Ghoulman

Pochmurná, drsná i filosoficky obohacující adaptace geniálního Moora, která nabízí člověku mnohé, jen ne vypnutí mozku, či zidealizované hrdiny. I kdyby Snyder nenatočil nic jiného, stejně by se tímhle fenomenálním akčňákem nesmazatelně zapsal do dějin (nejen) komiksového filmu.

Ačkoliv to místy hodně bolelo, tvůrcům se přesto nepodařilo zasáhnout žádné životně důležité orgány. Tedy přinejmenším v mém případě...

Jestliže bychom nepočítali Snyderovi-Moorovi Strážce, jen málokterému tvůrci (jestli vůbec nějakému) se povedlo na mýtus o komiksovém hrdinovi skrytě namontovat tak komplexní a inteligentní kulturně-politický komentář. Nolan nedělá žádné nestranné analýzy, spíše vyjadřuje svoje hluboce vlastní pojetí světa. Pokud bychom to vzali pěkně od začátku, tak v prvním díle batmanovské trilogie nastínil Nolan „prohnilou“ západní společnost s jejími zkorumpovanými politiky/mafiány a proti tomu postavil asketu a teroristu Ra's al Ghula, s jeho vizí nevyhnutelného pádu civilizace. S tím, že na konci filmu jsme došli k poměrně jednoznačnému závěru, že moderní civilizace za záchranu stojí. V Temném rytíři už jdou tvůrci mnohem spletitějšími cestami. Nesdílím spolu s některými ostatními uživateli názor, že Ledgerův Joker přispěl k úspěchu filmu nejvíce. Lépe řečeno, nebyl to ani tak geniální výkon Heath Ledgera, ani tak kultovní status Batmanova největšího nemesis, ale spíše téměř dokonalé vyvážení sil mezi levicí a pravicí, anarchií a řádem, co z filmu dělá asi nejoblíbenější snímek trilogie. Zatímco Temný rytíř povstal tuto rovnováhu dost radikálně ruší (hojně kritizovanými) momenty hrdinného výpadu neozbrojených policistů, nebo docela nešťastně zjednodušujícím vztahem mocní a bohatí vs. bezmocní a chudí, druhý díl tento nedostatek minimalizuje. Jsou zde tři představitelé řádu/demokracie. To jsou Batman, Harvey a Gordon. Proti nim stojí „neřád“ a anarchista Joker, který se jim snaží dokázat, že jakákoliv slušnost v „neslušném světě“ je prostě šílenstvím a že morálka, či „dobrý občanský“ život mají naprosto stejný výsledek, jako život zločinný a bezúčelný (Joker nedělá rozdíly nejen mezi „dobrými“ a „zlými“ lidmi (vrahové jsou pro něj stejně postradatelní jako hrdinové), ale dokonce nerozlišuje mezi jednotlivými skutky – motiv záchrany druhého člověka je pro něj stejně praštěný, jako motiv chamtivosti, viz. scéna s podpalováním prachů). Jenže u roviny boje řádu/chaosu Nolan zdaleka nekončí. Mohli bychom film brát jako jednu velkou úvahu o tom, jestli existuje osud a pokud ne (jestliže jsme jen pěšáci nahodilosti), proč by se potom měl člověk chovat morálně a dobře? K čemu, když všechny jeho skutky budou pak v důsledku znamenat pouhý hod mincí, Dentovu (možná nestrannou, avšak krutou) náhodu? A ani zde scénáristé nebagatelizují. Hrdinové filmu jsou postaveni před těžko řešitelná dilemata o příčinách a následcích, o správnosti, či morální šedi vlastních skutků. Nakonec pár slov k politickému komentáři, který se také snaží o co největší komplexnost. Například význačný současný filosof Slavoj Žižek upozorňoval na to, že tři hlavní představitelé demokracie musejí pro její udržení každý jednou vědomě klamat a to ve velmi podstatné věci – Harvey ve své totožnosti Batmana, Gordon ve své fingované smrti a Batman v příčině smrti Denta. Takže jak říkám, za tak inteligentní a propracovaný film, který navíc (ačkoliv nese silně konzervativně-demokratické politické poselství) nezjednodušuje, smekám před mistrem Nolanem kloubouk (a žádné strachy o Dokonalém triku už tu mluvit nehodlám :).

Navzdory českému názvu nečekejte žádný srdceryvný příběh o nenapravitelných strastech života. Spíše se připravte na to, že vám pan Jack „jako vždy šílence hrající“ Nicholson pěkně prosluní den (případně několik dní za sebou).

Je až zarážející, kolik opravdu dobrých upírských filmů bylo za poslední dvacet/třicet let natočeno a to i přesto, že je toto téma divácky velmi vděčné (jak ukázal třeba boom „stmívacích“ teenage romancí pár let zpátky). Těžko říct, kde hledat příčinu tohoto fenoménu. Jestliže bych vycházel z vlastní divácké zkušenosti, tak pokud bychom nebrali v potaz Ať vejde ten pravý, jako v první řadě snímek věnovaný „lásce a jinakosti“, Blade II jako čiře „guillermovskou“ trikovou lahůdku a Vampire Hunter D jakožto animák, z hraných filmů zbývají pouze dva opravdu solidní snímky. Interview s upírem (který osobně řadím i nad klasiku od Murnaua) a Coppolův Dracula. Legendární filmař pojímá Stokerovu klasiku po svém, o tom žádná. Výrazně pracuje s barvami, divadelní stylizací a sexualitou, jako klíčem k uchopení vnitřních „démonů“ hlavních protagonistů. Vzhledem k poslednímu řečenému se navíc zříká upíra jako symbolu čirého zla (v této adaptaci je například Hopkinsův šílený Van Helsing mnohdy děsivější, než sám hrabě Drákula). Nicméně tyto aspekty filmu nepovažuji nutně za „znesvěcení“ předlohy, ale spíš za její obohacení výrazným tvůrčím přístupem. Ostatně, jak jsem psal v první polovině komentáře, zas tak moc kvalitních upírských filmů se netočí.

Kvintesence zamilovanosti, obraz člověka v jeho úsměvných i křehkých podobách a vůbec tak nějak jeden z nejkrásnějších filmů za... No prostě jeden z nejkrásnějších filmů, tečka. Konec by mne dojal, i kdybych ho viděl tisíckrát...

Moje divácká zkušenost s Romeem, který krvácí by se dala rozdělit do tří fází. 1. fáze – návnada, čili název. Ten mne zaujal hned ve dvou rovinách. V žánrové (krev/detektivka/ + Romeo/vášeň/ = film noir) a deterministické (není každý Romeo už ze své podstaty postava tragická, čili nutně též krvácející?). 2. fáze – „zaháknutí háčku“ pomocí žánrových propriet, jazzové hudby, nápadité práce s vypravěčem a v neposlední řadě skvěle vymyšleného flashworwardu (kdy je hned z počátku filmu na vteřinu ukázán jeden z nejbizarnějších momentů, ke kterému se divák nedostane dřív, než v poslední třetině příběhu). 3. fáze – vylovení z vody a naporcování pěkně za syrova, o které se zasadily především dva elementy. Lena Olin hrající over-the-top femme fatale a maniakální ruskou vražedkyni v jednom a pak také věčně nenažraný/prohnilý polda Gary Oldman, kterému už od počátku příběhu nevyhnutelně zvoní hrana (jen tak mimochodem, toho detailu jste si možná všimli – oni skutečně vyzvánějí v pozadí zvony a to pokaždé, když se v příběhu stane pro Oldmana něco osudového (osudově špatného) – kupříkladu při scéně rozhovoru s mafiánským bosem, nebo když se jeho manželka modlí své litanie za prachy). Jinak pokud to není na první pohled zřejmé, můj komentář má strukturu rybaření z žánrových důvodů. Není ostatně každý film noir pouze jednou velkou hrou na lovce a kořist?

Pestré charaktery a pěkně vybarvené postavičky, které zažívají spoustu barvitých příhod. A vůbec, celý film je tak nějak plný barev. A absurdity, žárlivosti i humoru. A v neposlední řadě je také plný Carmen Maury, které to i na pokraji nervového zhroucení stále neskutečně sekne. Když si k tomu všemu připočtete ještě nerdovsky vyhlížejícího mladíčka Banderase (s brýlemi a květákem na hlavě), musíte uznat, že to zní skoro stejně lákavě, jako čerstvě vychlazená polévka gazpacho...

„V životě vám nic jiného nezbývá než odpouštět.“ Hledání pravdy a místa v moderním světě, snaha nějakým způsobem uchopit vlastní totožnost a přitom nesáhnout vedle, protože člověk sám sobě lhát může, jeho svědomí mu ovšem nezalže nikdy. Schorm nikam nespěchá, netlačí na pilu. Alegorie rozvíjí bez manýrismu a přehnaných gest. A přesto se v této výrazové skromnosti skrývá mnoho podnětného. Ostatně skutečné lidské tápání nikdy nesouvisí s nabubřelostí a ty nejlepší umělecké filmy vznikají spíš z tvůrčí nutnosti, než z přemýšlení nad tím, co bude mít na diváka ten správný, bombastický efekt.

Docela by mne zajímalo, kde Méliés sehnal takový "materiál". Nicméně proti gustu... však to znáte. Ačkoliv výběr hlavní protagonistky není jedinou věcí, která v člověku probouzí všetečné otázky. Kupříkladu zdalipak ženy nosily tolik vrstev spodního prádla z důvodu cudnosti, či spíše proto, že se na konci 19. století sprchovaly sazemi?