prkalil

... V této souvislosti by mě relativně zajímalo, jaké blízké může mít kolem sebe duševní kreatura formátu prostějovského předsedy Svazu mladých komunistů Československa Martina Peče, který označil Václava Havla za druhého Háchu. Nebo jak mohou poslanci pravicových stran dále sedět v jedné místnosti s výlupkem všech komunistických provokatérů Vojtěchem Filipem, který poslal nestydatou kondolenci k úmrtí severokorejského masového vraha Kim Čong-ila a zjevně považuje tamní koncentrační tábory za dobrý prostředek "hrdinného boje korejského lidu za obranu socialismu v krásné zemi". Inu, krásná a svobodná to země, kde kalendář začíná datem narození Kim Ir-sena. Jediná věc, která mě pobavila, a našel jsem ji na internetu, je, že ta jejich totalitní ideologie se nazývá čučche. Zdejší komouši by se tedy podle svých východoasijských vzorů měli přejmenovat na Komunističtí čučchaři Čech a Moravy. ...

..

po trávě se směje

...

střihoruká

...Vybavuji si svou reakci na typicky objevný Kierkegaardův postřeh: „Takový vztah, jenž vztahuje sám sebe k sobě samému (totiž k sobě), musel být buď konstituován sám sebou, či vztahem jiným.“ Slzy mi vhrkly do očí při té představě. Panečku, pomyslel jsem si, být takhle chytrý! (Já sám jsem člověk, jemuž činí značné potíže napsat dvě smysluplné věty na téma „Výlet do Zoo“.) Jistě, onen text byl pro mě naprosto nesrozumitelný, ale co na tom záleželo, pokud se Kierkegaard dobře bavil? ...

"Rusko už není nepřítel, ale v Evropě je jako slon. Můžeme mít slona u zahrady, můžeme ho milovat, ale vždy tu bude nebezpečí, že nám rozšlape zelí."

"... když věci umíš lépe, je to tím, že jsi měl štěstí a mohl se to někde naučit. Máš to předat dál, a ne se vytahovat..."

trutnov

les

new york

... "V Kremlu se nekouřilo, a když jsem se asi po dvou hodinách odvážil zeptat, zda si můžeme zapálit, kývl Gorbačov nerad hlavou. Mimo jiné: kouření jsem zaváděl i v Bílém domě, teď jsem už několik let nekuřákem, takže se mne velmoci nemusejí bát." ...

  S prvními příznaky úsvitu se závoje deště, snášeného větrem přes Lamanšský průliv na východ, protrhly na dostatečně dlouhý okamžik, aby bylo možné spatřit, že pronásledovaná loň změnila kurs. Charwell se po její stopě hnala většinu noci, přičemž udělala sedm uzlů, navzdory svému prachbídnému kýlu, a nyní je nedělilo víc než půldruhé míle. Pronásledovaná loď se otáčela, otáčela, přiostřovala k větru. A ticho na palubách fregaty dostalo novou dimenzi, jakmile všichni přítomní zahlédli, jak se vynořily dvě řady jejích dělových střílen. To bylo poprvé, kdy ji spatřili od chvíle, kdy hlídka v koši zavolala palubu, aby ve vzrůstající temnotě oznámila, že na obzoru se objevil lodní trup, jednu čárku na levoboku. 

... aneb cenzoři tentokrát nebyli ostražití
K deníku Komunistické strany Československa "Rudé Právo" patřila za dob minulých sobotní příloha s názvem "Haló sobota". Tato příloha byla poměrně dost (i nepovinně) čtena, protože obsahovala různé křížovky, čtení na pokračování a další text na volný čas. Příloha ze 7. října 1989 však poté, co vyšla, se stala pro část společnosti doslova hitem, něčím, co chtěl číst každý. Příčinou onoho zvýšeného zájmu byla Společenská rubrika a nenápadné blahopřání jistému Ferdinandovi Vaňkovi k jeho narozeninám. Mezi lidmi se brzy rozkřiklo, že se ve skutečnosti jedná o disidenta Vávlava Havla, jehož podoba byla do té doby úzkostlivě, oficiálními sdělovacími prostředky, tajena. Ferdinand Vaněk byla postava z Havlovy hry "Audience". Podoba Václava Havla byla natolik tajena, že ji neznali ani cenzoři, a tak z toho byla pro Rudé Právo ostuda a pro část obyvatelstva pobavení. I takové události přinesl konec totalitního režimu. (totalita.cz)

  Výzkum vlivu zadržování moči na pozornost či teorie odkládání povinností na později jsou mezi letošními vítězi žertovných Nobelových cen. Takzvané Ig Nobel Prizes se letos na Harvardově univerzitě udělovaly již po jednadvacáté. Mezi vítěze se dostal i starosta litevského Vilniusu Arturas Zuokas. Obdržel cenu za mír za svou názornou ukázku řešení problému luxusních aut zaparkovaných v rozporu s pravidly. Jeho receptem je přejet tyto vozy tankem. 
  Žertovnou cenu za matematiku naopak obdržela skupina lidí. Nešlo nicméně o výzkumný tým, ale o samostatně bádající jednotlivce, kteří se v různých dobách pustili do výpočtů dne, kdy nastane konec světa. Jedním z nich byla Credonia Mwerindeová z Ugandy, podle níž měl svět skončit v roce 1999. Porota na úsilí její i dalších ocenila především to, že „naučili svět být opatrný při tvorbě matematických domněnek a výpočtů“. 
  Odkládání úkolů na později Skupina badatelů – tentokrát spolupracujících – vedených Peterem Snyderem z prestižní Brownovy univerzity pak získala cenu za svůj výzkum účinků zadržování moči. Účastníci experimentu dělali počítačový test a pak pravidelně pili čtvrtlitrové sklenky vody. Vědci zkoumali, jak bobtnající močové měchýře zkoumaných ovlivňují jejich pozornost a paměť. Dospěli k závěru, že tím jedno i druhé trpí. 
  Žertovnou Nobelovku za literaturu si pak odnesl John Perry ze Stanfordovy univerzity za svou teorii prokrastinace, tedy odkládání povinností a úkolů na později. Aby podle něj člověk dosahoval dobrých výsledků, měl by vždy pracovat na něčem důležitém, aby se tím vyhnul práci na něčem ještě důležitějším. V oboru fyziologie zabodovali vědci, kteří zkoumali, jak moc je nakažlivé zívání u želv uhlířských. Ani jejich bádání nepřineslo šokující závěry – nijak. Cenu za biologii pak dostali Daryll Gwynne a David Rentz, kteří naopak objevili, že jistý druh brouka se snaží pářit s jistým typem australských pivních lahví. Bezpečně tak splnil hlavní kritérium cen, které porota směřuje zejména vědeckým projektům, které „nelze reprodukovat a které by ani reprodukovány být neměly“. Ceny pravidelně předávají skuteční držitelé Nobelových cen a pořádá je časopis Annals of Improbable Research.

Považte si, jedna paní mi napsala, že by chtěla, abych ještě něco povídal o Anglii. Nu budiž, musí-li to být; ale dříve mi dovolte, abych si sedl; má-li člověk psát nebo povídat, musí sedět.
Dobře, tedy v Anglii – Odpusťte, tahle židle je příliš vysoká; špatně se na ní sedí. Má-li člověk dobře povídat a dobře myslet, musí dobře sedět. Hned začnu, jen co si přesednu. Nuž vězte, že Angličané –
U všech všudy, jak mám na tomhle sedět? Vždyť tadyten lenoch řeže člověka do zad, a je to tvrdé, a tady to má hranu, a tohleto je tu snad proto, aby si člověk otlačil lopatky, že ano? Dovolíte-li budu raději stát. Co jsem chtěl říci? Ano, vězte tedy, že Angličané jsou národ, který dovede nejlépe a nejpohodlněji sedět. V tom je podstatný kus jejich kultury. Snad proto tak dobře píší, že se jim při tom dobře sedí. Jejich rozšafnost, pohostinnost, počestnost a jiné výtečné vlastnosti jsou rozhodně vyseděny. Když se najedí, jdou si teprve jaksepatří sednout; mají na to sitting-roomy čili sedací pokoje, a lounge čili pokoje na lelkování a tlučení špačků. Jsou usedlé povahy, ježto se jim dobře sedí; mají takové nízké, široké, proseděné lenošky, dosti ošoupané, ale neskonale ochotné; každá část vašeho těla se v nich uvelebí jako v dlani, nohy natáhnete před sebe, hlavu opřete o lenoch a ruce položíte tadyhle na opěradlo, a teď, panebože, sedíte a jste si vědom, že jste v bezpečí a že vám nic nevrazí nějakou zákeřnou hranu do žeber; i oddáváte se mírným a shovívavým myšlenkám a občas dokonce něco povíte, něco, co je klidné a vycpané nepohoršujícím smyslem jako dobrý starý fotel, něco, co nikoho nerýpne do žeber ani neposadí na jehly. Kdepak, to nejsou kožené klubovky, ani architektonické trůny, žádné okázalé a monumentální sarkofágy, žádná vyřezávaná křesla, ani sofa, ani mauzoleum, ani salónní plyšové kanape; nýbrž je to takový pelíšek zrovna pro jednoho člověka, který se trochu roztahuje všemi směry; má to formu sedění a sloh zad, krátké nožičky a vysoký lenoch, přes nějž se naklánějí dobří duchové pohody, fantazie a inspirace. A je to i v nejchudší domácnosti; patrně je to zároveň odznak a emblém Anglie.
Naproti tomu člověk, který je nucen snésti se na vysokou, hrotitou, hranatou, nevlídnou a zkrátka středoevropskou židli, stává se popudlivým, nespokojeným, vydrážděným, kverulantským, rozčileným a netrpělivým Středoevropanem; nemůže psát dobré a moudré romány, neboť romány musejí být dobře vyseděny; nemůže dospět k urovnaným názorům ani k důvěřivosti, nýbrž naopak k zatrpklému a vzteklému smýšlení.
Proti tomu zase v Itálii samo podnebí nabádá člověka, aby buď ležel na zádech, nebo se oflakoval a provětrával stoje na svých nohou. Proto tam kvetla poezie a hlavně výtvarné umění, které se vyrábí vestoje. Angličané nikdy nebývali velkými výtvarníky, protože vsedě u krbu nelze dobře malovat ani tesat sochy; ale zato romány, parlamentarismus, filozofie a dějiny se dělají povětšině vsedě; musí tu však být dobré posedění.
V Itálii a Francii se mimoto může sedět na chrámových schodech, na zápraží nebo na podstavcích soch; nebo se tam sedí v kavárnách, na chodníku, ale tam člověk nesedí, aby absolutně seděl, nýbrž aby se díval a bavil se, koukal po holkách a vůbec užíval života. Skutečné, podstatné, hluboké, naprosté a dokonalé sedění se vyvinulo jenom v Anglii.
A tedy bych si chvílemi chtěl sednout; ale bůhví, u nás na to nejsme jaksi zařízeni; nemáme dost úcty a pozornosti k sedění, protože nemáme dost úcty a pozornosti k věcem, které se konají vsedě. Vsedě se mlčí, přemýšlí nebo promlouvá nemnoho a nerozčileně; kdo chce nadávat a lamentovat, stojí nebo běhá po pokoji. Vsedě vyvíjí člověk v sobě konzervativní a společenské ctnosti; a rovněž tradice žijí, pohodlně sedíce doma; rodinný život pak je prostě pospolité sedění.
Ještě se najde sem tam nějaká stará lenoška, v níž je sladko posedět; ale co provádějí naši bytoví architekti a truhláři, je jim vnuknuto patrně nějakou skrytou nenávistí k pokojným a usedlým hodnotám života; prostě na tom nelze sedět. Chceme-li si odpočinout, musíme se jít vyspat; ale není nám souzeno, abychom odpočívali s knížkou v ruce nebo v hovoru s bližními. Ba věru, život je k nám tvrdý, až po to posedění.

Lidové noviny 23. 9. 1924

http://www.youtube.com/watch?v=lWxrBm5j3Ws

http://www.youtube.com/watch?v=G3ej9eRo5ec

tam někde všichni bydlíme

"...U stolečku s vodou rozdávám plastikové kelímky kolemjdoucím, kterým se podařilo utéct. Jsou pokrytí popelem, dehydrovaní, v šoku. Ženy si sundávají boty a muži saka. Nikdy jsem neviděla tolik lidí brečet.

  Spadlo zatím jen jedno Dvojče. Od místa výbuchu jsme jen kousek.

  Hned vedle koleje je hasičská zbrojnice, každodenně tam vídám mladé požárníky v tmavěmodrých uniformách. S mnohými z nich se známe. Teď naskakují do houkajících aut. Mávám jim. Večer jich v tomhle městě bude o dvě stě míň. ... "

- ze vzpomínek Veroniky Bednářové, reportérky magazínu Pátek, LN