prkalil

fejeton Jiřího Hanáka z dnešních Lidovek **** Z lékařského hlediska znamená inkontinence nedostatečnou práci svěračů, které pak nebrání samovolnému vyprazdňování těla. Na základě událostí posledních dnů však soudím, že existuje i jakási inkontinence duševní u některých politiků. Špatná práce jejich mentálních svěračů nebrání jim dostatečně v úniku jejich mocichtivosti či přeceňování vlastních schopností. Nejdříve mne to napadlo při sledování rozhovoru na webu Seznam.cz s předsedou Senátu panem Štěchem. To není žádná zanedbatelná veličina, nýbrž druhý nejvyšší ústavní činitel, zástupce prezidenta ve chvíli, kdy by prezident nemohl vykonávat svoji funkci. Člověk by od muže, obtěžkaného takovou odpovědností, očekával, že pracuje především vlastní hlavou a že má alespoň základní znalosti o ústavním uspořádání země. O poddanské "čínské" suplice totiž zahovořil zhruba takto: nevěnoval jsem tomu moc pozornosti, ale když mi poradce řekl, že je to v pořádku, tak jsem souhlasil. A kdybych věděl, co se strhne, asi bych jednal jinak: Jak to říká hrdina filmu Knoflíková válka? "Kdyby sem to věděl, tak by sem sem nechodil"! A co tak zauvažovat vlastní hlavou? Jak může osamělý mnich ohrožovat nejlidnatější zemi světa, úspěšně se ženoucí za postavení druhé supervelmoci? Chce jen kulturní a náboženskou autonomii pro Tibet. Evidentní zločinec, kterého pan Štěch rituálně odsoudil, nikoliv ovšem vlastní hlavou. Třešničkou na dortu je ovšem závěr rozhovoru, kdy se šéf Senátu zmínil o našem "poloprezidentském systému". To šéf Senátu opravdu neví, že suverénem v zemi je sněmovna, které odpovídá vláda? A že prezident má jen více méně formální pravomoci? Že si je svévolně přikrádá, ignoruje ústavní zvyklosti i rozhodnutí soudů jako malý car, je jiná věc. Ale že tím přesvědčil druhého nejvyššího ústavního činitele o "poloprezidentském systému", znamená, že onen muž trpí inkontinencí nechápavosti, způsobenou akutní otravou zemanismem. Vážnější a možná až politickými medikamenty neléčitelné jsou případy poslance Tejce a hejtmana Zimoly. Oba zasloužilí bratři v triku lánského podrazu šéfa vlastní strany, oba úniky své mocibažnosti už sotva kontrolují. Cíl mají stejný: zbavit se premiéra a šéfa sociální demokracie Sobotky, zmocnit se partaje a navigovat ji do "kořenných vod", tj. od budoucnosti do minulosti. A bude-li si přát jejich hradní guru, třeba s ní i veplout do kýlových vod za korábem ANO. Ostatně, nestal se pan Zimola znovu hejtmanem jen z milosti majitele ANO pana Babiše? Bohuslav Sobotka mohl být nejlepším premiérem, jakého v polistopadové době ČSSD měla. Pokazil si to sám vlastní nerozhodností a měkkosrdcatostí. Už mi nevadí, že prohraje sněmovní volby, naopak, pro ČSSD to může mít efekt spáleného lesa, z něhož rychle vyráží nový zdravý porost, i kdyby to trvalo osm let. Protože si nedovedu představit demokratické Česko bez zdravé a silné ČSSD, arciť zbavené zákeřných mocibažných kujónů.

https://www.youtube.com/watch?v=o_quGuB2LPs

"Electra" zlatolité válečky - jsou nedostižné, nejdokonalejší - obdiv vzbuzujícího hlasu - nazpívané a nahrané nejlepšími umělci - ŠELEST VYLOUČEN!

 

Nedostižně dokonalý automatický orkestrion piano-mandolinový ORFEON (Žádný motor! Žádný akumulator! Žádné nebezpečí zlomení péra! Žádné výlohy s pohonem!), nejvelkolepější automatický orkestrion bez soutěže, vyluzuje nádhernou, svěží a příjemnou hudbu klavírní s průvodem hry zvonkové, bubnů a talířů, zvučně, a přece ne hřmotně, takže se výborně hodí jak k hudbě pro tanec, tak i pro koncerty do kaváren, hotelů, výletních míst atd. Malé odchylky soustav neb okras se vyhražují! 

 

Edisonofon - nejlevnější a nejdokonalejší mluvící a koncertní stroj. Zřízen jest též na gramofonové plotny. (...) Odeon plotny na obou stranách nahrané, jež hrají na každé straně jiný kus!

 

"Bylo to v roce 1902, seděl jsem v pražské kavárně a naslouchal vyprávění Vídeňáka, jenž oplýval chválou jakéhosi nového výrobku, jenž prý se setkal ve Vídni s ohromných úspěchem. Řítil jsem se k němu a dozvěděl se od něho něco, po čem jsem se dlouho pídil, jistý jiný Vídeňák uvedl na trh skutečný gramofon. Naslouchal jsem, žasl a pojal ihned určitý plán.

  Mých tehdejších sedm švestek bylo brzy sbaleno a já jsem vyrazil do Vídně. V malé mansardní světnici jsem nalezl to s vyhrnutými rukávy. Vedle něho pracovali dva chlapci a jeden truhlář. Po krátkém uvítání jsem koupil bez dlouhého rozmýšlení celou řadu gramofonů, jež ani nebyly hotovy, a čekal jsem jen, dokud pro mne rychle neupekli jeden gramofon jako vzor. Byla to vysoká skříňka natřená černou, červenou a zelenou barvou, ale měla již zařízení pro vhození mince.

  S tímto vzorkem jsem odjel do Královéhradeckého kraje a prodal tam bez přehánění právě tolik gramofonů na splátky za 45 zlatých, kolik hostinských jsem navštívil.  (...)

 

Diego Fuchs, časopis Gramotechnika, 1929

 

Ráda bych byla socha

 

...a kdybych se dnes
vprostřed noci probudila
ráda bych byla
socha
co se kochá pohledem z mostu
do hlubin potoka
mít trochu z baroka a být
osvícená
stát zády k davům a ke spěchu
se srdcem bez krve, s plícemi
bez dechu
s pusou co v životě nezasténá
do očí vsazené vltavíny
co svedou přehlížet cizí viny
a kdybych se vprostřed
noci vzbudila zítra
chci nedožít jitra
jen rozžehnout duši
a vrhat stíny
na bílé tělo konkubíny
co miluje se s tmami
jestřába vzkřísit z origami
a škrtnout sirkou poslední
nechat jej temnou nocí
planout
a stihnout říci na shledanou
než se opět rozední

http://www.nebeske.cz/

Prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů
Jako nejvyšší ústavní činitelé České republiky, chceme společně zdůraznit, že naše země při naplňování své dlouhodobé politiky vůči Čínské lidové republice vychází z principů strategického partnerství mezi oběma zeměmi a ze vzájemného respektu ke svrchovanosti a územní celistvosti Čínské lidové republiky, jejíž je Tibet součástí.

Vztahy obou našich zemí a jejich výrazný rozvoj v posledních letech považujeme za velmi přínosné a užitečné pro obě strany a jsme přesvědčeni o tom, že je v zájmu České republiky tyto vztahy i nadále intenzivně rozvíjet.
Osobní aktivity některých českých politiků nejsou výrazem změny oficiální politiky České republiky a považovali bychom za nešťastné, aby takto byly kýmkoliv vnímány.
Miloš Zeman, Milan Štěch, Jan Hamáček, Bohuslav Sobotka
Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/ctyri-nejvyssi-politici-se-distancovali-od-schuzky-hermana-s-dalajlamou-14q-/domaci.aspx?c=A161018_160816_domaci_kop

Hrozí neliberální demokracie?

(aneb netřeba se bát Babiše ani Zemana, "račí úprk na východ" má taky své meze)

Datum: 24.10.2016 Autor: JAN MACHÁČEK Zdroj: Lidové noviny 

Lze občas v posledních dnech zaslechnout, že i České republice možná hrozí "neliberální demokracie". Důvodem má být Miloš Zeman, jeho hradní proruská a pročínská klika a její sponzoři. Pro někoho je zase nebezpečím Andrej Babiš, existují celá nová média vzniklá za účelem šíření této zvěsti. Hlavním důvodem obav ale je, že v jiných zemích skupiny V-4 už neliberální demokracie vládne, a to přesto, že tyto země zůstávají v Evropské unii. V Maďarsku se už premiér Orbán k odvratu od liberalismu dokonce sebevědomě přihlásil a v Polsku to ještě nahlas neřekli, ale směřují k tomu rychleji než Maďaři.
Termín "neliberální demokracie" poprvé použil Fareed Zakaria ve své stejnojmenné eseji pro časopis Foreign Affairs z roku 1998. Hlavní myšlenkou bylo, že trvání Západu na svobodných volbách v transformujících se zemích nestačí, důležité jsou instituce liberální ústavní demokracie: silné nezávislé soudy, vláda práva, pojistky a vyvažování, ústavnost a ústava, ochrana menších entit nebo federalismus apod. Jsou země, kde se jen odvolí, ale ostatní pilíře liberálního konstitucionalismu jsou pouhou fasádou. V polovině 90. let bylo ještě příkladem takové země Slovensko.
Co se dnes děje například v Polsku? Vládnoucí strana PiS Jarosława Kaczyńského trvá na tom, aby byl Donald Tusk odvolán z funkce prezidenta Evropské rady, protože dal prý spolu s Putinem sestřelil spadlé letadlo v Katyni. Ústavní soud je ochromený a nemůže kontrolovat legislativu, vláda bez servítků ovládla veřejnoprávní média.
Magneticky směřujeme k demokracii
Hrozí nám do budoucna něco podobného? Asi hned tak ne, a to z několika podstatných důvodů. Tím prvním je fakt, že některé země směřují magnetickou silou ke stavu, ve kterém už jednou byly. Před druhou světovou válkou nebylo Polsko demokracií, ale autokratickým státem, kde vládla protiruská, protisovětská a protikomunistická ideologie. Protikomunistický nemusí ale nutně znamenat demokratický a antikomunista nemusí být demokrat, jak Poláci už jednou zažili a jak nyní zažívají znova. Podobné je to v Maďarsku. Tam před válkou vládla fašistická diktatura admirála Horthyho, taktéž patřičně antikomunistická. Československo ale bylo demokratickou zemí a také proto velmi pravděpodobně liberální demokratickou zemí zůstane.
Vůbec tu navíc nehrozí, že by nějaké politické uskupení mohlo získat většinu křesel v parlamentu a čistou fantasmagorií je, že by mohlo získat ústavní většinu jako v Polsku. "Volební smršť" hnutí ANO v krajích znamenala většinou asi dvacetiprocentní zisk. To nevypadá na totalitu. ANO se stejně časem buď transformuje v normálnější stranu méně závislou na svém zakladateli, anebo zanikne s odchodem svého zakladatele do penze.
Andrej Babiš kritizuje parlament, že je žvanírna, ale nemyslí tím parlament obecně, ale ten konkrétní, v kterém sedí. Myslí si snad někdo vážně, že to není pravda? Dívali jste se někdy na přenos? Důležité ale je, že tam ministr financí normálně chodí a normálně tam pracuje. Na ústavu, soudy, centrální banku apod. neútočí.
Leckdo zdůrazňuje, že v liberální demokracii se má vládnout špatně a neustále se patlat ve složitých konsensech, to že je vlastně to pravé. Pravda je ale někde uprostřed. Když se to s komplikovaností vládnutí přežene, pak nejde vládnout vůbec a dopadnete jako Evropská unie i s popularitou a srozumitelností takového spolku. Třeba v Itálii teď chtějí omezit pravomoci Senátu, aby se vládlo jednodušeji, protože bez toho nejde prosadit vůbec žádnou reformu. Když Babiš řekne, že by zrušil Senát, zároveň ale dodá, že na to nemá a nebude mít sílu. To už ale nikde nezazní.
Pluralita je zajištěna
Konflikty zájmů řeší parlament zákonem, co se ovládání médií týče, mají mediální podniky ministra financí asi deset procent trhu. Pluralita je tedy zaručena. Na příkladu strany SPOZ a jejího propadu ve volbách jsme navíc zažili, že docela skeptický český volič to s podporou jedné osoby (Zemana) nerad přehání a raději vždy vyvažuje a kompenzuje.
Člověk se v otázce neliberalismu může spíše tázat, zda je normální, že sociální demokracie kontroluje vnitro, policii, GIBS, parlamentní výbor pro bezpečnost a kontrolu policie i všechny tajné služby.
Východní spády prezidenta republiky (i jeho lhaní a pomstychtivost) jsou samozřejmě velký problém, ale budeme mít možnost vybrat si někoho jiného od Horáčka po (asi) Drábovou. Kritici Zemana ale udělají lépe, když se přestanou ve facebookových bublinách poplácávat po ramenou, a místo toho se vydají do nějaké vesnické hospody, aby každý alespoň jednoho Zemanova voliče od jeho další volby odradil.
Silná reakce společnosti na servilní orientální podlézání našich "nejvyšších ústavních činitelů" ukazuje, že "račí úprk na východ" má své meze.

https://www.youtube.com/watch?v=PB1k7CDVWVk

http://www.knihahavel.cz/

http://www.iflscience.com/

(Jen malý člověk nepřekročí křivdy ani nad rakví

 

  Miloš Zeman je veliký muž. Měří takřka metr devadesát, jeho hlas ve sněmovně vždy hřměl jak bouře, z vysmívané ministrany jménem ČSSD vybudoval zásadní politickou sílu. Byl jejím prvním předsedou sněmovny, prvním premiérem a podařilo se mu dobýt i Hrad. Veliký muž, jenž nedovede překonat nízkost své povahy.

  Ne, nelze se panu Zemanovi divit, že neměl k Věře Čáslavské nejlepší vztah. Bylo to paní Čáslavská, kdo výrazně podporoval jeho soupeře Karla Schwarzenberga. Byla to paní Čáslavská, kdo mu v živém televizním vysílání vyčetla podporu od komunistů. Byla to paní Čáslavská, která do něj opakovaně zajížděla: ani coby čestná předsedkyně ČOV nedokázala přijít na slavnost, protože, jak pravila, "má svobodomyslná povaha mi nedovolí, abych navštívila současný Hrad, z jehož prostor je vysílána jen negativní energie". V rozhovoru pro tento list před dvěma lety byla pak i krutá: "Vždyť tahle země od jeho zvolení jen přešlapuje na místě. Nejprve pomohl složit vládu, aby hned nato jmenoval své kamarády a stoupence do vlády, která ani nedostala důvěru parlamentu. A po neúspěchu své protežované strany ve volbách vše jen úmyslně protahuje. Podle mne jen on tou brzdou. Co už za svého vladaření nadělal trapasů, třeba u klenotů." Řečeno hantýrkou prvňáčků: Ona si začala a nebyla vždy úplně fér. Jenže kdo neunese kritiku, nechť nevstupuje na veřejné kolbiště. A už vůbec by neměl kandidovat do prezidentského úřadu.

  Hradu trvalo celých dvanáct hodin, než se odhodlal ke kondolenci, která obsahovala jedinou větu: Její mimořádné sportovní úspěchy zůstanou navždy v myslích nás všech. Problém vyjádřené soustrasti je zjevný: mimořádná síla a mezinárodní respekt paní Věry nestály jen na sportovních úspěších, ale právě v kombinaci sportovních úspěchů a občanských postojů. Zejména v roce 1968 a v průběhu normalizace.

  Miloš Zeman, stejně jako Věra Čáslavská, podporoval reformní pražské jaro 1968. Oba si vysloužili nelibost režimu: paní Čáslavská žila v izolaci a chudobě, panu Zemanovi byla odepřena lukrativní místa. Paní Čáslavská na rozdíl od pana Zemana za posledních padesát let ani jednou neměnila názory - možná i to současného hradního rezidenta iritovalo. Ale nedokázat překonat osobní a politické antipatie ani nad rakví?

  I v dobách své gymnastické slávy měla paní Věra pouhých 160 centimetrů. Více naznačovati netřeba.

 

Petr Kamberský, LN, 2.9.2016

.

https://www.youtube.com/watch?v=jXQt9OK4Z6g

http://www.zvonvaclav.cz/

.

   Věčná sláva těm, kdo v neděli přišli na Václavské náměstí patřičně "přivítat" Putinův propagandistický gang. To oni zachránili ve dnech výročí konce války čest českého národa. To oni ukázali, že nejsme všichni jako ovce. Pokud se Václavské náměstí stalo místem hrdosti - pak se Olšany staly místem potupy. Tam přišli Putinův propagandistický gang doopravdy přivítat kolaboranti, vyzdobeni jsouce "svatojiřskými" stužkami jako znamením šelmy. A marné je volání, ať si Noční vlci odvezou všechny ty "svatojiřsky" ostužkované do Ruska. Kdepak, putinovští stratégové potřebují své ostužkované kolaboranty tady. Protože chtějí, aby tady bylo taky Rusko.
  Zdálo by se, že Olšanské hřbitovy na východ od Želivského ulice jsou tak jako tak částí Ruska. Trůní zde přece pravoslavný kostelík Zesnutí Bohorodičky, obklopený hroby s nápisy v cyrilici a s pravoslavnými kříži. Jenže přitom právě Olšany ukazují, jak je to vše složitější. Jednak, pravoslaví není žádná "ruská víra". Pravoslaví je univerzální křesťanská konfese, k níž se hlásí lidé od Kanady po Japonsko. Dále, ti, kdo ulehli jako první na olšanském pravoslavném hřbitově, byli ruští exulanti - ti, kdo uprchli z Ruska před řáděním Lenina, Trockého a Stalina. Dále, kolem olšanského kostelíka neleží zdaleka jen Rusové. Na náhrobcích najdeme také ukrajinský trojzubec či bíločerveno bílou vlajku nezávislého Běloruska, zlikvidovaného bolševiky stejně jako nezávislá Ukrajina. Dále, do boční zdi kostelíka je vsazena pamětní deska na ty exulanty, kteří byli hned v květnu 1945 sovětskou tajnou policií pozatýkáni a posláni do gulagu. Desku nechal osadit výbor Oni byli první - společenství, připomínající, že ruští exulanti byli prvními z těch nesčetných, komu příchod sovětské moci do českých zemí přinesl neštěstí.
   O kousek dál leží na Olšanech pohřebiště sovětských vojáků. Kdo vlastně byli? Osvoboditelé, kdyžtě přinesli konec nacistické okupace? Nebo okupanti, kdyžtě přinesli začátek sovětské nadvlády - užívající jiných metod, ale v důsledku stejně destruktivní jako ta nacistická? Trochu tím i oním. Především však byli sami oběťmi. Byli oběťmi hnusného režimu, ve kterém vyrostli. Režimu vtloukajícího už dětem do hlavy blábolivé a nenávistné nesmysly marxismu-leninismu. Režimu oslavujícího děsivé exempláře zrůdolidství Lenina a Stalina. Režimu vesele spolu s nacistickým režimem okupujícího Polsko a poté atakujícího další země. Režimu věznícího několik milionů lidí v koncentračních táborech ve stejné době, kdy osvobozuje koncentrační tábory nacistické. Režimu lži a nenávisti - a také ošklivosti. Olšanské pohřebiště sovětských vojáků se svým nabubřelým stylem a se svými rudými hvězdami je smutné a ošklivé. Věčný soucit těm, kdo na něm leží. Věčná hanba těm, kdo se dovolávají jejich smrti ve jménu nového impéria.

 

MARTIN C. PUTNA, Lidové noviny, 10.5.2016 

.

  Počátkem šedesátých let - v době politického tání - vystavovaly Spojené státy v Moskvě standardní americkou kuchyni. Davy obrovské, úžas ještě větší. Přímo v oné kuchyni rozvinul se vysoce ideologický spor mezi šéfem sovětského státu Chruščovem a viceprezidentem Nixonem, zda více smrdí hovno - jak čtete, tak řečeno - koňské, či prasečí.

  Chruščov pak mrskl okem po velké ledničce, myčce nádobí a jiných hejblátkách a řekl: Takových věcí máme, a lepších! I pochopil ruský člověk: O těchto věcech jsem sice nikdy ani neslyšel ani je neviděl, ale když to řekla vrchnost, jistě je někde máme. A ta americká kuchyně je jen propagandistické koňské hovno.

  Jak říkají znalci Ruska, ruský člověk je prostě "jinak nastavený". Týká se to i druhé světové války v Evropě, jejíž konec si 8.5. připomínáme. Pro Moskvu žádná taková válka nebyla, byla toliko Velká vlastenecká válka od června 1941 do května 1945. A je na to i zákon proti přepisování dějin. 

  Není přece možné přepisovat dějiny hnusnými pomluvami, že v letech 1939-1941 měla Moskva s Hitlerem smlouvu o přátelství, "zpečetěnou společně prolitou krví", jak Ribbentropovi řekl Stalin. Tou polskou? ptám se. Protože nejdříve spolu přepadli a rozdělili si Polsko, poté podepsali onu smlouvu, zakotvující, že nikdy nedojde k obnovení polského státu, v Rusku postříleli dvacet tisíc zajatých polských důstojníků a současně se rozjely expresní nákladní vlaky s ropou, obilím, surovinami a vším, co Hitler potřeboval pro válku s Británií.

  Když se po vyhnání nacistických "barbarossů" z Ruska v roce 1944 Moskva vrátila na svůj polský zábor, už to nebyl zábor, ale odvěká ruská země. Rudá armáda ji vyčistila od polských vojáků Zemské armády. Jen v Augustovském pralese v létě 1945 jich postřílela šest stovek a desítky tisíc jich deportovala na Sibiř. Že byla Armia krajowa největší odbojovou organizací v okupované Evropě a od počátku bojovala proti nacistům? Pcha! Zase ten západní páchnoucí kobylinec.

  Kdo by se divil nynější polské vládě (a já si moc dobrého o ní nemyslím), že odmítla vpustit do země ruský motocyklový gang Noční vlci, tuto avantgardu tradičního ruského nacionalismu? Chtěli prý jen uctít padlé sovětské vojáky. Těm úcta a nezapomnění dozajista náleží. Tak jako všem, kdo zemřeli v boji proti nacistickému barbarství. Co kdyby ale vlci začali s pietou doma, třeba v Murmansku? Věncem na památku pěti tisícům námořníků britského, amerického a kanadského obchodního loďstva - utonulých, zmrzlých, spálených a postřílených v arktických vodách při konvojových dodávkách západní pomoci válčícímu Rusku? Jen dva údaje: půl milionu nákladních studebakerů a džípů, statisíce tun potravin.

  Vědí to Noční vlci? A ví to běžný občan Ruské federace? Ale to je přece zase ten páchnoucí kobylinec západní propagandy. A kdo tomu věří, na toho vytasíme zákon proti přepisování dějin. Tož tak.

 

Jiří Hanák, LN, 7.5.2016

   

    Během návštěvy čínského prezidenta udělali Pražané do té doby nepoznanou zkušenost s čínskými komunistickými aktivisty, kteří podle dobře nacvičeného scénáře zajišťovali to, co kdysi za státních návštěv Leonida Brežněva neblahé paměti obstarávala místní klaka nebo i nakomandované školní děti. Navíc tito vesměs mladí Číňané pod ochranou českých policistů mařili - někdy i za pomoci holí od čínských vlajek - pokusy českých občanů o nesmělé a skromné demonstrace s tibetskou vlajkou; nebo prostě obrovskými rudými prapory zakryli plakát zobrazující Václava Havla s dalajlamou, aby byla projíždějící čínská delegace ušetřena něčeho tak nesmírně a pro ni nezvykle provokativního. Nicméně to, co jsme v Praze zažili ze strany policie, nebyla demonstrace policejní moci, ale ukázka toho, co si troufají "ti nahoře" policii nařídit.

    Když se bývalý německý kancléř proklamuje jako Putinův přítel a vydělává v Gazpromu, je to jeho vizitka a maximálně ostuda pro jeho politickou stranu. Německo to neohrožuje ani v nejmenším. Český prezident jako přítel ruského a čínského prezidenta, který projevuje touhu učit se v komunistické Číně, jak stabilizovat společnost, to volá na poplach.

    Když Alexandr Tomský v ČRo Plus svolává hromy a blesky na Evropskou unii a užuž vidí její krach, je to spíše k smíchu než k zlosti. Když něco podobného provozuje Václav Klaus, který se navíc neostýchal, ba nestyděl zúčastnit se předvolebních akcí německých pravicových radikálů, není to s ohledem na vliv bývalého prezidenta v části české společnosti ani trochu legrační.

    Příslušníci starší generace ještě mají v dobré paměti pojem pátá kolona. Kdysi to byli Hitlerovi zaprodaní henleinovci, později představitelé komunistické strany, pro které bylo přání Moskvy či její diktát (vyšlo to nastejno) víc než státní zájem Československa a svoboda jeho obyvatel. Stojí za zamyšlení, kdo všechno může představovat pátou kolonou naší současnosti a nejbližší budoucnosti.

    Česká republika se díky svému členství v NATO a v Evropské unii těší lepšímu mezinárodnímu postavení a větší bezpečnosti než Československo za celých 74 let své existence. Úroveň občanských práv a svobod, snad i demokratické kultury (navzdory všemu, na co dnes občané žehrají), je určitě nejvyšší od roku 1938. Svoboda je však hodnota, která musí být neustále hájena, bráněna a rozmnožována, nemá-li podlehnout pod náporem sil, které ji na všech stranách ohrožují. Máme-li svobodu, dýcháme ji jako vzduch, že nám chybí, to zjistíme, až když jsme ji ztratili. Takové je žel poučení z dějin lidských společenství.

    Občany České republiky čekají v nejbližších dvou letech trojí volby. První - senátní a krajské - letos na podzim, o rok nato parlamentní a zanedlouho potom prezidentské. Nic z toho, co jsme zažili, včetně zkušenosti těchto dnů, by nemělo být zapomenuto. Občan nesmí mít krátkou paměť, chce-li být práv své povinnosti a odpovědnosti. Doufám, že i ti intelektuálové, kteří v lednu 2013 dělali lobby dnešnímu prezidentovi, aby pak ještě nějakou dobu vychloubačně, ba útočně hájili svou "lepší" volbu, pokorně, ale hlavně veřejně přiznají svůj omyl.

    Menší státy to vždycky měly a stále mají těžší než velké. Chtějí-li obstát, stojí je to víc úsilí. Co projde velkému a silnému, na to může menší a slabší škaredě doplatit.

 

Vilém Prečan, historik

LN  7. dubna 2016  

.