Ghoulman

From her to eternity... Film o člověku, film o andělech, film o lásce... Čirá audiovizuální magie.

Autoři vymysleli rafinovaný způsob, jak obejít základní kámen úrazu životopisných filmů, který tkví v zjednodušení, či zploštění dané osobnosti. Prostě a jednoduše Dylana hraje hned šest různých lidí (šesti různých "profesí", v šesti (ne vždy tak různých) časových obdobích). Avšak počítejte s tím, že film zdaleka není jen strohým životopisem, ale funguje i v rovině umělecké (lépe řečeno, i kdyby jste si odmysleli Dylana, pořád je to intenzivní zážitek). Nu a co říct na závěr? Cate Blanchett je naprosto boží (ostatně, kdy ona taky není, že:).

Mno, teď už chápu, proč se bráši Coenovi nechali inspirovat při psaní Big Lebowského právě Chendlerovkama. Strašnej madlajz, řeknu vám, strašnej madlajz... Nicméně nejapné žertíky Marlowa a závěrečná půlhodinka jsou veskrze fajnové.

Jakkoliv se adaptace liší od geniální předlohy a chybí jí značná část ze Steinbeckova přesahu a hloubky, stále se jedná o velice silný film. Co zůstává je totiž důraz na obyčejného člověka a jeho boj s láskou, závistí a vůbec boj nejhorší (a nevyhnutelný), totiž boj sama se sebou. A co se Jamese Deana týče, tak jeho revoluční herectví dnes působí možná trochu křečovitě, nicméně jeho obrovské charisma stále zůstává i po letech nedotknutelné.

Je pravda, že na muzikály zrovna nejsem (s výjimkou Formanových Vlasů, nebo bizarního Rocky Horror Picture Show). Ale tenhle muzikál patří mezi ty skutečně kvalitní a to ani ne tak tematizací Romea a Julie (kterýžto archetyp lásky nabývá spolu s rostoucím věkem, zkušenostmi a cynismem nevyhnutelný punc pohádky). Spíše bych vyzdvihl (na svou dobu) poměrně troufalou výzvu k toleranci mezi lidmi, nehledě na barvu kůže a na jejich sociální zázemí. Vůbec celá ta demýtizace Ameriky musela stát autory beztak hodně odvahy a už za to by jim mělo patřit velké uznání.

Hodinu a půl dlouhý trip, skládající se (téměř výlučně) z různých ontologických, náboženských či antropologických úvah. Jedním slovem boží.

Mnoho lidí kritizuje Disturbii pro její atmosférou "teen filmů". Svým způsobem to chápu, nicméně ne všechno související s podobným námětem musí být nutně hloupé (jak dokazuje například Donnie Darko). Vezměte v potaz třeba shodu věku sledovaného muže a Kaleova otce - není náhodou, že Kale se zaměřil zrovna na něj. Nebo milostnou linii filmu, která si pohrává s tenkou hranicí nechtěného voyerství/chtěné pozornosti. A upřímně - i kdyby nebyla výplň kolem hlavní zápletky zrovna chytrá, jsem přesvědčen, že by se stále jednalo o brilantní thriller.

Tak tohle jsem prostě musel vidět. Příběh vzniku jednoho z nejúžasnějších alb rockenrollové historie (které jsem od začátku dokonce slyšel (minimálně) třicetkrát). A musím přiznat, že je to příběh zajímavý. No, ono ostatně co může být zajímavější než doznívající éra hippies v kombinaci s jižní Francii a "zestonedovatělejma stounama" na útěku...

Knižní předlohu mám hodně rád a to jak z důvodu očividné Hornbyho vášně k hudbě (tuhle lásku s ním sdílím), tak kvůli výbornému mixu tragiky (typická nostalgičnost ztracených milostných vztahů) a komiky (ještě typičtější chlapská zbrklost v oblasti citů). Tvůrcům se tyto aspekty podařilo do filmu výborně převést, společně (jak zmiňuje kleopatra) se specifickou náladou románu. Takže u mne spokojenost. Pokud budete mít chuť na romanťárnu bez (nebo přinejmenším se zdravou mírou) sentimentality, tak vřele doporučuji.

Ale teď čistě upřímně lidi, porovnejte to s Císařovým pekařem. V těch filmech až zas tak propastnej rozdíl není.