Ghoulman

Dav lidí jdoucí do ztichlých chodeb moskevského metra, echo nořící se ze tmy, jako mráz rodící se v zádech. Pravoslavné žalmy a lidé namačkáni v podzemí, jakoby se sešli na zádušní mši pro neznámého mrtvého. Žádný komentář, žádné rozhovory, pouze rozjitřené pocity z fragmentů neurčité lidské masy a konečně světlo na konci tunelu, o kterém člověk neví, zda je osvobozením z dlouhého tápání v temnotách, či koncem veškerého lidského snažení se.

Člověk vlastně neví, jestli se má smát, nebo brečet nad lidovým uměním, které vrostlo do dvacátého století jako strom, jež v půli své pouti ztratil kořeny. Když vám tetka, jež si hodnou chvíli stěžuje na moderní mládež vzápětí řekne, že televize jí nevadí, že tu má taky ráda, nebo když „udržovatelé tradic“ nepokrytě užívají výzdobu a kroje pro vyždímání turistů, je zde něco špatně. Vachek tím naráží na to, že lidovost se v mnoha případech nestala křečí kvůli své snaze o udržení tradic, ale protože si z tradic vybírá pouze fragmenty a povrchnosti, které pak náhodně promíchává s tím, co se jí nabízí v současnosti.

Stačí už když si uvědomíme, že při vzniku jednoho dokumentu hrají prim tato čtyři jména - Rint, Švankmajer, Liška a Prévert - a hned je jasné, že z toho těžko může vzniknout dokument fádní, průměrný, ba vůbec nějakým způsobem normální. Kombinace jednoduchého, ale působivého rytmu hudby s unikátními pohyby kamery, báseň, která opěvuje zrod myšlenky a v kontrastu s tím zobrazení konce těla, jež je po čase znovu užito (znovuzrozeno) v další myšlence na umělecké dílo, či celkový bojkot faktografické popisnosti, to vše činí z Kostnice navýsost originální záležitost a to nejen v naší domácí kinematografii.

Božská komedie se skvělým Belmondem a vůbec – se vším. Hlavní hrdina je spisovatel béčkových akčňáků, kterého úspěch nejen na ulici nepozdraví, ale pro jistotu se mu vždy vyhne kilometrovým obloukem. Snad i proto si svůj život vynahrazuje svojí literární postavou - alteregem Bob Saint-Clarem, jež je mužný, drsný, vzrušující a vůbec tak nějak mající vše, co spisovatel postrádá. Tyto dva paralelní světy se pak vzájemně vymezují výsostně zábavným i chytrým způsobem, kdy se Belmondo mstí opozdilým pošťákům rozstřílením na řešeto, nebo neochotným opravářům vyhozením do vzduchu. Úžasné je pak pozdější vkrádání se skutečné reality do fikčního světa a naopak. Čím více je Saint-Clare ničen a hanoben, tím více se sám autor stává Saint-Clarem, suverénem a hrubiánem, ovšem na druhou stranu ztrácí něco ze své křehkosti. Film, který mimo jiné poukazuje na to, že nikdo z nás není (a ani nemůže být) tak dokonalý jako románoví hrdinové a smíření se s tím je prvním krokem ke změně k lepšímu.

Obyčejné příhody z rodiny pohřebáků a seriál v němž se každá epizoda zrodí z něčí smrti. Kousavé, vtipné, často dojemné, povětšinou zdravě morbidní a mnohdy velmi hluboké. Vůbec ten nápad vložit do seriálu jako ústřední téma smrt (a to v ryze civilním duchu, jako každodenní realitu) je geniální. Už jen kvůli tomu věčnému paradoxu, kdy se většina lidí snaží jedinou věc, která je v životě jistá, nikdy nespatřit.

Black mirror, ostatně jako každá správná dystopická záležitost, bere budoucnost pouze jako imaginární optiku, lupu, jež je kriticky zaměřena na současné trendy. Zatímco optimističtěji laděné sci-fi doplňují otázku „co kdyby...“ dodatkem „...lidé vymysleli, tohle a tohle“, či „podnikli to a to“, Black Mirror větu „co kdyby...“ dokončí „...jsme pokračovali v tom, co děláme špatně i nadále.“ Proto mám mimochodem raději dystopie, než utopie - protože v nich mohou tvůrci často zabít dvě mouchy jednou ranou – na jednu stranu upustit uzdu fantazii, na stranu druhou se jadrně vyjádřit k realitě, jež nás obklopuje. A tak možná i donutit společnost k zamyšlení se nad tím, jaké následky mohou mít věci, jimž dnes jen málokdo přikládá skutečnou váhu.

Jak osobnost Josefa Sudka, tak Schormův přístup k tomuto úžasnému fotografovi jsou mi hodně sympatické. Momentálně je v módě umění spojovat s něčím, co je nutně rebelantské, drzé, až excesivní a jestliže umělec sám neoplývá těmito vlastnostmi, tak jakoby ani neměl právo být nazýván umělcem. Avšak zcela se zapomnělo na další důležité aspekty tvorby. Jako je trpělivost, schopnost naslouchat, schopnost sklonit se před tím, co k umělci přichází. Ochotu vkročit do ústraní, nechat ego za dveřmi, uniknout rozptylujícímu středu pozornosti a pomíjejícímu obdivu. V tichu se totiž mnohdy skrývají krásnější melodie, než ve všem hluku světa.

Na rozdíl od Douglase jsem byl zasažen velmi silně. Schorm využívá plně všechny filmové složky, aby nám předal základní myšlenku "dokumentu“. Vypráví pomocí nádherných, avšak bezútěšných obrazů starého židovského hřbitova, sugestivní hudby a Kačerova přednesu příběh o tápání člověka v temnotách a volání z hlubin o pomocnou ruku. Víra, pochyby a občasný záblesk světla, který se mihne mezi korunami podzimních stromů. Snad jako odpověď na prosby o naději.

Ač uznávám genialitu Nolanovi „temno-rytířské“ trilogie, Burtonovi snímky mají v mém žebříčku komiksových filmů stále své čestné místo. Už jen pro zcela odlišnou povahu – tam kde se Nolan vztahuje k realitě (ať již snahou o celkově civilnější přístup k mýtu o hrdinovi, nebo svým politicko-společenským komentářem), tam naopak Burton ujíždí daleko, předaleko do světa fantazie. Jeho Gotham je jako kombinace hračkářství, cukrárenských výrobků a bejváku Roberta Smithe. Rozmanitý zvěřinec (netopýr, tučňák) pak korunuje kočičí žena Michelle Pfeiffer, která je dodnes mojí nejoblíbenější femme fatale. Její hravá zákeřnost spojená se smutnou tragičností je zaručeným magnetem na všechna (ta věčně naivní) mužská srdce.

Hercule Poirot Davida Sucheta je jedna z těch věcí, které tak nějak patří k ideální večerní pohodě. Anglický suchý humor (a vlhké počasí), navoskovaný knír, špacírka, trocha té francouzštiny a několik záhadných vražd. Co víc si může člověk přát…