Ghoulman

Fascinující animovaná forma umožňuje Valčíku s Bašírem zachytit efemérnost, kterou jen málokdy vyprodukuje běžný hraný film. Od snových pasáží, přes klipovou estetiku až po hloubkový ponor do nevědomí hlavního hrdiny. V kombinaci s nádhernou hudbou tak dostává dokument téměř magicko-ralistickou příchuť, jež není u válečných snímků obvyklou. Tato je především obohacující díky své schopnosti rozebrat lidskou psychiku (pod tlakem válečné mašinérie) ve všech jejích podobách a vrstvách. Svým způsobem pak dosahuje film větší realičnosti (rozhovory se skutečnými lidmi), ale i imaginace, než většina konkurence. Dojemné momenty se zde střídají s útočnou satirou, málokdy se tvůrcům podaří odhalit válku s takovou hrůzností (jatka koní), či naopak poezií (scéna valčíku, sen o mořské panně). Kdybych to měl shrnout, tak zde naleznete úsměvné momenty i dojetí, hlubokou lidskost i bestialitu, dechberoucí půvab i hrůzostrašnost. A konec? Ten na mě zapůsobil katarzí tak silnou, jako máloco v mé dosavadní divácké zkušenosti.

Neříkám, že film musí být nutně nositelem jasně artikulovaných informací. Může mít mnoho podob, obrazů, symbolik, vrstev, estetických či etických významů, etc. Avšak něco přenášet (či předávat, chcete-li) by dle mého názoru měl. V tomto případě tomu tak žel není (tedy pokud nejste počítač nebo robot, pokud ano, možná vám to nějaký smysl dá). Nezbývá než si hluboce povzdechnout a doufat, že si někteří tvůrci konečně uvědomí rozdíl mezi uměním a matematikou (a v případě Kubelky mezi uměním a vařením).

V životě každého člověka jsou chvíle, kdy se cítí vykořeněný, že nikam ve skutečnosti nezapadá, že pro něj v tomhle světě není žádné místo. Pocity osamělosti a nepochopení ho pak vedou k otázce, jestli život má skutečně nějaký smysl. A jsou bohužel lidé, kteří s podobnými problémy musí bojovat celý svůj život. Lidé s psychickými problémy, s těžkou situací v rodině, lidé „odlišní“. A láska, či přátelství jsou samozřejmě nedostatkovým zbožím. Zvláště v dnešní době, kdy lidé „nejsou zlý“ jen prostě mají důležitější věci na práci než někomu věnovat svůj drahocený čas. Právě proto je film tak úžasný. Ukazuje nám, že skutečná podpora a přijetí bez předsudků jsou tím největším, co můžeme druhému dát.

Filmový ekvivalent Nabarveného ptáčete od Kosińského. Zážitek, který je ve své zrůdnosti natolik působivý, že si ho nejspíš už nikdy nezopakujete…

Tak takhle by vypadal Darwinismus v praxi. Nenechte se zmýlit slupkou absurdní komedie. Nejedná se vůbec o bezobsažné, či samoúčelné dílko. Už Jung varoval před přílišným užíváním ratia lidského a světonázoru založeného (pouze) na jasných důkazech a empirii. Dnes, ve věku Dawkinse, Harrise, či Hitchense jsou podobné úvahy nasnadě (možná více, než kdy dřív). Tenhle film myšlenku „přízemnosti“ rozvíjí do konce, nejdříve zde máme Nietzscheovský moment smrti boha/otce a pak se noříme stále hlouběji do omezení člověka na pouhý organismus, jehož jediným cílem je souhrn násilí, sexu a zvířeckosti. Proto jsou hlavní postavy velmi inteligentní, avšak ve svém odvrhnutí jakéhokoliv vyššího smyslu značně autističtí. Chovají se jako přechytřelé děti, mají v hlavě spousty poznatků, ale ty jsou jim z hlediska duševního rozvoje k ničemu. Podobně jako rozdělil Žižek Hitchcockokův „psycho“ dům na tři podlaží, můžeme to udělat i v tomto případě. Superego je symbolem (mrtvého) otce, ego jest v prostředním patře a id se skrývá v celé své zrůdnosti ve sklepě. Konec je pak satirický obraz toho, co by se stalo, kdybychom pokračovali v současném trendu a nechali id převzít kontrolu (byť pod maskou ega).

Není nad tvůrčí přístup ke krizi „středoškolského“ věku, vyjádřenou metaforickými vraždami, pěstováním kytiček a mocenskými boji o to, kdo má větší cenu. A pravda, tváří v tvář nenasytnosti ega je někdy skutečně nejlepší tleskat až do té doby, než se člověk propadne zpět do svého vlastního stínu...

Tommy Wiseau, potomek Ed Wooda a Courtney Love a důkaz toho, že život na Marsu nejen že existuje, ale také tvoří mezi námi, natočil bez minimálních pochyb ten nejpošahanější film v dějinách kinematografie. Pokud hledáte něco opravdu unikátního, pak tohle je to pravé. Chcete aby vás femme fatale odpuzovala? Zatoužili jste někdy po tom se z plna hrdla zasmát při sebevraždě hlavního hrdiny? Rádi byste viděli film s dialogy, které na sebe vůbec nenavazují a sami o sobě mnohdy nedávají žádný smysl? Film, ve kterém podává nejlepší herecký výkon sedící pes? Pak jste na správné adrese...

Detektivka posunuta na metafyzickou úroveň. Hlavním cílem detektivů již není vypátrat vraha, ale samu podstatu zla v člověku.

Balada o zrození a smrti. O tom, že někdy je potřeba nejdříve zemřít, abychom se mohli znovu narodit. Vše zahaleno ve famózním a dechberoucího technickém hávu. Jen menší připomínka pro ty, kteří zde píší jaký je Gravitace bezduchý akčňák. Ne všechny obsahově bohaté filmy musí být explicitní ve zjevování své „hloubky“. Gravitace je myšlenkově bohatší než například Interstellar, je však nutné mít oči otevřené.

Prosím, sedněte si, vezměte místo. Orchestr si jen naladí nástroje. Těch lidí ve filmu si nevšímejte, budou Vám dělat společnost. V našem novém, bombastickém představení. Jen se pohodlně usaďte, za chvíli můžeme začít. Okno do jiného světa, spící žena. Filmové plakáty vždy něco říkají. Sledujte pozorně a buďte tiše, abyste se mohli ponořit do sladkého snění. Vždyť vše začíná v nevědomí, v nebdělém, abstraktním světě představ. Asociace, prázdnota i plnost. Kontrast. Ve světě snové krajiny mají i spáči své místo. Jste snílci? Dívejte se. Pohledy kamery, pohledy věcí, pohledy lidí. Vitríny. Postupný pohyb, pomalé protírání očí. Přítomná chvíle zabalena v kostce ledu. Kameraman přijíždí. Představení může začít. Probuzení!