Ghoulman

(Pokud chcete šetřit čas i oči, přečtěte si raději komentář od uživatele kidda. Ten je přes svou stručnost všeříkající). Tarantino má tu smůlu, že se stal kultovním tvůrcem a přitom ještě neumřel. A ačkoliv obdivu a neustálému poplácávání po zádech úctyhodně dlouho odolával, nakonec (zdá se) přeci jen uvěřil ve vlastního génia. Tato egoistická past na tvůrce není sice ojedinělá (vezměte si, jaké věci v posledních letech natáčejí Trier, nebo Lynch), nicméně u tak nespoutaného (z hlediska snobismu) režiséra jako je Tarantino, to zamrzí dvojnásob. Zlomový moment v Tarantinově tvorbě (a předzvěst jeho sešupu) vidím osobně (a paradoxně) v jednom z jeho nejlepších filmů a to v Hanebných panchartech. Quentin zde začíná mnohem promyšleněji pracovat s tempem filmu, mistrovsky diváka ponořuje do hrátek s napětím a překvapením. Tyto hrátky jsou založeny na „mocenských bojích“ postav, které mají svá ustálená pravidla. Za prvé – jedna z postav má vždy v rukou život postavy druhé a její vědomost/nevědomost (popřípadě jiné motivace) vedou tuto postavu k rozhodnutí, zda druhé postavě její život ponechá, či ne. Za druhé – toto napětí je budováno (téměř výhradně) pomocí dialogů, které kromě inteligentní „houpání“ diváka nabízejí často i neotřelost a vtip. Za třetí – napínavá scéna končí (jak jinak než) krvavým masakrem. U Hanebných panchartů osobně žádný problém nevidím. Ustálení a zklidnění tempa nejspíš patří k tvůrčímu zrání. Navíc „pancharti“ přinášejí jak jednu z mých nejoblíbenějších scén v Tarantinově univerzu (podzemní hospoda), tak jednoho z nejšťavnatějších záporáků poslední dekády. Tak trochu mi ovšem zatrnulo, když jsem v podstatě naprosto totožnou výstavbu filmu zaregistroval i u Nespoutaného Djanga (a ať mi nikdo netvrdí, že dlouhé, sebestředné monology Candyho nepřipomínají podobně zdlouhavé a vyšperkované monology Landy). Krom toho mi začaly vadit i další věci. Kupříkladu prapodivné ponoření se Tarantina do etických vod, kdy každý záporák musí být v jakési sadistické hře na spravedlnost přiveden bez slitování k odplatě. Nu což, říkal jsem si, i mistr tesař se někdy utne. Ale Osm hrozných? Nejen, že zde tvůrce už potřetí opakuje zavedené pracovní postupy, ale dokonce i dříve zábavné věci se stávají nudnými. Dialogy ve své vycizelovanosti ztrácí jakoukoliv energii a přirozenost. Co měla kupříkladu znamenat ta příšerná Jacksonova historka s felací? To by tam rovnou mohl Tarantino dát (po vzoru Pythonů) nějakej ten únos od mimozemšťanů. Co se postav týče, většina z nich působí jako kdyby sem přelezly ze starších Tarantinovek (Roth jako profesor Schultz, Madsen alá Budd (totožné sklonění se nad bezmocnou postavou jako v Kill Billovi), Samuel L. Jackson jako Samuel L. Jackson ve všech Tarantinovkách, etc.). Snad jediným skutečným osvěžením se pro mě nakonec stává (zde hojně kritizovaný) Channing Tatum, který zde jediný působí přirozeně (což bude nejspíš tím, že v Tarantinovce hraje poprvé, tudíž na sebe nebere podobu žádné ze svých předchozích rolí). A krom toho, postavy sráží i poslední, sice zajímavě nakousnutý, ale nakonec absolutně utopený etický rozměr boje dobra a zla, kdy zde na jednu stranu máme démonickou Daisy a na druhou stranu trojlístek Kat/Marquise/Chris. Naznačení vyšší spravedlnosti (skvoucí i nad „sporem“ Sever/Jih) je zde shazováno nesmyslnou brutalitou „klaďasů“. A když už jsme u brutality, už moment otravy byl natolik nechutný, že jakákoliv radost z krvavosti se u mne vytratila přesně ve chvíli, kdy gore orgie začaly. Jen aby bylo jasno, nejsem žádný zapšklý moralista. Dokud krev plní funkci naturalismu, či zábavy (a to se většinou pozná), tak u mě všechno dobrý. Jakmile se ovšem stávají nechutnosti až příliš osobní (ve smyslu perverznosti tvůrce), moje nadšení většinou rychle opadává. Jednoduše a lehce - vše má své hranice. Ale abych jen nekritizoval, některá pomrknutí na fanoušky (apple tabák, výše zmíněný Madsen alá Budd) jsou docela zábavná a Morriconeho hudba je skvělá. Nicméně po parádní první hodince/hodince a půl jsem spíš trpěl, než že bych si to užíval. Pokud bych to tedy měl nějak vztáhnout k prvním několika větám (jen tak pro pořádek a uzavřenost argumentu), Tarantino se začal příliš vyžívat ve vlastních dialozích (ty začaly působit uměle), ve vlastních postavách (které se začaly opakovat) a ve vlastním způsobu vyprávění (napětí už podle mě ani moc nefunguje a to především z hlediska dvou výše uvedených věcí – krkolomných dialogů a postav, se kterými člověk nesroste, protože je až příliš patrné, že jsou to (pouze) typické postavy Tarantinova univerza). A nakonec je tu ten (absolutně nepatřičný) „morální“ rozměr, který asi nejvíce ukazuje Tarantinovo přesvědčení o vlastním tvůrčím „poslání“. PS: Tenhle komentář je možná dlouhý, ale to má několik, docela pádných důvodů. Nezabývá se jedním, ale hned třemi filmy. Navíc jsou to filmy význačného tvůrce, jež má hodně fanoušků (a já se, i přes výše uvedené, považuji stále za jednoho z nich). Tudíž by se dalo říct, že jsou tyto litanie všeho, co mi na Osmi hrozných vadí, určeny ani ne tak druhým, jako spíš mě samotnému. PPS: No, vlastně nevím proč se ospravedlňuji - vždyť ten film má (zatracený) tři hodiny. Pokud jste u něj vydrželi tak dlouho (nebo jestli se na něj chystáte), nějakej stránkovej koment už vás nezabije.

1492: Dobytí ráje, aneb sen, který se hrubě nezdařil. Ostatně už sám název napovídá, jakým směrem se příběh bude vyvíjet. Kolumbus utíká ze starého světa, aby nalezl svůj ráj, který v konečném důsledku naplní veškerým zlem, kterým jeho bývalý svět oplýval. Honbou za bohatstvím, politikou a násilím. Asi nejexplicitněji symetričnosti mezi dvěma světy znázorňují popravy. Zpočátku filmu se Kolumbus zděšeně dívá na lámání vazu „čarodějnic“ španělskou inkvizicí, jen aby ke konci filmu bděl nad podobně příšernou exekucí zrádců z vlastních řad. Svým způsobem se proto jedná o film existenciální (pojednávající o nemožnosti útěku sama před sebou), ale i dobrodružný (protože není možné zavírat oči (a uši), před takhle dechberoucí podívanou). Scottovi se tudíž povedla velmi zajímavá a vzácná kombinace, na jednu stranu diváka oslňuje, na stranu druhou mu umožňuje jít i do hloubky.

Muž a žena. Rozbouřené emoce, precizní taneční kroky, jiskřivé pohledy, pot. Pohyby plné něhy i vášně, elektrizující erotické napětí, protikladné náboje, co se přitahují. Horkokrevná španělská hudba, při níž přebíhá člověku mráz po zádech. A to vše podpořeno důmyslným a ambivalentním prolínáním se několika dějů, takže nejen divákovo srdce, ale i jeho mozek si přijde na své.

Pro zkušenější sci-fi mazáky (zvláště pak třeba pro fanoušky cyberpunku) bude tento film spíš něco jako „úvod do problematiky“, nicméně to rozhodně nijak nesnižuje jeho celkovou hodnotu (a aktuálnost). Herci jsou výborní, vizuální stránka efektní a scénář inteligentní, nastiňující mnoho důležitých otázek. Od těch obecnějších, jako co dělá člověka člověkem (tváří v tvář stroji), přes zodpovědnost za vlastní výtvor a kontrolu nad ním. Není kupříkladu náhodou, že se ultramoderní Nathanovo sídlo nachází uprostřed divočiny - filmaři dávají do kontrastu (stále trvající) malost člověka vůči přírodě a zároveň tím zvyšují jeho nadutost, když si chce hrát na boha. Role stvořitele by totiž nutně musela být svázána se schopností člověka dospět ke kontrole sebe sama (ještě než bude schopen kontrolovat život vzniklý z jeho rukou). Problém je v tom, že jakkoliv jsme na výši po technologické stránce, naše živočišná podstata se nemění. A to už jsme u těch dílčích otázek, které si film klade. Jako je zneužití technologie k uspokojení sexuálních potřeb, (ne)schopnost předat strojům empatii, etc.

Strhující, místy však těžko snesitelné putování po křivolakých cestách touhy a posedlosti. Buñuel měl při natáčení svého posledního snímku dost možná z hlediska praktikování sexu odzvoněno, nicméně co by to bylo za praxi, která by se nedala v pozdějších letech shrnout do nějaké té (za)jímavé teorie. A ačkoliv slavný surrealistický filmař spadá (dle Ecova dělení) spíš ke skeptikům, než těšitelům, většinou se do jeho pesimismu míchá i špetka ironie. Hlavnímu hrdinovi (milionáři Faberovi) je jedno, že všude kolem něj probíhají nepokoje. Nevadí mu teroristické útoky, násilí, chudoba, či korupce. (No, ke konci filmu to popravdě vypadá spíš na totálního pád civilizace, ale s Faberem to stále nehýbá). Zajímá ho pouze jediné. Jak dostat do postele svoji překrásnou (a psychicky značně vyšinutou) služku Conchitu, která v příběhu postupně přestává být postavou a stává se „pouhým“ symbolem. Symbolem nedosažitelného. Přes veškerou laškovnost se tudíž Buñuelovo poslední dílo zabývá jedním z nejvíce tragických rysů lidství – neodolatelnou touhu získat něco, co je ze své podstaty trvale nedostupné. Abych to nějak shrnul, jestliže čekáte příběh, kde láska vítězí (popřípadě má alespoň nějaké pozitivní konotace), doporučuji spíš Casablancu. Pokud však ve svém jádru pěstujete zdravou míru cynismu, či jste v životě také už narazili na svoji vlastní „Conchitu“, jejíž jedinou nabídkou pro partnera je jeho absolutní (a jím podvědomě chtěná) destrukce, neváhejte. Z hlediska terapeutického je to podobná zkušenost, jako z toho estetického. Hořkosladká. Ale není takový i život sám? (To byla jen řečnická otázka, samozřejmě, že je :) ).

Adrenalinová, brutální a kulervoucí (jedním slovem ruská) jízda, ve které tvůrci ani na chvíli nepouští nohu z plynového pedálu a nutí nás vychutnávat si se zatajeným dechem a vlajícími vlasy nebezpečnou rychlost, skloubenou s dalšími a dalšími gejzíry krve, se spoustou originální akce, překvapením i morbidním humorem. PS: Jediným problémem by mohlo být promítání filmu v uzavřených prostorách. Raději si ani nechci představovat, kolik střech kin bylo zničeno při stoupání všech těch generací nerdů a závisláků na počítačových hrách k závratným výšinám blaženosti...

Říká se, že ďábel se ukrývá v detailech. (A taky se říká, že v komentářích na csfd jsou občas spoilery, takže pozor na to). Ale abych se vrátil k filmu, právě detaily (přes explicitní a velmi šťavnatou pointu s prstýnkem) jsou zde tím nejdůležitějším. Nenechte se mýlit civilní slupkou. Už samotné vztahování se Allena ke Zločinu a trestu od Dostojevského by se dalo rozebrat na několik stran. Vztah mezi oběma díly skýtá mnoho zajímavých zákrutů a přímo volá po interpretacích. Tak například už samotné začlenění „zločinu“ nakonec. Zatímco u Dostojevského se většina děje odvíjí od zločinu, který je spáchán na začátku knihy, zde jsme nuceni analyzovat Meyersovo násilné jednání zpětnou optikou. Jeho minimalistické hraní nám prezentuje postavu, která je ve své podstatě prázdná. Pokud se nad tím zamyslíte, jeho život vlastně nikdy nesměřuje k jakémukoliv vyššímu cíli. Tak nějak chce mít úspěch, peníze, ženy, ale ani jedno ho rozhodně nenaplňuje štěstím. A kromě výhledu do budoucnosti nemá ani žádné ukotvení v minulosti, postrádá identitu a v průběhu filmu jsou nám nechávány drobečky, která nás čím dál tím silněji utvrzují v domněnce, že je to vlastně psychopat. V ději se o ostatních aktérech dozvídáme mnoho informací. Meyersova snoubenka je trochu snobská, trochu nudná, zpočátku pasivní a později se sklony kontrolovat život ostatních. Známe její rodinné zázemí, stejně jako u Scarlett Johansson, neúspěšné herečky, u níž se projevují čím dál tím citelnější sklony k alkoholismu a hysterii. Ale co vlastně víme o Meyersovi, kromě toho, že má rád operu, pochází z Irska a hrál tennis? Vůbec nic. Je jako zrcadlo, které odráží ostatní postavy. Vezměte si kupříkladu jeho jemné změny v držení těla, podle toho s kým mluví (hrbení zad u šéfa, pevný postoj u Johanssonové), přes hlas, který používá (distingovaná mluva u manželky, dominantní tón hlasu u milenky), apod. To k němu, spíše než k jeho milence, by se hodila kariéra herce. Abych se vrátil k myšlence „převráceného“ Zločinu a trestu, zatímco u Dostojevského jsme svědkem zločinu, který sežere hlavního hrdinu zaživa, u Match Pointu máme hrdinu, který je svým způsobem bez svědomí a proto je za daných okolností předurčen k spáchání zlého. Je to naznačeno už od počátku, při jeho zbavení se odpovědnosti za vlastní jednání s poukázáním na osud. A i přes občasné záblesky lidskosti (slzy v taxíku, smutný pohled na konci), Meyerse zařazuji spíš k Damonovu „talentovanému“ Ripleymu, než k rozervaným, ale v jádru „dobrým“ postavám Raskolnikova či Deweareho v Černé řadě.

Ingmar Bergman trpěl podle všeho depresemi celý svůj dospělý život. Nicméně v době natáčení Hodiny vlků bych typoval, že u něj úzkosti a temné nálady musely dosáhnout vrcholu. Protože podobně deprimující horor jsem snad ještě neviděl. Je jako strašlivý výkřik uprostřed noci plné hrůz, který nikdo nikdy neuslyší...

Bylo by to tak trochu nošení dříví do lesa, kdybych mluvil v souvislosti s Diktátorem o obdivuhodném (a hlavně obdivuhodně plynulém) přechodu mezi komedií a tragédií, či o (nádherném) závěrečném proslovu (kde mimochodem končí komičnost i tradičnost, vlastně zde již nejsme ve filmovém narativu, Chaplinova dvojrole se překrývá a mizí jak židovský holič, tak diktátor, zůstává pouze skutečný Chaplin, naléhavě apelující na dobrotu lidstva). Chci se proto raději věnovat spíše dílčímu, ale velmi zásadnímu Chaplinovu pojetí hlavního „záporáka“. Všimněte si, že v umění jako takovém je zlo nejčastěji zobrazováno dvěma způsoby. Charaktery, jež jsou zkažené až do morku kostí, mohou být na jednu stranu cool (Ledgerův Joker, Oldmanův zkorumpovaný polda v Leonovi, či třeba Goethův Mefistofeles). Nebo mohou být na druhé straně groteskní (démoni v Danteho Božské komedii, či právě Hynkel v Diktátorovi). Obě tyto tradice mají samozřejmě své opodstatnění. Zlo je pro člověka v určitém ohledu atraktivní, zakázané ovoce se zdá být nejsladší a krom toho – každý z nás má své vlastní „démony“, kteří vypadají lépe pod maskou síly, než jako slabiny. To bychom měli první tvůrčí postup, zlo svůdné. Nicméně ani druhá umělecká cesta není k zahození, dokonce se zdá být v některých případech mnohem vhodnější, než první. Chaplin chtěl na Hynkelovi především poukázat na ordinérnost Hitlera, chtěl mu odebrat jeho „auru božskosti“, kterou se v době vzniku filmu holedbal. Proto ta grotesknost, s kterou Hynkel všechno kazí, proto ta absurdnost jeho výroků, jeho věčná nešikovnost. Diktátor ztrácí svou moc v momentě, kdy je (možná paradoxně) odkryta jeho lidskost. Protože v té chvíli už není žádný důvod k němu vzhlížet, jeho snaha o ovládnutí světa se stává přinejmenším směšnou a zlo ztrácí (v symbolické rovině) jakoukoliv moc nad druhými.

Jsem unavený, vzdám se života, vždyť žebrák nadarmo se bídě vzpírá, a vesele se tváří nicota, a křivě přísahá i čistá víra, a zlato cti se mění v pozlátko, a dívčí čest je hrubě znásilněná, a dokonalost končí zakrátko, a síla odkulhává zmrzačena, a umění vždy mocní umlčí, a tupec hraje roli profesora, a lež se pravdě směje do očí, a zlo je pán a dobrem smýká shora... Pochmurný obraz diktátorského režimu, kdy (slovy Chaplina) jeden člověk zotročuje ostatní, aby měl ve své vlastní moci pocit svobody. Jenže i ti nejmocnější jednoho dne padnou a jejich skutky budou přivedeny na světlo. I kdyby se o to měla postarat jen jedna odvážná žena s obyčejnou lopatou...