která se uchytila na přelomu 60. a 70. let. Krom skvělé ústřední dvojky (Hopper je tradičně fantastický a Fonda neuvěřitelně spontánní) bych vyzdvihnul začínajícího Jacka Nicholsona v roli právníka George, byť neměl tolik prostoru, kolik bych si přál. Celé je to pojato hodně svobodomyslně, v souladu s dobou i duchem, ve kterých Fonda s Hopperem vyprávějí, a jednoznačně tento snímek mohu zařadit mezi nejzásadnější díla všech dob. Dennis Hopper je velký režisér - já osobně byl dost unesen jeho filmem Barvy (1988), ale Easy Rider je zkrátka klasika, která si zaslouží plné hodnocení. Krásný film s hrozným koncem...

Bledý jezdec, přestože jako žánrový zástupce nepřináší nic nového, je filmem, ke kterému chovám respekt i srdečně vřelý vztah. Od mala jsem ho s oblibou sledoval, Clint Eastwood byl hrdinou mého dětství a často jsem si na něj hrál. Ze všech jeho filmů - konkrétně westernů - jsem dlouhou dobu měl nejraději právě Bledého jezdce. Postava bezejmenného kazatele, který přijíždí na pomoc utlačovaným zlatokopům představuje z hlediska westernové mytologie klasického (anti)hrdinu a hrdinu Eastwoodových westernů obecně, a to již od dob "Dolarové trilogie" Sergia Leoneho z 60. let. Veškeré další westerny v režii Clinta Eastwooda pracují prakticky na stejném dějovém půdorysu. Od Tuláka z širých plání přes Bledého jezdce až k Nesmiřitelným, kterými Eastwood svou westernovou etapu mistrovsky uzavřel. V Bledém jezdci, jakkoli je prototypem standardního eastwoodovského díla v čele s typickým (anti)hrdinou, se dají nalézt jak pro jeho tvorbu specifické prvky tajemna (viz. Tulák z širých plání), tak postavení hlavního hrdiny - kazatele před závažnou otázku, kdy je sledem okolností nucen sáhnout zpět hluboko do své minulosti a naposledy vzít zbraň do ruky. Tento "akt" lidského jednání Clint Eastwood dále rozvíjí a podrobněji a o něco přirozeněji se jím zabývá v Nesmiřitelných. Přesto je nutno podotknout, že děj, silná hlavní postava a specifická atmosféra Bledého jezdce (doplněná hudbou Lennieho Niehause) dělají z tohoto westernu doslova mýtickou záležitost. Vždy si tento westernový, pro mě v mnoha ohledech revoluční snímek pustím, a považuji ho za jeden z nejlepších zástupců westernového žánru vůbec.

Dějově nabouchaná podívaná uhání kupředu v přesně vypočítaném rytmu, který šlape jako motor Rolls-Royce. Nejen Pabst, ale v tomto případě zejména Arnold Fanck má cit pro vytvoření atmosféry ledového pekla i pro skvělé vedení herců: exceluje zde zejména pozdější režisérská hvězda Leni Riefenstahl. O Bílém Peklu na Pitz Palu jsem předtím (vědomě) nikdy neslyšel... a přece jen ANO! Tarantino film přímo cituje v "pub scene" v Hanebných panchartech. Což je nádherný odkaz. Dejte !!

Film filmů! Jafar Panahí je geniální vypravěč. Pod vlivem látky dalšího íránského režijního barda Abbase Kiarostámiho inscenuje nekomplikovaně prostý, všeobecně srozumitelný, přesto kulturně pevně zakotvený příběh o naději malé holčičky, že přes všechna příkoří získá k oslavám Nového roku svou zlatou rybku. Další z filmů, jež vypráví o ničem a zároveň o všem a jež si diváky získává nikoliv vyumělkovaností a citovou podlézavostí, nýbrž přirozenou jímavostí a tichou osudovostí. Ryzí krása, kterou si pustím asi vždycky, když budu smutný, že jsem něco v životě ztratil.

Národní filmový archiv odvedl skvělou práci. Děkuji za to, že jsem si Bílý ráj mohl vychutnat v nejlepší možné kvalitě, navíc s výborným hudebním doprovodem, který celému snímku přidává na přístupnosti. Bílý ráj herce a režiséra Karla Lamače se mi jeví jako jedno z nejvýraznějších děl němé éry českého filmu a české kinematografie vůbec. Lamač nejenže využívá na svou dobu mnoha tiše fascinujících postupů (např. při práci s herci, objektivy, střihovou montáží), ale Bílý ráj se zdá být svou poetikou a jazykem natolik specifický, že přirozeně zapadá mezi jedinečná díla světového filmu dané doby. Nádhera českého němého filmu tkví nejvíce právě v inovativním přístupu jeho tvůrců k naraci a především v přebírání formativních vlivů od nejvýznačnějších světových filmařů; v Bílém ráji je patrný vliv Griffitha i Sjöströma, zejména co se týče čistoty stylu, vystavění příběhu a rovněž i technologické zdatnosti. Lamač si však utváří i vlastní režijní styl a přístup k filmové řeči, vycházející z české divadelní tradice a národní mentality. Nejedná se o komedii, nýbrž o "horské drama" spojující v sobě prvky romantismu i napínavé detektivky. Zajímavým úkazem může být i způsob pojetí vyprávění coby spletité mozaiky postav, která se v české kinematografii dostala na výsluní s nástupem zvukového filmu a zůstala aktivní ještě dlouho poté (viz. díla Menzela, Svěráka). Z herců zaujmou sám režisér v roli nevinného vězně, Anny Ondráková a především ikonický Josef Rovenský. Těžko najít jednu jedinou vadu na kráse. Pro mě je tedy Bílý ráj dokonalou ukázkou význačné narativní práce, která zaručeně vede k úžasnému diváckému zážitku, jenž se nijak nesnížil ani sto let od prvního uvedení.

Birdman je skvělý film. Musím říct, že mě to dost překvapilo. Čekal jsem více akčnější snímek, ale vyklubal se z toho typický a zároveň zcela jedinečný Iňárritu. Film stojí na perfektních hereckých výkonech, jak fantastického Michaela Keatona, tak krásky Emmy Stone a borce Edwarda Nortona. Celý film je pojat velice volným způsobem natáčení. Vtipný, atraktivní, s lehkou nadsázkou a černým humorem. Scénář je sám o sobě vynikající a zcela originální. Režie je atraktivní a nenechá vás odtrhnout od obrazovky. Emmanuel Lubezki si toho Oscara opravdu zasloužil. Ta kamera je doslova kouzelná. Záběr je až magicky propojený s obrazovkou a bez jediného střihu se dostane i do těch nejmenších škvír. Nádherné záběry v chodbách divadla i Broadwaye. Antonio Sanchez se svými bubny též nezklamal a dodal tomu hezkou atmosféru. Celkově si myslím, že je Birdman dost nadprůměrný film, ale Oscara za nejlepší film bych asi nedal. Toho bych za rok 2014 přenechal kouzelnému Grandhotelu Budapešť. Dal bych klidně tu cenu za původní scénář, režii i kameru a klidně i za skvělý zvuk a vizuální efekty. Birdman není pro každého a celkově vás ten příběh nemusí zas tak moc bavit, jak by asi měl, ale jinak jde o opravdu hodně dobrý film a dávám mu krásné čtyři hvězdičky a 70-75%. Na pět hvězdiček mi tam přeci jen ještě něco chybělo, ale nevadí. Iňárritu je velký režisér a rozhodně se mu Birdman povedl. Nejlepší je asi scéna s generálkou v divadle, v baru a pak asi finální. Čtyři Oscary za nejlepší kameru, původní scénář, režii a film.

Fascinující náhled do chřtánu alžírské revoluce. Režisér Gillo Pontecorvo skvěle využívá metody dokumentárního vyprávění i Morriconeho hudby. Jak sám název napovídá, Bitva o Alžír musí být zákonitě válečný film, řekne si vcelku logicky každý divák, a je to tak, přesto se však tento film zcela vymyká všemu, co bylo dosud v žánru válečného filmu vytvořeno. Z každé sekvence je znát jak režisérovo ohromné úsilí zachytit vyobrazené události, co nejpravdivěji, tak dokonalá souhra mezi ním a Enniem Morriconem, s nímž se podílel na složení hudby. Celý film od začátku do konce neztrácí napětí ani tempo, a byť je vystavěn pomocí flashbackové struktury, orientačně se divák díky režisérově dokumentární popisnosti jen těžko ztratí. Z herců vynikají zejména výrazný Jean Martin, coby fiktivní plukovník Mathieu, a dále Brahim Hadjadj v roli ústředně sledovaného vůdce povstání Aliho. Je až s podivem, jak moc Pontecorvův (subjektivní) pohled na celou věc působí jako nestranný - jakoby nevyhraněný. Divák v podstatě neví, zda sympatizovat více s Alžířany, jež vedou revoluci, avšak nechávají za sebou ležet mrtvá těla nevinných, či s Francouzi, kteří se jejich snahu o zvrat a nezávislost snaží potlačit. V podstatě zde neexistují hodní a zlí. Jako ve skutečné válce si tu každý ušpiní ruce a jediné co mu zbyde je myšlenka… Přesto je neuvěřitelné, jak silné humánní poselství s sebou Bitva o Alžír nese a zároveň přináší i věčnou otázku, kam až jsme ochotni zajít v boji za svobodu a nezávislost.

RECENZE: Black Widow je solidní komiks. Dívčí hra se povedla - Českokrumlovský deník Jedním z nejočekávanějších filmů letošního roku je bezpochyby novinka Marvelu se Scarlett Johansson v hlavní roli, jež pod názvem Black Widow konečně vstoupila i do našich kin. Výsledek? Parádní komiks se vším všudy, který tentokrát vedou ženy, zatímco muži zůstávají upozaděni. V Black Widow, navzdory tomu, že se jedná o podívanou tzv. „pro všechny,“ se zajisté odráží současná atmosféra v Hollywoodu, přičemž nutnou dávku feminismu tvůrci nezapřou ani kdyby chtěli. Přesto nemohu říct, že by mi to zrovna v tomto případě nějak zvlášť vadilo. Dívčí jízda funguje výborně a v podstatě jakýkoliv vpád mužských hrdinů je tu spíše navíc (i když postava Red Guardiana úžasně baví). Scarlett Johansson je tradičně skvělá. Příjemným překvapením je pak Rachel Weisz, a zejména Florence Pugh v roli hrdinčiny sestry Jeleny. Líbí se mi, že krom akce je v Black Widow i dostatečné místo pro vztahy, především rodinné, což příběhu logicky poskytuje prostor pro určitý přesah. Skalní fanoušky potěší zmínky o předešlých událostech série, zkušenější diváky zase přímé či nepřímé odkazy z historie kinematografie; hlavně na staré bondovky. První půlka je lepší; akčnější, vtipnější, soudržnější. Po úvodní sekvenci v podobě retrospektivy z 90. let se v Budapešti setkávají Johansson a Pugh, které si zpočátku celý film tak trochu kradou pro sebe a dohromady tvoří geniální dvojku, k níž se až později postupně přidávají další postavy. Přemíře digitálních triků se v komiksu těžko vyhneme, jako celek je ovšem Black Widow natočena velmi zručně. Ačkoli je druhá polovina klasicky natahovaná a konec se neobejde bez zbytečně velkých emocí, ve výsledku je to opravdu fajn film a příjemný start nové éry MCU. Přesně splňuje to, co bych od něj jako divák očekával. Je zábavný, akční, částečně napínavý i sentimentální. To vše patří k žánru, který reprezentuje, a jsem rád, že tvůrci nezapomněli a poctivě jej dodrželi. 70%.